poslal karels Každý den se probouzet s tím, jestli je Bůh, nebo není, to by bylo tristní, tedy smutné. Moje osobní zkušenost s Bohem a priori [1] byla natolik podstatná, že ovlivnila už natrvalo můj život. Má zkušenost, prvotní zkušenost, hraje nezastupitelnou roli v následných rozhodnutích mého života, zkoumání biblického textu, v mých diskuzích, či v mém osobním životě.
Nade vší pochybnost bylo asi nejtěžším krokem, když jsem se poprvé modlil. Má první modlitba nebyla totiž podložená žádnou mou dřívější zkušeností s Pánem Bohem. První modlitba, úplně první modlitba, by se dala pochopit jako apriorní, tedy nad jakoukoliv mou dřívější zkušenost s Bohem, boží přítomností. Následné modlitby, studium písma, návštěva křesťanského shromáždění, usilování o příkladnou morálku, touha zvěstovat Ježíše Krista jako toho, jenž je schopen pomoci v každé situaci, tohle vše se odvíjí od mé první a následných zkušeností, osobních zkušeností, které jsem učinil s Pánem Bohem.
Pokud bych neměl onu první zkušenost s tím, kdo nás přesahuje, naprosto jistě bych si nedal tu práci, abych psal křesťanské články, abych v neděli vstával do církve, abych se modlil, abych zde s vámi diskutoval, abych důvěřoval pravdivosti biblických textů, abych si dal práci se studiem hebrejštiny atd. První zkušenost s Bohem biblické texty pojímají, chápou, jako znovunarození, křesťanské znovunarození. Ježíš Kristus jasně deklaruje, nenarodíme-li se znovu, nemůžeme vejít do království Božího. (Bible, evangelium podle Jana 3:5) Takže, naprosto ústřední bod křesťanské víry vidím, chápu, v onom znovunarození, o kterém je řeč nejenom v evangeliu podle Jana.
Je to jako s Amerikou, jejími velkými městy, jejími mrakodrapy, úrodnými pláněmi. Váš známý za vámi přijde s tím, že existuje Amerika tj. Spojené státy Americké. Tahle Amerika je fakticky úžasná země, mají tam velká města, multikulturní společnost, velké mrakodrapy, podzemky (metra), jazz, a on tam byl. Pokud bychom uvěřili pouze jeho vyprávění, tak bychom USA pochopili prostřednictvím jeho vlastní zkušenosti, kterou prodělal na návštěvě USA. Pokud by se naše víra odvíjela pouze od jeho zkušenosti, kterou prodělal s tím, jak se mu jeví Amerika, může se stát, že přijde jiný náš známý a podá nám naprosto odlišný obraz o USA.
Druhý známý za námi přijde s tím, že byl také ve Spojených státech Amerických. Avšak podle něj, jsou tam sice velká města, ale rovněž tak malé ranče, ve městech viděl pouze bídu, všude se „povalovali“ bezdomovci, mrakodrapy, ty tam viděl taky, ale skoro se pro nepřehlednost v oněch městech ztratil, úrodné pláně? Ty nikde neviděl, protože neměl dostatek času, aby si projel Ameriku „křížem krážem.“ Osobní zkušenost našeho druhého známého je naprosto odlišná a „vykreslila“ nám Spojené státy Americké vskutku odlišně na rozdíl od našeho prvního známého.
Takto odlišná svědectví nás nakonec mohou uvést do zmatku a závěru, že žádné USA vlastně neexistují, vždyť přece není možné učinit tak naprosto rozdílné zkušenosti s návštěvou té samé země. Snad jsem zmíněný příklad podal dostatečně srozumitelně. My musíme, neříkám, můžeme, říkám musíme, učinit svou vlastní zkušenost s Pánem Bohem, která má vypovídací hodnotu, cenu, hlavně pro nás samotné. Jak jeden křesťan [2] konstatoval, že naše osobní zkušenost s Bohem je subjektivní, má však cenu objektivního faktu.
Pochopitelně, když jsem se poprvé modlil, tak se v této modlitbě zračilo naprosté očekávání, nedůvěra, nejistota, což se promítlo i ve slovech modlitby. Přiznávám se, vážení čtenáři, že mi křesťané před mým obrácením „lezli“ pěkně na nervy s oněmi modlitbami před jídlem, když jsem se jich na něco zeptal, tak mi citovali jakési větičky z Bible, nakonec věřili v prapodivné věci, které bych snad tehdy zařadil mezi jakési báje, jimž snad už mohou věřit dnes pouze pomatenci, nebo lidé s nepříliš vysokým IQ. Naše osobní zkušenost, zkušenost, kterou musíme prodělat, hraje nezastupitelnou roli v křesťanském životě, proto o tom píšu.
Vůbec mě tehdy nepřesvědčil jeden můj věřící spolužák, který byl vyznávajícím křesťanem, protože s námi prováděl různé klukoviny navzdory svému křesťanskému vyznání. Tehdy jsem si říkal, na co bych si přidával povinnost vstávat v neděli do církve, vždyť je to ztráta času. Onen spolužák nám vždycky něco řekl o křesťanství, v tomto zůstával věrný svému světonázoru. Ale nebylo to natolik přesvědčivé, aby mě jeho názory vedly k uvažování o křesťanství, o Bohu.
Pakliže se rozhodnete jakkoliv „vyzkoušet“ Boha, nemusíte mít naprosto strach z toho, že by se Pán Ježíš k vaší modlitbě nepřiznal. Znám různá svědectví, kdy se dotyčný modlil slovy: „Bože, jestli jsi...“ Vím, a naprosto rozumím různým obavám, které jsem rovněž měl, jestli to nevyjde (Bůh neodpoví na moji modlitbu), tak se mi zhroutí alespoň ta trocha naděje, kterou jsem měl. Naděje, že na tom křesťanství přeci jenom něco musí být, když o tom křesťané tak s nadšením vyprávějí. Garantuji vám, vážení čtenáři, že se modlím za vás, kteří byste snad chtěli učinit onen první krok víry a chtěli „vstoupit“ do onoho pomyslného „Alenčina světa za zrcadlem,“ kde je vše natolik odlišné od toho, co je nám dobře známé, že se to zdá až neskutečné.
Dodatek: Jistěže jsem nezapomněl na to, že je nutné vyznat své hříchy, poprosit Boha za jich odpuštění. Uvádím to ve svých jiných článcích, v tomto jsem se zaměřil spíše na osobní zkušenost a její „postavení“ v křesťanství.
Zveřejněno 11.10. 2008 na mém blogu -
http://karelsykora.blog.idnes.cz/
poznámky:
1. a posteriori pozdější, později, ze zkušenosti, což je opačný výraz k a priori, což znamená předem, před jakoukoliv zkušeností.
2. Je to Rostislav Vysloužil, který vyučoval psychologii a matematiku na Universitě Palackého v Olomouci.