poslal Stanislav Heczko Problémy Země řešme na Zemi
Lidstvo
postihne vyčerpání energetických zdrojů a šíření chorob, varuje futurolog
Stanislav Heczko. Je ekonom a prognostik. Od roku 2004 vyučuje
na Fakultě sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem na Katedře ekonomie.
Předtím pracoval jako odborný asistent Katedry makroekonomie VŠE v Praze, byl
odborným pracovníkem Ústavu pro hospodářskou politiku ČR a Ústavu prognózování
ČR. Je členem Občanské futurologické společnosti a České společnosti pro
politické vědy.
Světoznámý astrofyzik
Stephen Hawking se nedávno nechal slyšet, že pro budoucí záchranu lidstva je nezbytné
kolonizovat planety v jiných slunečních systémech. Je to třeba brát vážně,
nebo to lze považovat za fantazírování, které si může dovolit jen podobná
vědecká hvězda?
Myslím,
že je třeba to brát vážně, tímto směrem uvažují i další vědci. Osobně se ale
k tomuto názoru nijak nekloním. Kolonizace vesmíru a jiných planet je
technicky i časově velice náročná. Problémy světa budou narůstat mnohem
rychleji, než naše schopnosti osídlovat vesmír.
Kloním se spíše k názoru, že prioritou je řešit problémy pozemské a nezbavovat
se jich exportem lidí mimo Zemi.
Na
mezinárodní vesmírné stanici je ale stálá přítomnost lidí již dnes.
Ano,
byli jsme na Měsíci a orbitální stanici stále vylepšujeme. Je ale třeba vidět,
že kosmonautika po svém bouřlivém vývoji od 50. do 70. let už zase o tolik
nepokročila. Na Mars se lidé nedostali a je otázkou, kdy a zdase
tak stane. Osídlit sluneční soustavu a pak jiné hvězdné systémy - to je velice
vzdálená perspektiva. To už může být z hlediska blížící se krize pozdě.
Soustředit bychom se tedy měli spíše na „zdejší“ problémy – zejména na řešení
nedostatku zdrojů, stabilizace společnosti a hlavně na obnovení rovnováhy mezi
civilizací a přírodou.
Můžete
být konkrétnější ohledně hrozeb, se kterými se máme potýkat?
Existuje
celá řada scénářů jako je nukleární, epidemická, demografická či ekologická
hrozba. Za hlavní problém ovšem lze považovat to, že se technický pokrok dostal
do rozporu s absorpční schopností země zvládat vedlejší produkty lidské
činnosti jako třeba odpady či zamoření emisemi. Svou činností jsme zahájili
deregulaci klimatického systému, což ponese své důsledky. Ty se podle některých
odhadů plně začnou projevovat ve
čtyřicátých letech tohoto století. Jiní autoři se snaží ukázat, že důsledky
klimatických změn nastupují rychleji a
situují je již do 20. let.
Předpovídá se i rozsah a charakter těchto
dopadů?
Odhaduje
se, že by mohly postihnout až 40 procent světovépopulace a to i
ve vyspělém světě, avšak ještě vícepopulacev rozvojovém
světě. To jsou zatím poměrně nepředstavitelné rozměry. Nenese to jen ekonomické
problémy, ale třeba také rizika zdravotní. Konkrétně se předpokládá rozšiřování
chorob (a to z jihu na sever), oslabování účinnosti léků a očkovacích
preparátů a zároveň oslabení imunity obyvatelstva. Jiným aspektem krize je
předpokládané vyčerpání energetických zdrojů, na kterých naše společnosti stojí
– tedy zdrojů fosilních paliv.
Jakou vidíte perspektivu až nebude uhlí, ropa
ani zemní plyn?
Hovoří
se o přechodu z věku fosilních paliv do slunečního věku, v němž
budeme čerpat přímo či nepřímoenergii ze Slunce, tedy zalternativních
zdrojů. Nyní jsme ovšem v přechodném období, kdy alternativní zdroje
energie ještě nejsou tak zajímavé a výnosné. Takže je třeba přejít na nějaký
dočasný náhradní zdroj energie. V tomto smyslu se předpokládá renesance
jaderné energetiky, ovšem na bázi reaktorů nové generace. Tento způsob se jeví
jako přínosný i proto, že nepodporuje skleníkový efekt, ač sám nese jiné riziko
katastrof. Ale ve Francii je podstatná část energie závislá na jaderných
elektrárnách a o katastrofách z tohoto regionu nikdy nebylo slyšet.
Co může takový přechod doprovázet?
Myslím,
že otázka omezenosti zdrojů bude narůstat a skutečně je problémem, jak se
k tomu postavíme. O ropu je v současnosti velký zájem. Potřebuje ji
USA,expandující Čína, nové rozvojové ekonomiky jako je Indie, Brazílie a další.
Cena ropy poroste a to je možný stimul pro hledání alternativních zdrojů. Jde o
to, aby celá otázka byla rozumně řešena a o zbývající zdroje se země dokázaly
spravedlivě rozdělit a vyhnout se vzájemným konfliktům a bojům o ně. Neubývá
navíc nejen ropy, ale i dalších zdrojů,
jako třeba vody. Tyto problémy bude třeba zásadně řešit a to bude výzva pro
mezinárodně politický systém.
Myslíte,
že jsou už tyto otázky natolik tíživé, že se začínají řešit skutečně koncepčně?
Myslím,
že se zatím se příliš spoléhá na tržní signály, třeba naropné krize. Ty
však způsobují nemalékomplikace vesvětové
ekonomice. Kdyby se ovšem problémy řešily předem, s použitím futurologických
a prognostických metod, nemuselo by se na tyto impulsy čekat.
Málo tedy myslíme na důsledky svého jednání?
V prognostickém ústavu, kde jsem před
léty pracoval, mě zaujal termín „předstihové myšlení“.
Je škoda, že u nás se tímto způsobem o věcech přestalo přemýšlet. Všechny
ústavy zabývající se prognózováním u nás byly zrušené a proti futurologii
přetrvává v našem prostředí určitáaverze. Trpí tím
i řízení státu, pro které je typický nedostatek vizí, koncepcí či
národohospodářských strategií. Příliš se spoléhá na tržní mechanismy, které
sice samozřejmě mohou nastíněnéproblémy nějak vyřešit, ale otázka
je, jak vysoké náklady a oběti (i lidské) to přináší. Problémem je i to, že
vize budoucnosti jsou leckdy v rozporu s konkrétními zájmy a proto
jsou ignorovány.
Můžete
uvést nějaký příklad?
Globální
klimatické změny – ty byly dlouhodobě odmítané. Přitom už od 80. let se začalo
na tyto problémy upozorňovat. Ovšem
uznání, že něco takového vůbec je, a že je potřeba to řešit, přichází
až nyní. I tak je ještě stále problém některé kroky prosazovat, protože jsou
proti tomu ekonomické zájmy řady firem a nadnárodních společností.
V souvislosti s tím se řeší otázka, kdo náklady na toto přizpůsobení
ponese. O této otázce zřejmě rozhodnou budoucí sociální střety.
Jaká je podle vás adekvátní reakce na
předpokládaný rychlý postup krize?
Je zřejmé, že výzvy
budoucnosti se dostávají do rozporu s naším ekonomickým a
sociálně-politickým systémem. Nalezení a obnovení rovnováhy bude myslím
vyžadovat určitý prvek regulace a to jednak posílením úlohy státu, ale i
dostatečné nadnárodní kontroly. Potřeba globálního řízení je zřejmá.
Neviditelnou ruku trhu je třeba doplnit nějakou viditelnou rukou státu nebo
nějaké nadstátní autority. Té ovšem připadá i úloha nutného přerozdělování
zdrojů, což je role velmi nepopulární.
Štěpán Plaček
Vyšlo
v Nedělním světě, dne 31. 12. 2006 na s. 7.