|
Právě je 586 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116824605 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Víno nebo permanentní burčák?
Vloženo Neděle, 09. květen 2010 @ 18:37:42 CEST Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený Nedávno jsem si pročítal dějiny církve 18–19. století. Znovu jsem
si uvědomil, že mnohá učení, se kterými se dnes setkáváme, tu byla již
tehdy. Například obnova úřadu apoštolů, očekávání velkého probuzení
poslední doby, proroci, kteří jsou přesvědčení, že stejně jako Bůh
vidí člověku až do srdce, ztotožňování církve a Božího království,
zkoumání hierarchie padlých andělů a podobně. Někdy tato učení byla
přizpůsobena biblickému kontextu, jindy se vyhrotila do té míry, že se
vymkla ortodoxii. Jak k tomu došlo? Pokusil jsem se vytvořit malé
zevšeobecnění:
Nejprve se někde v církvi začne scházet malá skupina křesťanů,
která se modlí a společně studuje Písmo. Dříve nebo později dojde ke
konfliktu s vedením, skupina je vyloučena nebo odejde a začne růst.
Šíří se často zveličené zvěsti o obráceních, uzdraveních,
viděních, proroctvích… V popředí jsou duchovní osobnosti, jejichž
jméno se v raných fázích stává synonymem hnutí. Začnou se
sjíždět lidé z kraje, města a později národa a dalších zemí
světa. Probuzení se začíná šířit jako stepní požár a z malé
skupiny vzniká nejprve hnutí a později –i když se tomu stoupenci hnutí
brání – denominace. Růst se ale časem zákonitě vyčerpá, část lidí
odchází, tříbí se názory a diskutuje o věrouce. Následují obvykle
tři scénáře:
Denominalizace
Hnutí se denominalizuje, vytvoří mantinely učení, ustaví své
služebnosti a začne hledat svoji identitu. Mnoho důrazů je přehodnoceno,
vyrůstá generace teologů a vytváří se dělba správní moci mezi
církevními institucemi. Úloha silných osobností otců zakladatelů končí
a nastupuje generace jednotlivců, kteří dorostli k dospělosti, mají
v něčem odlišné pohledy, ale vytvářejí stabilní a harmonický
celek. Mladé víno se jednoduše vybouřilo a nyní začíná doba zrání.
Kdo ochutná víno starší, pozná, že je lepší. Církev začíná
přemýšlet jak bude plánovat vzdělání, misii a hledá své místo mezi
ostatními církvemi. Podrží si své důrazy, ale pocit vlastní výlučnosti
slábne. Ne každému hnutí se to ovšem podaří.
Permanentní burčák Některá hnutí se denominalizace bojí a domnívají se, že být
permanentním burčákem znamená setrvávat v první lásce. Hnutí je
pak podobné dítěti, které odmítá dospět a stále by si chtělo hrát a
donekonečna růst. Vlastní identita a odpovědnost jednotlivých údů je
zatím neuskutečnitelná, a proto je podporováno vedení silnými jedinci.
V tomto stádiu je hnutí nesmírně činorodé a vynakládá velké
úsilí na nejrůznější aktivity. Vše se přitom podřizuje společnému
cíli, kterým je další růst. Hlavní hybnou silou hnutí je mládež,
která má nasazení, elán a potřebnou vitalitu. Přetrvává pocit
výlučnosti. Když přesto růst ustává, hnutí hledá techniky, jak
v probuzení pokračovat. Nachází proto alternativní a často
nebezpečné zdroje duchovní moci a vytváří učení, jak Boha
„rozproudit“, jak jím pohnout a jak „uvolnit Boží moc“. Pokud
selhávají dlouhé půsty, „nátlakové“ modlitby a Bůh
„správně nereaguje“, je na vině satan. Hnutí začne rozvíjet
démonologii, koná astrální exorcismy a končí v experimentální
teologii a nakonec v okultismu.
Kult
Tato fáze je často terminální, do které „permanentní burčák“
může nakonec vyústit. Hnutí „konečně“ nachází klíč
k úspěchu, výlučné učení, ke kterému je možné dojít pouze
zjevením. K tomuto zjevení mají přístup zpravidla nejvyšší
představitelé hnutí a běžným členům je nedostupné. Měřítkem pravdy
se stává jednota a co ji narušuje nemůže být pravdivé. Dochází pak ke
sjednocení na vůdcově omylu. V tomto stádiu se potírá kritika
(samozřejmě jen ta destruktivní). Ta konstruktivní je sice možná, ale
vůdci ji vždy rozpoznají jako destruktivní. Probuzení se ale stejně
nekoná, a tak se „vnitřní nepřítel“, kritici, pro jejichž
přítomnost Bůh „nemůže“ požehnat, trestají a vylučují.
Z hnutí se postupně stává kult, který „jediný“ je Bohem vybrán,
aby nesl v dané zemi nové poselství. Obvykle dochází
k vytváření vlastního věroučného systému, jehož cílem je vymezit
se ostatním církvím. Jiné církve se sice nezavrhují, ale jsou nahlíženy
jako určitý historický „předstupeň“ (případně úchylka), až
přišla větší plnost představovaná současným hnutím. Bývá zde
rovněž snaha přepsat církevní dějiny, které mají dokazovat
oprávněnost nového učení. Například v doktrínách, které
historická ortodoxie opustila (ariamnismus, origenismus, montanismus,
ebjonimus apod.) se hledá opora pro vlastní existenci. Vše, co podpoří
nové zjevení, se nyní hodí.
Tato tři stádia se samozřejmě mohou volně kombinovat a někdy se
vytvářejí určité mezistupně. Je dobré si ale uvědomit, čemu se naše
hnutí nebo naše církev více blíží a jaké tendence ve vývoji
převládají. Ne každá nová pravda je špatná, stejně tak jako ne
všechno nové je dobré. Užitečným měřítkem je položit si otázku, zda
si dané hnutí vůbec připouští možnost omylu nebo zda si vytváří
mechanismy, jak se korekce a kritiky primárně zbavit.
|
Podobná témata
|
|
Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pondělí, 10. květen 2010 @ 12:17:08 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Tenhle názor je dost nebezpečný. Dá se stručně interpretovat tak že sloužit společně Bohu a být Jeho údem spojeným v Tělo je špatné svou podstatou. Po staru nebo po novu, vsjo rovno. Může to být jenom zlé nebo ještě horší. Podobný stav je snem všech Božích nepřátel. Abychom proti sobě poštvali své bližní a opustili je a abychom věřili jenom své pýše a toužili po falešné svobodě.
|
Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Revival v Pondělí, 10. květen 2010 @ 12:27:29 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tomu nerozumím. Znamená to snad, že římský katolicismus je na vyšší úrovni než jiná hnutí nebo církve? |
]
Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: baraba (vavicek@seznam.cz) v Čtvrtek, 20. květen 2010 @ 11:11:16 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tento popis je dost pravdivý a přiléhavý - kdo to prožil, jistě potvrdí... Závěr pak hodnotím jako velmi dobrý: Ne každá nová pravda je špatná, stejně tak jako ne všechno nové je dobré. Užitečným měřítkem je položit si otázku, zda si dané hnutí vůbec připouští možnost omylu nebo zda si vytváří mechanismy, jak se korekce a kritiky primárně zbavit. |
]
|
|
Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Lu v Pondělí, 10. květen 2010 @ 22:14:14 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Je to nějaké zoctovatělé a moc dlouhé...
Tradiční evangelíci vyčítají charismatikům, že jim znovuobjevili Krista a tradiční "evangelikálové" vyčítají charismatikům, že jim znovuobjevili Ducha sv. Katolíci charismatikům nevyčítají nic, protože před požadavkem přijetí Krista jako svého osobního Spasitele a Pána "včas" couvli ;-)
|
Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Revival v Úterý, 11. květen 2010 @ 10:07:00 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tobě to připomíná charismatiky, Lu? |
]
Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Středa, 12. květen 2010 @ 17:09:10 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jeden Brňák říkal Pražákovi co všechno se o Pražácích povídá v Brně. Nebylo to nic lichotivého. Pražák se ho pak zeptal jestli ví co se povídá o Brňácích v Praze. Vůbec nic. U nás v katolické církvi je to podobné. Snažíme se žít v Kristu a nechat se vést Duchem Svatým a hledíme si svého. Náš náboženský život je velice pestrý. O jiných denominacích se bavíme velice zřídka a když už tak v dobrém. Modlíme se za ně jako za své bližní a prosíme Boha aby nás všechny vedl k sobě. Asi Vás moc nepotěším ale o tom že existují charismatici nemá většina z nás ani tušení
|
]
Re: Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Revival v Středa, 12. květen 2010 @ 17:37:45 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Poutnicku, to Vám nevěřím ani náhodou :-) |
]
Re: Re: Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Eleazar v Středa, 12. květen 2010 @ 23:00:12 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Já jo. S katolíky i s katolickými křesťany mám bohaté pracovní i jiné zkušenosti. A toto prostředí má jistá specifika. Katolíci (i pravoslavní) neberou protestanty úplně vážně. To, co poutnick píše mi docela sedí s tím, co jsem sám viděl. Zájem běžných katolíků o nekatolíky je minimální. Znám i několik katolických křesťanů, které považuji za své přátele. Rozhodně si nemyslím, že jsou to omezenci, naopak. Ale i tam jsem byl překvapem dvěma charakteristickými znaky, o kterých jsem přesvědčen, že jsou způsobeny katolickým prostředím a v případě jejich výskytu přes ně nejede vlak. 1) Nekritičnost katolických představitelů, zejm. papeže. V sektách (např. letničního typu) křesťané nekriticky přijímají předáka často kvůli jeho osobnímu charismatu, ale zde je to jiné. Tito špičky hierarchie jejich apologeté osobně neznají, nemusí znát ani zprostředkovaně jejich názory, životy, profily, ale jen proto, že dosáhly jistých postů, jsou pro ně nedotknutelní; den před inaugurací by po nich pes neštěknul, teď div, že je do Nebe nevyvyšují. Být papežem kůň jako ve starořímském senátu, mnozí by šli i za ním. 2) U katolických křesťanů je diametrálně odlišné chápání Církve jako efemérního Těla Kristova ve vztahu k zbytku světa. Není zdaleka tak intenzivní jako u nekatolíků (v Česku). Možná je to proto, že katolíci jsou z historie zvyklí, že tvořili když už ne 100% populace, tak aspoň většinu, prostupující napříč celou společností, včetně vládní garnitury. Zatímco nekatolíci (obzvlášť živé sbory) byli zvyklí, že jsou trpěnou, ne-li pronásledovanou, menšinou, která rozhodně nazasahuje celé spektrum společnosti, a tudíž je tam mnohem znatelnější sounáležitost směrem dovnitř.
Zvlášť v té druhé otázce vidím problém katolicko-protestantského spolužití, protože jestli dělí český protestant společnost na křesťany a ostatní, zatímco katolík nikoliv, tak beze shody v tomto nazírání si nejsem zcela jist, do jaké míry jsme skutečně "jedno".
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Víno nebo permanentní burčák? (Skóre: 1) Vložil: Revival v Čtvrtek, 13. květen 2010 @ 09:42:22 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | O tom žádná, pane králi :-) Ovšem nevěřím, že by katolíci nevěděli, kdo jsou charismatici, když Katolická charismatická konference je výstavní skříní současného katolicismu a biskupové se předhánějí v tom, aby s se vyslovili, jak moc jim fandí. Navíc pojetí církve katolíků a charismatiků - totiž potřeba institučně sloučené církve - je identická. Jedni by ovšem v čele rádi viděli biskupy a druzí své apoštoly. Věřím, že se nakonec dohodnou... Ale stějně by mne zajímalo, proč tento článek zavdal příčinu k diskusi o charismaticích? |
]
|
|
|
|