Otevřít svoje srdce Bohu a odevzdat mu v pokání své hříchy vyžaduje odvahu.

Je smutné, jak až pokleslým způsobem se zříkáš svých někdejších slovních projevů a obracíš je nyní na moji osobu. Je smutné, jakým se stáváš lhářem, nevěrohodným v každém slovu. Hrozný duchovní úpadek!

Cizinec zde říká Oku:

..."A rozumím, že ty zde zastáváš jeden nepravdivý extrém - že totiž nejsi hříšníkem."...

Napsal Cizinec 3.5.2020:

" Já určitě nejsem ve tvém stavu, Stando - to bys snad mohl poznat z toho, co ti píšu. Nejsem hříšník a nemám už hodně let zájem být hříšníkem a vrátit se do vaší situace ...."

Tobě, Toníku, pomoci není - protože ty ve tvém stavu jakoukoli pomoc odmítáš a žiješ ve lžích, ze kterých jsi už dočista popletený..

...""...

Ahoj Toníku.

Jsem rád, že se tu vyjadřuješ jasně a srozumitelně.

Pak já nemám problém ti odpovídat.

Z mého pohledu si interpretuješ tento text podle sebe - a to nesprávně. Ty chápeš, že Pavlovy slabosti jsou zlé zacházení, úzkosti pro Krista, pronásledování a tísně.

Jenže po slabostech není žádná pomlčka -  apoštol zařadil slabosti spolu mezi "zlé zacházení, tísně a pronásledování" do jedné řady. Na stejnou úroveň. Vyjmenovává všechny v jedné řadě.

Co jsou tedy Pavlovy slabosti doopravdy?

Všechno to, o čem vyznává  a uznává, že sám na to nemá, že sám nic nezmůže, že v tom nutně potřebuje pomoc od Boha.

Naše slabosti jsou tedy způsobované jak vnějšími vlivy (např. pronásledování), tak i vnitřními vlivy (hříšností).

Však původ konkrétních lidských hříchů má svoje kořeny jistě také v lidské slabosti, v přirozené náklonnosti ke zlému. To samo o sobě není žádná "výmluva", ani bagatelizování. Uznat svoji slabost a neschopnost se sám hříchů zbavit je prvním krokem v boji proti vlastním hříchům. Druhým krokem je spolehnout se plně na Krista, svěřit mu svůj problém (slabost) do jeho rukou.

Opačným extrémem pak je "zahodit flintu do žita", že se s tím vlastně nedá nic dělat, tak hříchy nijak neřeší.

 Jistě jsi už Ty také slyšel přísloví: "Zakázané ovoce nejvíc chutná"  - což je lidským vyjádřením právě této skutečnosti, že každý člověk má svoji přirozenou náklonnost ke hříchu.

Zde je velmi důležitá právě ona věta: "Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný."

Apoštol tím vyjadřuje, že když uzná svoji slabost (a lhostejno, zda slabost z pronásledování či slabost nedokázat zcela nezhřešit) - odevzdá svoji slabost Kristu a spolehne se na jeho pomoc - tehdy se stává silným. Protože tehdy v něm koná sám Ježíš.

A tohle je také návod, tohle je také stejná cesta, jak se nadobro zbavit vlastních hříchů, které se člověka přes veškerou jeho snahu drží jako klíště. Tím, že uznávám svoji slabost a odevzdávám svoje hříchy Kristu, tak Kristus ve mě působí a já se stávám vůči tomu hříchu silným.

Apoštol si jistě nelibuje ve hříších - ale uznává svou hříšnost, vyznává své hříchy Bohu a prosí o odpuštění. I v tomto případě o něm platí, že když uznává svoji slabost, stává se tím silným.

Tondo ,jak tak vidím ,stále diskutujete  s Okem o tématu hříšnosti a hříchů.Mnoho měsíců tak debatujete. Trochu to teď odsunu jinam ,ale má to souvislost . Už se to asi stalo zde ,tuším ,ale pozor na to ,až vyleze někdo od řk ,s tím ,že ty jsi také hodně "zhřešil" ( a jsi stále dále v tzv "hříchu") ,tím ,že jsi odešel s ŘKC . Ono to tady už asi bylo ,to jo . Já jen ,že takto občas ''argumentují" ,i mnozí jiní ,a to nejen v ŘKC, ale i příkladně je to klasicky u Svědků Jehovových ( tak posuzují bývalé Svědky Jehovovi , že oni tzv "zhřešili" ,že odešli od nich) ,a i jinde to bývá. Příkladně i u adventistů se to děje někdy ,..že totiž ten kdo byl v tzv ostatku ,tedy tzv "pravé" křesťanské církvi ,která je ostatkem ,skrze zachovávání soboty ,atd ,.. tak ten kdo odešel jinam ,tak ten také "zhřešil" a "hřeší" ,a jiné a jiné skupiny ,toto někdy používají. Jo je to manipulace jako prase ,náboženská manipulace extra třída .Tlak na psychiku aj. Vím že z mnohých římských ,toto také někdy leze, když někdo opustí jejich komunitu. Ne vždy se to děje ,ale někdy jo.