|
Právě je 578 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116825033 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Měla by církev usilovat o politický vliv?
Vloženo Neděle, 28. leden 2007 @ 15:03:41 CET Vložil: Bolek |
poslal Pastýř Měla by církev usilovat o politický vliv?
Studie k aktuálnímu
tématu „Charta oecumenica“ na základě exegeze epištoly Římanům
Úvod
V této studii
bych se rád, s přihlédnutím k řeckému originálu, na základě srovnání
s konkordantními místy Nového Zákona a v neposlední řadě komparací
s pracemi respektovaných teologů, či originálních postřehů praktických
kazatelů, pokusil o výklad perikopy z epištoly apoštola Pavla Římanům.
Jako výchozí látku jsem si zvolil text Ř 13,1-7. Tento text bych dále rád
stručně zasadil do historického a politického kontextu, který by reflektoval
dané poselství z pohledu adresátů dopisu a zároveň bych se pokusil o vymezení
nadčasového přesahu daného poselství pro církev dnešní doby.
Jelikož se
jedná o často diskutované místo v Písmu, vymezující úlohu státu resp.
vládní moci v životě křesťana, církve
i celé společnosti, na jehož základě se v celé historii vedly mezi
křesťany nejrůznějších konfesí spory, bude třeba ve stručnosti zmínit i
jednotlivé koncepce, které v průběhu staletí vyvstávaly. Daný text se
totiž zabývá úlohou odměny a trestu resp. vymezením role státu a odpovědnosti
jedince vůči němu.
Toto místo bylo
mnohokrát v historii církví využíváno, či zneužíváno, a to zejména ke
dvěma účelům: V období papocesarismu tato část Písma sloužila
k potírání jinak smýšlejících, kdy církev, jak katolická, tak v menší
míře protestantská, své odpůrce, či reformátory, vydávala k potrestání
světské moci. V opačném případě dané místo křesťanům sloužilo
k ospravedlňování morálních kompromisů v konfrontaci
s totalitními režimy, s poukazem na nutnost poslušnosti světským
vládcům.
Oba tyto
extrémní přístupy nám proto mohou posloužit jako již příklad překročení
pomyslných hranic, které nám vymezují prostor, z kterého by měla vycházet
naše reálná exegeze.
1. Popisná
část
1. 1. Gramatická
reflexe
Celá perikopa
začíná jednoduchým vymezením úlohy vládce v řádu společenského uspořádání
pocházejícího od Boha.
Nejprve nás
autor veršů jednoduše a důrazně seznamuje s tím, že každá autorita resp.
pravomoc pochází od Boha. Jinými slovy světský vládce je delegovanou Boží
autoritou a kdo se vzpírá jemu, vzpírá se tomu, v jehož zájmech daná
autorita stojí, tedy Bohu samotnému:
pasa yuch exousiaiV uperecousaiV upotassesqw. ou gar
estin exousia ei mh upo qeou, ai de
ousai upo qeou tetagmenai eisin:
Z gramatického
hlediska je zde důležité použití dativu substantiva exousia, které můžeme v řečtině chápat v mnoha
významech, z nichž v užším, biblickém slova smyslu, mají význam
čtyři, od kterých se odvozují ostatní. Je to 1. určitá svoboda k uplatnění
vůle, či rozhodnutí, 2. fyzická, či mentální síla, 3. privilegium, 4. právní
zmocnění, resp. delegace k výkonu vlády.[1]
Ve spojení se
slovesem uperecw, které lze přeložit
jako stát vůči někomu ve vlastnickém vztahu nebo nad někým uplatňovat moc[2], pak ve tvaru jeho užitého
participia zde dochází k vymezení této exousia
vzhledem k osobě tuto pravomoc uplatňující. Tuto moc si tedy nelze
svévolně uzurpovat ani ji odmítat, ale tato moc, resp. pravomoc, se váže
výhradně na Bohem autorizovaný úřad.
Následný
imperativ slovesa upotassw, , které ve
všech případech jeho významu znamená aktivní podřízení danému subjektu, pak
podmíněnost této moci vzhledem ke konkrétnímu, Bohem ustanovenému úřadu, ještě
akcentuje. Pavel proto adresáty dopisu důrazně žádá, aby sami sebe podřídili
autoritě těch, kterým je tato pravomoc dána samotným Bohem, neboť každá exousia pochází od Boha.
Za povšimnutí
zde stojí tvar tetagmenai eisin, což je
třetí osoba plurálu perfekta pasíva od slovesa
tassw , které lze volně
přeložit jako uvést v řád[3]. Užití perfekta pasíva zde
ukazuje, že tento řád již byl dříve Bohem ustaven a zdůrazňuje, že tyto
autority byly Božím modelem již před tím, než do nich konkrétní jedinci
vstoupili.
Moc se tedy odvozuje od Božího řádu, nikoliv
od osoby tento úřad zastávající. Kdo se vzpírá tomuto řádu resp. úřadu Bohem
delegovaných autorit, vystavuje sám sebe soudu.
wste o antitassomenoV th exousia th tou qeou
diatagh anqesthken, oi de anqesthkoteV
eautoiV krima lhmyontai.
Z kontextu
proto plyne, že je to jednoznačně člověk, který svojí případnou neposlušností
sám sebe (eautoiV), tedy svévolně, z vlastního
rozhodnutí, staví pod tento soud (krima lhmyontai).
Bůh zde není nevypočitatelným božstvem, které trestá dle své momentální a
nepředvídatelné libovůle, nýbrž Bůh dal člověku jasné meze, v jejichž rámci
daný jedinec nachází požehnání a dobro. Jejich překročením se však sám
vystavuje trestu.
Autorita tuto
moc smí uplatnit jen v souladu se svěřeným úřadem a soud se rovněž
vztahuje na překročení rámce poslušnosti v rámci mezí uplatňování autority
tohoto Bohem svěřeného úřadu. Adresáti jsou proto ujištěni, že úřad vládce není
svévolným útvarem, ale že jeho existence je dobrem pro ty, nad nimiž vládci
uplatňují svoji pravomoc. Pokud je někomu již samotná existence autority
důvodem k obavám, pak zejména tomu, kdo jedná zle. Naopak ten, kdo jedná
dobře, je od autorit chválen.
oi gar arconteV ouk eisin foboV tw agaqw ergw alla
tw kakw. qeleiV de mh fobeisqai thn exousian; to agaqon poiei, kai
exeiV epainon ex authV
Vládci zde není
dovoleno uzurpátorství moci, ale on sám je služebníkem (diakonoV) Božím k prospěchu člověka. Tato pravomoc
v sobě ovšem zahrnuje i dozor nad výkonem občanských práv, jejichž
respektování má vládce od Boha povinnost mocensky vynucovat. Kdo by tedy
nerespektoval tuto Bohem danou pravomoc a právní rámec, který Pavel kvalifikuje
z etického hlediska pojmy „dobra“ a „zla“, dostává se pod exekutivní stránku
moci světské autority. Institut donucení v sobě zahrnuje i meč (macaira), kterého se užívalo
k hrdelnímu trestu a jehož cílem je eliminace zla resp. jeho vykonavatele.
qeou gar diakonoV estin soi eiV to agaqon. ean de to
kakon poihV, fobou: ou gar
eikh thn macairan forei: qeou gar diakonoV estin, ekdikoV eiV orghn tw to kakon prassonti.
Strach před
exekutivou ale není ke konání skutků poslušnosti, směřujícími
k dobrému, dostatečným motivem. Ten, kdo se vzpírá principu vládní moci,
vzpírá se vůči tomu, kdo institut státní moci dal, to jest Bohu. Proto nelze
neuznávat vládce a přitom respektovat Boha. Takový člověk by se dostal do
rozporu se svým svědomím a čisté svědomí je důležitější a jednoznačně nadřazené
pouhému strachu z postihu. Nejen tedy strach, ale i čisté svědomí plyne
z poslušnosti Božímu řádu, který není dán toliko lidu Božímu, ale i
každému lidskému společenství.
Pavel, obyvatel
Římské říše a sám římský občan, si v této době musel být dobře vědom
uzurpátorství římských protektorů, a proto nedává jednoznačné rovnítko
mezi osobou panovníka a Božího
služebníka. Ukazuje, že Boží služebník (diakonoV)
je jen ten, kdo se drží úkolů plynoucího z institutu, kterého
autorem je Bůh.
dio anagkh upotassesqai, ou monon dia thn orghn alla
kai dia thn suneidhsin. dia touto gar kai forouV teleite, leitourgoi
gar qeou eisin eiV auto touto proskarterounteV.
Každý Boží
služebník pak dostává i mzdu z příjmu těch, kterým slouží. V tomto
případě se mzda panovníka realizuje formou daní. Jejich placení je pak projevem
nejen přitakání, ale i cílevědomé a účinné poslušnosti nejen panovníkovi, ale
samotnému Bohu. Daně nejsou tedy rozmarem panovníka, ale jakousi Bohem danou
rentou a neplatit ji tudíž znamená neuznávat Boží řád a hřešit i proti svému
svědomí.
Pavel dále
staví daň hned vedle cla, to je de facto dalšího institutu, s nímž Židé a
později židovští křesťané měli problém. Avšak v tomto textu, právě ve
spojení s popisem vládce jako Božího služebníka, je nyní použito
substantiva leitourgoV, kterého
Septuaginta používá k popisu kněze, chrámového služebníka. A právě toto
slovní spojení jasně ukazuje, že stejně jako byl Levíta hoden mzdy za
vykonávání bohoslužby, stejně tak vládce je hoden mzdy za svoji službu občanům.
apodote pasin taV ofeilaV, tw ton foron ton foron,
tw to teloV to teloV, tw ton fobon
ton fobon, tw thn timhn thn timhn.
Za povšimnutí
zde stojí použití dvou substantiv, a to foboV
a timhn.
První z nich - foboV - má
v Písmu vícero významů a nejčastěji, s ohledem na kontext, znamená
„úctu“ až přímo „panický strach“ nebo „hrůzu“.
foboV Jan vidí u těch, kteří se
radovali ze zabití svých nepřátel a nyní s hrůzou sledují jejich vzkříšení
(Zj 11,11) a čelí možné ztrátě života (Zj 11,13). foboV proto může způsobit až fyzický třes (Žd 12,21).
Ve většině
případů je toto substantivum užito v kladném slova smyslu při popisu
lidské reakce na Boží činnosti, či Boží manifestace. Příkladem je zjevení
Božích poslů (L 1,12), kde foboV vypůsobí
„úctu“ a mnohdy pokání před svatým Božím majestátem, ale rovněž může jít o
pouhý, tělesný a nežádoucí strach, vyplývající z lidské slabosti, který je
nutné překovat Boží láskou agaph (1
4,18).
Druhé
substantivum - timhn, se obvykle
překládá jako čest. V Bibli se ovšem tohoto slova nikdy neužívá izolovaně,
ale vždy se pojí s určitou osobou, které se timhn prokazujerůznými způsoby. Nejlépe to ilustruje příklad Marka, který timhn používá k popisu „ocenění“ třiceti
stříbrnými, za které Jidáš zaprodal Krista (Mt 27,9) nebo je přirovnáno ke cti,
které se těší Bůh od nebeských bytostí (Zj 4,9).
Pakliže Pavel
užívá obou těchto pojmů hned vedle placení daně a cla a mluví dokonce o
povinnosti - ofeilh vůči člověku, pak
se jistě nejedná pouze o povinné nebo vynucené placení. Tato taxa, resp. daň
nebo renta, je zároveň projevem Boží poslušnosti a uznání Božích nároků.
Apeluje se zde tedy nejen na vnější, formální, ale i na vnitřní postoj, který
má křesťan vzhledem k autoritě panovníka zaujmout.
1. 2. Historické pozadí
Než přistoupíme
k exegezi, bude dobré pokusit se o dataci listu a rámcového vymezení doby
jejího vzniku. Šířeji se předpokládá, že list napsal apoštol Pavel zřejmě
z Korintu, v zimě roku 57 - 58, asi na konci třetí misijní cesty.
Skutečnost, že byl právě v tomto městě, dosvědčují i zmínky o jáhence
Foibé z Kenchereí, které byly Korintským přístavem, a o Gáiovi, který je
pravděpodobně shodný s Gáiem v 1. listu Korintským.[4] Římská obec křesťanů, které Pavel svůj dopis
adresuje, musela již v té době mít s římskými panovníky mnoho
neblahých zkušeností.
Historik
Seutonius ve své knize „Život Klaudiův“ uvádí, že Židy, kteří se
z podněcování Chrestova neustále srocovali, Klaudius vyhnal z Říma,
což se interpretuje jako vyhnání židovských stoupenců Krista (Chresta), kteří
se s ostatními židy přeli o Mesiáše.[5] Tento dekret se datuje do
roku 49. V době, kdy Pavel psal tento list, vládl již v Říme Nero (54
– 68) a Židé se mohli vrátit do Říma.
Již v roce
59, zřejmě rok po vzniku epištoly, nechává Nero otrávit svoji matku a
v roce 62 zabíjí i svoji manželku a žení se se svojí milenkou. V té
době dochází v římských provinciích k povstání. V roce 64
dochází k požáru Říma a následně k hospodářské krizi. Nero z požáru
obviňuje křesťany a dochází tak k jejich prvnímu, krutému a krvavému
pronásledování.
Apoštol Pavel,
který již v té době na svém těle nosil jizvy po římském bičování (Sk
16,23) tak adresuje svá slova o poslušnosti sekulárním autoritám v době
vzmáhajících se povstání a budoucích krvavých pronásledování křesťanů. Abychom
mohli pro naši exegezi vytěžit z látky maximum, je nutné mít na mysli i
tyto souvislosti.
2. Výkladová
část
2. 1. Vládce, služebník Boží
V Rímské
říši, v souladu s řeckými a později římskými kulty, nebyl panovník
jen pouhým člověkem, ale často si přisvojoval i božské pocty. Například
Tiberius, kterému byl tento zvyk snad nejvíce proti mysli, jej užíval ve styku
s veřejností.[6]
Nepřekvapí tedy, když mnozí panovníci byli po své smrti za bohy přímo
prohlášeni.
Je nasnadě, že
panovník, který má božskou nebo alespoň polobožskou podstatu, není obvykle
vázán žádným právním předpisem. S tím souvisí i antické pojetí pravdy, kdy
pravda byla považována za výrok panovníka, nikoliv za obecně danou veličinu,
kterou by šlo kvantifikovat srovnáním s nějakou obecně platnou regulí.[7] Jinými slovy panovník
nebyl nikomu vyššímu zodpovědný, natož aby musel respektovat nějaké nadosobní
normy nebo pravidla. S tím souvisí i skutečnost, že panovníka nebylo možné
de facto odvolat a jediným způsobem zbavení moci se stávala vražda. Vzhledem
k tehdejšímu polytheismu a skutečnosti, že římští bohové nebyli (z
křesťanského pohledu) eticky bezúhonní, jedná se o čistě pragmatické vyústění
dané situace.
Pavlův dopis,
který panovníka nejen zbavuje jeho božské podstaty, ale dokonce jej činí Božím
sluhou, musel znít tehdejšímu antickému světu revolučně. A tak zatímco nám se
může znít absolutní nárok poslušnosti vůči panovníkovi velmi tvrdě, pro uši
tehdejšího Římana to muselo znít nanejvýš liberálně. Jestliže se totiž panovník
protivil Božímu zákonu, automaticky se tak vyvazoval z delegované autority
a v rámci této vyšší autority zde dokonce existovala povinnost se jeho
požadavkům vzepřít. Nebylo zde již pravdou slovo panovníka, ale slovo
Hospodina, které bylo známo formou svitků resp. listů.
Jinými slovy,
jestliže panovník nebyl zdrojem autority sám v sobě, ale tuto autoritu mu
propůjčoval Všemocný, pak úřad panovníka byl sice veličinou vzhledem
k člověku absolutní, ale sama
poslušnost panovníku byla relativní a závisela na tom, zda panovník jedná
v souladu s Božími zákony.
2. 2. Drží-li se svého úkolu
Ačkoliv
hebrejskému myšlení nebyl institut odpírání poslušnosti autoritě s odkazem
na autoritu Božího slova cizí - například Jehů na Boží slovo zabil Judského i
Izraelského krále (2Kr 9,12-14), Eliáš nechal sestoupit dvakrát oheň na
královské posly (2 Kr 1,10-12), Elizeus odmítl s králem vůbec mluvit (2Kr
3,13-14) a kněží v chrámě krále výslovně vykázali, když si nárokoval to,
co mu nepříslušelo (2 Pa 26,12) - pro antické způsoby vládnutí, jako uvádí Bellis, byla vládá práva, nebo-li předpisů, které by
byly nadřazeny pravomoci panovníka, prakticky neznámé.[8]
Není divu, že
pro Židy byla poslušnost císaři, který si pro sebe nárokoval Boží pocty,
rouháním. Fazekaš se proto domnívá, že Pavel svůj dopis adresoval právě skupině
v římském sboru, která zřejmě věřila, že císař a potažmo celý jeho úřad je
nástrojem Satana, a tato skupina mohla být pod vlivem zelótismu.[9] Jiní jsou přesvědčeni, že
důvodem Pavlova dopisu byla reakce na revolty, které vyvstaly jako odezva na
neustálé zvyšování daní císaře Claudia.[10]
Snad i vzhledem
ke znalosti principu delgované, nejvyšší Boží autority, mohl Pavel
podmínit služebnost panovníka s poukazem na „držení se jeho úlohy svěřené
od Boha“. Apoštol zde zřejmě naznačil i to, co rozvíjel v úvodu stejného
listu, že každému je dáno svědomí, které jej jednou soudí a jindy obhajuje, a
to nezávisle na jeho vůli. Toto svědomí je dáno každému člověku, i Římanovi, a
bude jej jednou, v den soudu, usvědčovat před nárokem Boží spravedlnosti.
Panovník tudíž může být ujištěn o svém správném, či nesprávném jednání.
Toto chápání
autority závislé na Božím poslání, odvozené z tohoto místa Pavlova listu,
se později rozvinulo i díky středověkým myslitelům, jako byli Jan ze Salisbury,
který odlišoval panovníka jako úřad a panovníka jako osobu. V Anglii pak
chápání instituční moci vymezilo cestu od anglické, konzervativní revoluce, po
současnou, parlamentní demokracii.
Zatímco pokud v kontinentálních zemích docházelo k trestání panovníků,
jednalo se obvykle o královraždy nebo o násilné vzpoury, v Anglii, kde se
Janovu učení dostalo obecného přijetí, mohl být roku 1649 soudní cestou
popraven král Karel I. za velezradu. Byl sťat jakožto soukromá osoba ve jménu
krále. Královo “občanské tělo” bylo zabito, aniž by byla ohrožena obec a úřad
“těla krále” jako úřadu. Jak uvádí Laughland: “anglická revoluce tak mohla být
v podstatě konzervativní – byla zamýšlena jako obnova starých práv. V Anglii
proto bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony, vzepřít.” [11]
Klasickou,
biblickou ukázkou, kdy Boží služebník sice respektuje úřad panovníka, ale
aktivně se staví proti jeho vůli ve jménu autority Boha samotného, je jednání Mojžíše
s faraónem. Bůh se nejen Mojžíše zastává, ale dokonce jej odporem vůči
faraónovi pověřuje.
2. 3. Prokletí a požehnání
To, co je nám,
křesťanům, žijícím v době demokracie zřejmé, nebylo ale jistě zřejmé
Pavlovým současníkům, zvláště žido-křesťanům. A to, že vládce je dán jako Boží
služebník k jejich dobru. Zkušenost z římskými protektory pro
křesťany z Židů, stejně jako zkušenost s římskými císaři pro křesťany
z pohanů, jim k tomuto mínění jistě nedávalo mnoho podnětů. Přesto i
zde apoštol Petr vidí institut římského císaře a potažmo římských protektorů a
různých regionálních panovníků jako Bohem nejen daný, ale i přímo chtěný úřad,
který je dán pro dobro obyvatel říše a žádá proto podřízení[12].
Jak již bylo
uvedeno, nelze zde ovšem zaměnit konkrétního panovníka s jeho úřadem.
Zatímco úřad vládce je Bohem daný, konkrétní panovník může být přímým Božím
nepřítelem, kterého si přesto Bůh obvykle používá ke svým soudům, či výchově
svého lidu. Proto i tato kletba je v důsledku dobrem vůči trestaným.
Podřizování se a poslušnost panovníkům tak křesťany vede k požehnání,
zatímco přímý odpor a neposlušnost vede k prokletí, které se projeví Božím
trestem z rukou těchto samotných autorit.
Písmo pak
ukazuje i na princip, že pokud se panovník vzepře svému poslání, bývá sám
trestán. Církevní historik Eusebios ve svých dějinách podrobně popisuje nemoci,
pády a katastrofy v životě tehdejších panovníků, kteří otevřeně
vystupovali proti křesťanům, v čemž vidí Boží soudy nad nimi samotnými.[13] Jeden takový soud je
dokonce popsán v Písmu, kdy Herodes neodlišil svůj úřad od své osoby a
zemřel rozežrán červy za to, že si, v souladu s tehdejšími vládci,
přisuzoval božské atributy (Sk 12,20-23).
I zde můžeme
uvést příklad, kdy je poslušnost světskému panovníku, který je nástrojem Božího
soudu, zdrojem požehnání. Jde o apel podřízení se Babylonskému králi
Nabukadnesarovi, kterého Hospodin poslal soudit Boží lid. Podřízení se tomuto
králi ze strany Izraelitů de facto znamenalo uznání zaslouženého trestu a vyjadřovalo i účinné pokání. Proto Hospodin,
skrze proroka Jeremjáše, zaslíbil požehnání těm, kteří se panovníku podřídili,
ale prokletí těm, kteří se jeho autoritě vzepřou.
2. 4. Daně a clo
Jako každý Boží
služebník, i světský panovník, je hoden mzdy. Rovněž Millard vidí spojitost mezi
placením obnosu chrámovým služebníkům a obnosu císaři a obojí nazývá shodně
jako daň.[14]
Taktéž řecký text Starého Zákona LXX používá pro úřad kněze i císaře ve vztahu
k Bohu stejného subsatntiva - „leitourgos“. Princip dvojí autority, duchovní a světské,
jejich vzájemné napětí, pak bylo zdrojem konfliktů po celá staletí. V období
dominátu byl v Římské říši tento princip sloučen. Pánem a Bohem (Dominus
et Deus) byl císař, což bylo pro křesťany zcela nepřípustné.
Proto placení
daní muselo činit problém nejen židům, s ohledem na jejich tradici, ale i
křesťanům, kteří spolu s Židy vyznávali jediného Boha. Už jenom to, že
platili daně římskými mincemi s vyobrazením císaře, bylo považováno za uznání
legitimity císařovy vlády a pro Židy i uznání statutu římské okupace. Jak uvádí
Rienecker, Židé se tomu vyhýbali tím, že se na minci striktně odmítali podívat,
nebo se snažili liberalizovat striktní judaistické požadavky.[15] Placení daní však obejít
nedokázali, a tak se tato otázka stala velmi výbušnou v podstatě kdykoliv byla
položena.
Pavel zde proto
spojuje otázku placení cla a daní s otázkou etiky. Nejenom, že křesťany
vedl k placení daní, ale tuto otázku ještě spojil se svědomím, což muselo
jednoznačně vést k tomu, aby křesťané úlohu panovníka nejen respektovali,
ale navíc se s ní v hloubi duše ztotožnili a podporovali ji.
2. 5. Úloha svědomí
Podle Tomáše
Akvinského je svědomí úsudek praktického rozumu o mravní hodnotě našich skutků.[16] Opatrný uvádí, že svědomí
můžeme vidět ze dvou stran, a to jako schopnost pozorovat vlastní činy a jako
projev hodnotové škály, kterou člověk má a uvádí, že svědomí lze pozorovat i u
duševně nemocných lidí, což dosvědčuje jeho univerzalitu.[17]
V obecné
rovině je proto svědomí považováno za nadosobní schopnost rozeznat dobro a zlo,
která nemá kořen v člověku, ale přesto, jak uvádí Allmen, sídlí
v srdci, nejhlubší složce lidské osobnosti.[18] I sekulární filosof Kant
musel uznat existenci mravního zákonu v člověku, který působí nezávisle na
jeho vůli a rozumu.
Není divu, že
Pavel mluví o svědomí v souvislosti s odměnou za konání dobra a
trestu za konání zla. Jinými slovy pakliže člověk koná dobro, je od vládní moci
chválen a princip odměny a trestu tak působí v souladu s jeho svědomím.
Člověk se tedy podřizuje ve své vnitřní podstatě, pro své svědomí. Kategorie
dobra a zla je tak vymezena – v souladu s Božím řádem - sekulární
vládní mocí a neposlušnost by pak nutně vedla k poskvrně svědomí.
Podle Novotného
se proto křesťan podřizuje vládci ne jako pouhé vnější moci, nýbrž uznává
vnitřní autoritu toho, co sám v sobě chápe jako vůli Boží.[19] Ze stejného důvodu
Doufour píše, že přímý úmysl vedený pevným přesvědčením ve víře vede ke
klidnému svědomí a proto křesťan zachovává poslušnost vůči občanské autoritě
nejen ze strachu před trestem, ale i pro svědomí, protože víra ukazuje jak daná
moc je ve službách Boha.[20]
Nutnost
postupovat podle svědomí, resp. v souladu s linií obecně chápaného
dobra, si uvědomovali i ti nejkrutější diktátoři. Proto museli nazvat zlo
dobrem a dobro zlem. Jen tak mohli uplatňovat svůj diktát, protože si byli
dobře vědomi, že apel na poslušnost zlu by nemohl obstát, protože by stál sice
proti porušené, ale přesto lidské přirozenosti a vedly by ke vzpourám.
2. 6. Úcta a bázeň
Je samozřejmé,
že napětí mezi zákonem světským a zákonem Božím zde – od dob existence církve -
vždy bylo, je a bude. S ohledem k výše uvedeným pojmům foboV a
timhn je nutné mít na zřeteli, že
zatímco bázeň není mravně specifikována a může se tudíž projevit jako
oprávněný, či neoprávněný strach, úcta se vždy pojí s osobou, která je
ctěna. Oba principy je tak třeba zachovat.
S bázní je
potřebné přistupovat ke každé autoritě vzhledem k jejímu úřadu
pocházejícímu od Boha, nicméně ne každý panovník je úctyhodný. Řecká
substantiva se tak spojují spíše s postojem, než s projevem aktivního
jednání vůči osobě panovníka. Fazekaš tuto skutečnost vystihuje slovy, že
vrchnostem se ani nepřizpůsobujeme, ani se jim neprotivíme, ale ctíme je jako
Boží služebníky.[21]
Aktivním
přístupem křesťana ke státní moci výstižně rozpracoval americký reformovaný
teolog Boice na základě postoje Krista (představitele církve) k Pilátovi
(představiteli státu) a v podstatě nabídl čtyři modely pro soužití křesťanů a
státu:
1.
moc připadá pouze Bohu. Tento model zastávali
např. mniši, kteří se zcela odloučili od života společnosti a odmítli se
jakkoliv podílet ve státních složkách, či službách.
2.
moc připadá pouze císaři. Tento model zastávají
stoupenci sekularizace a znamená, že křesťan musí vždy poslechnout státní moc,
která je pro církev určující, a proto by církev neměla být od státu oddělena.
3.
císař v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto
modelu uznávají, že i císař má od Boha moc, ale v případě konfliktu zájmů je
třeba poslechnout císaře. Tento model zastávali mnozí křesťané v období
fašismu, či komunismu.
4.
Bůh v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto
modelu uznávají jak nároky Boží, tak státní, avšak v případě střetu zájmů se
státní moci vzepřou. Sem můžeme historicky zařadit mučedníky, či reformaci.
Křesťané sice platili daně a uznávali moc císaře, avšak odmítli mít účast na
pohanské modloslužbě.[22]
Boice poté dále
dokládá, že pouze čtvrtý model je správný a že křesťan musí respektovat oba,
jak duchovní, tak světský princip moci, přičemž v případě konfliktu je
nutné, v zájmu principu duchovního, tedy Božského, se sekulárnímu
panovníku aktivně vzepřít. Fazekaš k tomu uvádí, že Bůh delegoval něco ze
své autority a vrchnosti, ale sám zůstává Pánem. Proto je třeba poslouchat
vrchnost, ale Boha je třeba poslouchat více, než kteréhokoliv člověka (Sk
5,29).[23]
3. Závěr
Jak již
bylo předesláno, látka tohoto příběhu posloužila v historii církve
k vymezování vztahu mezi náboženskou a sekulární sférou lidské
společnosti, a to vždy v závislosti na konkrétním politickém uspořádání.
Autoři výkladových poznámek k Novému Zákonu uvádějí, že poslušnost císaři
zde není sama o sobě zradou Boha a poslušnost Boha není popřením světské vlády.[24]
Na tyto
úvahy, právě v dobách pronásledování, navázal Justin ve svých apologiích,
kde dokládal, že poslušnost Bohu nevylučuje poslušnost císaři. Později ovšem i
církev řešila spojení „trůnu a oltáře“. Nejprve za doby vlády Konstantina, kdy
byla vyhlášena tolerance křesťanství a nakonec se ono samo stalo jediným
náboženstvím státním.
Za další
mezník můžeme považovat dílo významného křesťanského teologa Augustina. V jeho
spise „O obci Boží“ byl položen základ středověkého katolického pojetí obce
církve a státu (Corpus Christianorum). Boj o světský vliv v církvi můžeme
dále sledovat již v raném středověku ve známém boji o investituru mezi
papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV., který vyústil ve snahu o
supremaci církve, resp. papeže nad národy.
K oddělelní
trůnu a oltáře pak začíná docházet až s reformací, zejména
s příchodem anglického puritanismu. Přes německou a anglickou reformaci se
nejčistší forma odluky uplatnila až v USA. Při utváření těchto principů byla
právě látka této perikopy, spolu Ježíšovými výroky zachycenými v perikopě
známé jako „spor o daň císaři“, materiálem k formulaci stěžejních pilířů
principů odluky státu a církve a vymezování jejich vzájemných vztahů.
Princip
oddělení kultické a profánní společenské složky pak vedl k základnímu
principu náboženské svobody a tvoří neopomenutelný pilíř západní demokracie.
Tuto divergenci moci můžeme nalézat již v dílech středověkých křesťanských
filosofů a později v anglické politické filosofii v dílech osobností
jako byli Hobbes, Locke nebo Burke. Na této myšlence se rozvinula i americká
demokracie, která je považována za nejčistší formu odluky církve a státu.
Závěrem je
třeba poznamenat, že i špatná vláda je lepší než žádná vláda a i špatná
pravidla jsou stále menším zlem než žádná pravidla. Jako nejhorší forma
diktatury je pak obecně chápána ochlokracie, nebo-li vláda lůzy, která se chopí
moci tam, kde neexistuje žádná moc potřebná k vynucenému konání dobra
resp. k postihu zla.
Například
ve společenstvích žijících na okraji právní společnosti existuje „právo
silnějšího“ a obdobně v některých státech bez veřejné kontroly právní
vymahatelnosti vládnou generálové jen
proto, že mají k dispozici ozbrojenou složku. Z tohoto pohledu můžeme
vskutku nedokonalou a lidskou vládu, poskytující nedokonalý, ale přesto
vymahatelný právní rámec, pociťovat jako dobro, které má svůj původ
v Božím řádu, a vládní zmocněnce můžeme přijímat jako Boží služebníky.
Literatura
·
Allmen, J. J. Biblický
slovník, Kalich, Praha, 1991
·
Boice, J. M. Základy křesťanské víry, Návrat, Praha,
1999
·
Dufour, L. X. Slovník
biblické teologie, Křesťanská akademie, Velehrad, 1991
·
Douglas,
J. D. et al. Nový biblický slovník,
Návrat Domů, Praha, 1996
·
FAZEKAŠ, L. Dobrá správa o
záchraně, List Rímanom, Bánská Bystrica, 2003
·
FAZEKAŠ, L. Úvod do Novej Zmluvy,
Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2002
·
Greek New
Testament (UBS 4th Edition), Editors: Alund, J., Karavidopoulos, C.,
Martini, B. Online Internet Version, URL:
http://www.greekbible.com/educate.php
·
KLAŠKOVÁ, M. List
Římanům, Bible v liturgii, České katolické biblické dílo, URL: http://www.bible-cz.org/bibl_lit/525.html
·
LAUGHLAND, J. Znečištěný pramen, nedemokratické
počátky evropské ideje, Obzor, Praha, 2001
·
Libera,
A. Středověká filosofie,
Oikoymenh, Praha, 2001
·
MACHOVEC, D. Dějiny
antické filosofie, HaH, Praha, 1993
·
MÁNEK, J. Když Pilát spravoval Judsko, Kapitoly z
dobového pozadí NZ, ÚCN, Praha, 1980
·
McDowell,
S. K. Bellies, M. A. Hledání
demokracie,KMS, Praha, 1993
·
NOVÁK, J. Církevní
dějiny Eusebia Pamphila, URL: http://www.proglas.sk/Euseb.htm
·
Novotný, A. Biblický
slovník, Kalich, Praha, 1992
·
Nový zákon
s výkladovými poznámkami, Česká biblická společnost, Praha, 1991
·
OPATRNÝ, A.
Credo, Pastoriační středisko, Praha, 1995, URL:
http://www.vira.cz/kni*****/index3.php?sel_kap=80
·
REINECKER, F. Evanjelium podĺa Matúša, Creativepress,
Bratislava, 1992
·
SOUČEK, J. Řecko-český
slovník k Novému zákonu, Kalich, 2003
[1]
Alund, J., Karavidopoulos, C., Martini, B. Online
Internet Version Greek New Testament
[4]
Klašková, M. List Římanům
[6] Mánek, J. Když Pilát
spravoval Judsko
[7]
Machovec, D. Dějiny antické filosofie
[8]
McDowell, S. K. Bellies, M. A. Hledání
demokracie
[9]
Fazekaš, L. Dobrá správa o záchraně s.
118-122
[10] Nový zákon s výkladovými poznámkami, s.
274
[11]
Laughland, J. Znečištěný pramen
[12] Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už
králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá
trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Taková je přece Boží
vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.“ (1 Pe 2,13)
[13]
Novák, J. Církevní dějiny Eusebia
Pamphila
[14]
Millard, A. R. in: Douglas, J. D. et al. Nový
biblický slovník s. 146
[15]
Reinecker, F. Evanjelium
podĺa Matúša
[18]
Allmen, J.J. Biblický slovník, s. 45
[19]
Novotný, A. Biblický slovník, s . 1032
[20]
Dufour, L. X. Slovník biblické teologie, s. 491
[21]
Fazekaš, L, Úvod do Novej Zmluvy, s. 140
[22] Boice, J. M. Základy
křesťanské víry
[23]
Fazekaš, L. Dobrá správa o záchraně, List
Rímanom, s. 121
[24]
Nový zákon s výkladovými poznámkami,
s. 91
|
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: Olin v Neděle, 28. leden 2007 @ 15:35:08 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Mám pocit, že jsem to už četl, není to spíš zánovní studie? Nebo si to pletu?
Každopádně: Kde je jaká souvislost s Ekumenickou chartou?
Olin |
|
|
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Neděle, 28. leden 2007 @ 17:23:08 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Pastýři, škoda je těch řeckých citací. Hebrejština, řečtina a arabština je součástí fontu Times New Roman.
Pokud jsi to psal v jiném - například v Bw, tak se to nezobrazí korektně, ale to asi víš. Já vždycky píšu článek ve wordu, otevřu si v tom samém wordu další list - kde to nasázím znak po znaku... (u hebrejštiny, arabštiny bez vokalizace, podobně i u řečtiny)
Rozhodně nejsou součástí Times New Roman různé přízvuky a akuty, takže bude řecký text ochuzený... Nechci být chytrý, to je moje zkušenost.
|
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: vogel v Neděle, 28. leden 2007 @ 17:37:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | (a) nejsou součástí TimesNewRoman (tady je mapa) http://www.identifont.com/samples/adobe/TimesNewRomanCondensed.gif
(b) Times New Roman je MS font fungující 100% korektně jen na Windows. Takže je lepší použít jiné z Times písem
(c) vkládání písem je na GS jednoduché a dodržuje to co bylo vloženo viz
In the beginning God created the heaven and the earth. 2 And the earth was without form, and void; and darkness was upon the face of the deep. And the Spirit of God moved upon the face of the waters.
εν αρχη εποιησεν ο θεος τον ουρανον και την γην 2 η δε γη ην αορατος και ακατασκευαστος και σκοτος επανω της αβυσσου και πνευμα θεου επεφερετο επανω του υδατος
א בראשית ברא אלהים את השמים ואת הארץ
výsledné zobrazení je věcí prohlížeče. |
]
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Neděle, 28. leden 2007 @ 17:44:12 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | ahoj Vogele, používáš linux, že? Který z těch fontů teda použít?
Jako prohlížeč používám firefox.
Karels
|
]
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: vogel v Neděle, 28. leden 2007 @ 18:11:49 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jde o to, jaký je výsledný formát . když to dáš na web (sem třeba), tak je to jedno, prohlížeče to většinou zvládnou. A když z toho děláš *.rtf, *.doc nebo *.pdf tak použij něco co nemá v názvu MS :o)
Budu se ti muset mrknout do Widlí, co tam je za písma co by šli použít a vypadali všude stejně.
|
]
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Neděle, 28. leden 2007 @ 18:30:59 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jsem v těhle věcech tak trochu lama... :))
Doma mám sice i Mandrivu, ale právě kvůli takové čínštině si nemůžu vynachválit Word. Pokud bude linux lepší podporu programů od mrkvosoftu.. :) , tak budu uvažovat o linuxu.
Jsou různé nadstavby wine, například, ale je to příliš obtížné...
|
]
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: vogel v Neděle, 28. leden 2007 @ 19:24:17 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Já mám sice na různých místech různý distribuce (Mandriva, SUSE, Slackware), ale čínsky nepíšu :o)
IMHO OpenOffice mají 100% čínštinu taky |
]
|
|
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Neděle, 28. leden 2007 @ 18:54:53 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Zajímavá úvaha a v poslední době řeším podobné otázky. Podle doporučení Arese jsem si v knihovně vypůjčil knihu "Rozdělení nebo reforma západního křesťanstva." a můžu to doporučit...
|
|
|
Re: Měla by církev usilovat o politický vliv? (Skóre: 1) Vložil: victorpatrick v Pondělí, 30. říjen 2023 @ 01:35:45 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Vybízí k zamyšlení a nedávno jsem řešil dotazy v tomto smyslu. Na doporučení Arese jsem si prohlédl knihu „Rozdělení nebo reformace západního křesťanstva“. a mohu tunnel rush to navrhnout... |
|
|
|
|