|
Právě je 583 návštěvník(ů) a 3 uživatel(ů) online: ivanp rosmano Mikim
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116822176 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
poslal Aleš Franc 7. Okultismus v Bibli?
Zde se podrobněji podíváme na několik příběhů, které jsou
Joynerem a jeho následovníky obvykle vykládány k podpoře možnosti setkávání
lidí s duchy zemřelých a ospravedlňuje se jimi, že mrtví lidé se mohou podílet
na předávání poselství od Boha.
7.1 Samuel a Saul
Klasickým
příkladem spiritismu popsaného v Bibli je zjevení ducha „Samuele“ v Endor. Je
zde popsána situace, kdy Pán Bůh k padlému králi - od kterého odstoupil Duch
Boží a kterého Bůh vydal do moci zlého ducha - již přestal mluvit. Nemluvil k
němu ani skrze sny, ani skrze proroky ani skrze urím. Král si proto chtěl
vyslechnout Boží slovo skrze toho, skrze kterého k němu Bůh dříve mluvil, a to
skrze zemřelého proroka Samuele. Ačkoliv krátce před tím nechal vymítit
spiritismus z Izraele, nečinilo mu nyní problém vyhledat vědmu a skrze ní se
doptávat mrtvého. Přečtěme si podrobně, co o tom říká Písmo.
„Žena se ho zeptala: "Koho ti mám
přivolat?" Odvětil: "Přivolej mi Samuela." Když žena Samuela
viděla, hlasitě vykřikla a obrátila se na Saula: "Proč jsi mě obelstil?
Vždyť ty jsi Saul!" Ale král jí řekl: "Neboj se! Co vidíš?" Žena
Saulovi odvětila: "Vidím božský zjev, jak vystupuje ze země." Řekl
jí: "Jak vypadá?" Odpověděla: "Vystupuje starý muž, zahalený
pláštěm." Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a
klaněl se. Samuel se Saula otázal: "Proč rušíš můj klid? Proč jsi mě dal
přivolat?" Saul řekl: "Jsem ve velkých úzkostech. Bojují proti mně
Pelištejci a Bůh ode mne odstoupil. Vůbec mi neodpovídá ani prostřednictvím
proroků ani skrze sny. Proto jsem zavolal tebe, abys mi oznámil, co mám
dělat." Samuel odvětil: "Proč se ptáš mne, když Hospodin od tebe
odstoupil a stal se tvým protivníkem? Hospodin učinil, co prohlásil skrze mne:
Hospodin vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi. Žes
neuposlechl Hospodina a nestal se vykonavatelem jeho planoucího hněvu proti
Amálekovi, za to ti dnes Hospodin udělá toto: Spolu s tebou vydá Hospodin do
rukou Pelištejců též Izraele. Zítra budeš ty i tvoji synové u mne. Také
izraelský tábor vydá Hospodin do rukou Pelištejců." Saul se náhle skácel,
jak byl dlouhý, k zemi; tak velice se polekal Samuelových slov. Nebylo v něm
síly, protože nepojedl chleba celý den a celou noc.“ (1S 28,11-20)
Většina
církevních otců a reformátorů, včetně Luthera, byli přesvědčeni, že se nemohlo
jednat o Samuele, neboť Bůh přeci nemůže dopustit, aby v Pánu zesnulí byli
vyvolávači duchů rušeni ze svého spánku. Jiní navazují na dílo biskupa z 5.
století Theodoreta ze syrského Cýru, který učil, že se zesnulý prorok skutečně
zjevil, nikoliv však proto, že by byl vyvolán věštkyní, ale proto, že byl
vyslán Bohem, což prý dokládá i výkřik ženy, která byla zjevením Samuela sama
překvapena. Theodoretův postoj naznačuje, že žena byla podvodnice a že se jí
duchové nezjevovali, neboť byla tímto jevem sama překvapena.[65] Také Anderson je v
souladu s Theodoretovou tezí přesvědčen, že Bůh skutečně poslal Samuele a že
tato zvláštní událost polekala i samotnou ženu v Endor.[66]
Ačkoliv by bylo nemoudré domnívat se, že je možné
vyřknout definitivní soudy ve věcech, ve kterých se rozcházejí významní
církevní badatelé napříč staletími, přes to neuškodí, když se na příběh
podíváme ještě z více úhlů. Povšimněme si, že „Samuele“ vidí pouze medium -
žena, a nikoliv už král Saul. Její reakce je zvláštní. Polekala se a obrátila
se na muže, v kterém poznala Saula. Nepolekala se Samuela, nýbrž polekala se
skutečnosti, kterou náhle poznala, a to, že vedle ní stojí sám izraelský král:
„Vždyť ty jsi Saul!" Uvědomila si, že ten, kdo stojí vedle ní, je ten,
který pod trestem smrti spiritismus zakázal. Možná se bála, že je to nyní od
krále jen léčka. Nepolekala se tedy Samuela, jak se domnívá Theodoret a Anderson,
nýbrž bála se Saula.
Jak ale
mohla žena poznat Saula ve chvíli, kdy hleděla na „Samuela“? Možná se zde
muselo odehrát něco, co Písmo nepopisuje. Vzhledem k tomu, že kromě média ducha
nikdo další neviděl ani neslyšel, je možné, že sám duch krále identifikoval a
ženě jeho identitu sdělil, což pisatel Písma nemohl zaznamenat, neboť to sám
neslyšel. Také je možné, že slova, která se králi dostala od „Samuela“ a byla
zaznamenána v Písmu, byla řečena nejprve věštkyni a až když se „Samuel“ obrátil
na Saula, žena si uvědomila kdo stojí vedle ní a teprve potom poselství králi
tlumočila. Theodoretovu tezi by zde snad šlo ospravedlnit tím, že podle
skutečného, a pro věštkyni překvapivého zjevení Samuela, usoudila na přítomnost
samotného krále, v jehož službách prorok dříve stával.
Teprve po
králově ujištění, že se věštkyni nic nestane: „Neboj se!“, seance pokračuje. Na
otázku krále pak žena popisuje duchovní zjev. Samuel nemá žádné zářivě bílé
roucho, jak je obvyklé pro obraz svatých v Boží přítomnosti (Za 3,4 a Zj 6,11), které bývá
symbolem odpuštění hříchů (Zj 3,2-3
a Zj 7,14), ale měl jakoby pozemský plášť. Nejednalo se
však o běžnou lidskou postavu, ale o „božský zjev“, vystupující ze země.
Je zde
proto nutné si povšimnout další důležité věci: Zatímco všichni Boží poslové
sestupují shora, viz Jákobův žebřík a další andělská zjevení, příp. zjevení
Mojžíše s Eliášem na hoře Proměnění, a taktéž i vytržení vzkříšených svatých
vede směrem vzhůru; tento „božský zjev“ vystupuje „ze země“, stejně jako se do
země propadají města Sodoma a Gomora nebo skupina Dátana a Kóreho. I vzhledem k
ostatním místům Písma, „ze země“ vycházejí démoničtí poslové. Za srovnání zde
stojí verš z knihy Zjevení: „Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak
vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak.“ (Zj 13,11)
Vystoupivší „Samuel“ se poté ptá Saula, co požaduje, a
ten si mu stěžuje na Hospodina a evidentně hledá radu u člověka. „Samuel“ mu
odpovídá několik zajímavých věcí. Říká mu, že zemře kvůli neodsouzení Amáleka a
že Saul i jeho synové budou zítra se „Samuelem“. Písmo sice uvádí, že
neodsouzení Amáleka byl hřích, avšak trestem za něho bylo, že byl Saul zavržen
„jako král nad Izraelem“ (1 S 15,23-26), nikoliv to, že by propadl časné, či
dokonce věčné smrti. Písmo naopak říká, že trest smrti byl udělen až v
souvislosti s hříchem spiritismu (1Pa 10,13).
Dále
„Samuel“ králi tvrdí, že on i jeho synové budou zítra se Samuelem. Pokud se zde
nejedná o zevrubný popis přechodu do říše mrtvých, což bývalo řečeno
spravedlivým i nespravedlivým králům (avšak pozor na Iz 14,20!), pak příběh o
boháči a Lazarovi nám ukazuje, že spiritisté rozhodně nebudou na stejném místě
jako spravedliví Boží proroci. Proto ve slovech „Samuela“ buď můžeme –
nejedná-li se o obecné vyznání - vidět krutou a ironickou pravdu, a to že se
zítra král s jeho syny octne v království „ducha věštího“, nebo se zde naplňují
slova Pána Ježíše o tom, že ten, kdo je otcem lži, nemůže jinak, než lhát.
Pro
variantu, která stojí na přesvědčení, že se v Endor skutečně zjevil „anděl
světla“, posel satanův, svědčí i biblický text, který ztotožňuje „Samuele“ s
„duchem věštím“ (1 Pa 10,13). Stejně tak, jak nám o tom nechal v knize Skutků
zprávu Lukáš, apoštol Pavel v duchu věštím zřetelně rozeznal zlého ducha (Sk
16,18). Dále tuto variantu podporuje i „Samuelovo vzezření“ a v neposlední řadě
i cesta jeho objevení se směrem „ze země“. Vezmeme-li v úvahu i ne zcela
nekonfliktní obsah „Samuelových“ slov a to, že Bůh Saulovi již neodpovídal a
nelze tedy předpokládat, že by po dalším Saulově hříchu svůj názor změnil,
můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti spolu s Lutherem konstatovat, že v tomto
případě máme skutečně co do činění se zlým duchem.
Pro
variantu Theodoretovu naopak svědčí fakt, že duch je v knize Samuelově
jednoznačně nazván „Samuelem“. Ať tak, či onak, se tento text, stejně jako
ostatní zmiňované texty, stává paradoxně důkazním materiálem proti
„křesťanskému“ spiritismu, neboť může být – podle Andersonova výkladu
Theodoretovy teze - maximálně považován za výjimku potvrzující pravidlo. Oba
totiž jinak spiritismus považují za zjevování démonů a věří, že Saul byl za
jeho praxi trestán.
Chtějí-li
dnes obhájci Joynerových vizí pro podporu jeho skutečného setkávání s mrtvými
citovat toto místo, mimoděk tím dokládají, že Joyner musí stát pod hroznou Boží
kletbou za přestoupení důrazného Božího zákazu komunikace s mrtvými, byť by se
mu tito skutečně zjevili.
7.2 Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův
Velmi často
se charismatičtí apologeti dovolávají Kristových slov, kdy Ježíš prohlásil, že
je Bohem živých a interpretují je jako obhajobu přítomnosti Abrahama, Izáka a
Jákoba ve společenství Mojžíše při Božím zjevení se na pouštim, v ohnivém keři.
Když se na příběh, který nám konkordantně popisuje Marek, Matouš a Lukáš,
podíváme blíže, můžeme naopak zjistit, že tento text se dá proti „křesťanskému
spiritismu“ použít jako důkazní materiál:
„A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v
knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem
Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův'? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž
Bohem živých. Velmi se mýlíte!" (Mk 12,26 – 27). „On přece není Bohem
mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi." (L 20,38)
Nejprve se
musíme na dané texty podívat z hlediska celkového kontextu a vyznění. Za
Ježíšem přicházejí saduceové, kteří věří, „že není zmrtvýchvstání a že nejsou
andělé a duchové“ (Sk 23,8) a zkouší ho nachytat na příběhu otázkou, komu bude
patřit při vzkříšení žena, která za svého života postupně patřila více mužům. Jelikož
saduceové věřili pouze Pentateuchu, snažili se tímto dokázat, že Levitární
zákon, podle kterého má ženu zemřelého pojmout ke zplození potomka bratr, stojí
v rozporu s učením o vzkříšení zastávané farizeji na základě prorockých knih a
žalmů. Saduceové tím, že nevěřili v možnost existence lidských duchů, logicky
popírali i možnost jejich vzkříšení. Jak uvádí Novotný: „saduceové… nevěřili
zejména ve vzkříšení z mrtvých a odplatu v záhrobí, protože věřili, že duše
zemře s tělem.“[67]
Tohoto rozporu dokázal ke své obhajobě obratně využít i apoštol Pavel (Sk
23,9).
Ježíš tedy tím, že poukázal na skutečnost, že Bůh je
Bohem živých a že tedy Abraham, Izák a Jákob jsou před Bohem živí (srv. Rt
2,20), ukázal, že jednou musí být i vzkříšeni. Pointa celého příběhu je tedy
důkaz vzkříšení, nikoliv možnost komunikace s mrtvými. Jinými slovy zde Ježíš
poukázal na to, že Abraham, Izák i Jákob u Boha žijí, ačkoliv jsou u lidí
mrtví. Teprve při vzkříšení – na rozdíl od Boha - s nimi budou lidé moci opět
vstoupit do kontaktu, stejně jako přijdou do kontaktu zemřelá manželka
zemřelých bratrů, o kterých tento příběh vypráví.
Nesmíme zde
proto zapomenout na celkový kontext resp. na to, že Ježíš odpovídá na otázku,
která se týká vzkříšení, nikoliv kontaktů s mrtvými a že cílem saduceů bylo
vyvrátit učení o vzkříšení, které Ježíš často učil.
7.3 Oblak svědků
Dalším z
klasických míst, která bývají pro podporu možnosti komunikace s Bohem
prostřednictvím duchů zemřelých Joynerem citována, jsou verše z epištoly Židům.
„A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali
se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco
lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým
zástupem (oblakem K, P, KMS) svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se
nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“ (Žd
11,39-12,1)
Slova
oblak, nefoV,
kterého je zde užito, bývá použito k popisu fyzického oblaku na
nebi, tedy k popisu v podstatě kondenzované páry.[68] V jiných místech Písma
bývá používáno pro vyjádření, či k popisu viditelného resp. zjeveného místa
Boží přítomnosti. Obvykle se vztahuje k Bohu samotnému resp. k jeho a Kristově
oslavené přítomnosti (Ex 19,9, Lv 16,2, Ez 1,28) do které člověk pouze
vyjímečně vstupuje (1Kr 8,11, Zj 11,2). Oblak v tomto smyslu není vázán na
místo výskytu samotných, ba dokonce zemřelých svatých, kteří by se stávali
zprostředkovateli Božího poselství. Oblak byl místem přebývání a setkání Boží
slávy (šekína) ve které se Bůh setkával ať už osobně, či prostřednictvím anděla
Hospodinova, s člověkem. Nikdy se tato sláva nevázala na člověka samotného
neboť Bůh jasně praví „svou slávu nikomu nedám“ (Iz 42,8).
Jestliže pisatel listu Židům mluví o oblaku „svědků“,
nemá tím na mysli oblak, ve kterém přebývají duchové zemřelých svatých neboť ti
„se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje“ (Kaz 9,6), ale jde
spíše o svědectví Boží slávy v pozemském životě těchto svatých, které nám
pisatel klade před oči k povzbuzení naši resp. víry jeho čtenářů.
Opět tedy nejde o žádnou formu komunikace s mrtvými, či
účasti nebo pozorování našeho konání duchy zesnulých svatých. Tito svědkové
nejsou tedy svědky „naší víry“, ale jsou nám svědky o „své vířry“ v Boha, tedy
„svého konání“, jak ostatně praví sám pisatel listu. Jsou proto těmi, kdo
„osvědčili svou víru“. Jinými slovy: stávají se nám svědky své víry, nikoliv
svědky naší víry.
7.4 Hora Proměnění
Jedním z klasických míst, která jsou citována pro
ospravedlnění možnosti komunikace s mrtvými, je událost, při které se Petrovi,
Jakubovi a Janovi, zjevují Mojžíš a Eliáš. Nejsystematičtěji tuto epizodu
vystihuje Lukáš a částečně jí popisují i Matouš s Markem.
„Za týden
po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu,
aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho
bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš;
zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a
jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty
dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu
řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě,
jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl,
přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A
z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho
poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu
tehdy neřekli nic o tom, co viděli.“ (L 9,28 – 9,36)
Nejprve si
povšimněme jedné podstatné věci, a to, že všichni evangelisté své vyprávění
začínají slovy „po týdnu“ (Lk 9,28) resp. „po šesti dnech“ (Mk 9,2 a Mt 17,1) od této
události. Jaká událost je zde myšlena? Jedná se o událost, při níž Ježíš
pronesl teology diskutovaná a rozdílně vykládaná slova: „někteří z těch, kteří
tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým
královstvím“ (Mt 16,28), která citované větě předcházejí. Je tedy logické se
domnívat, že manifestace přicházejícího království má co do činění s příchodem
Božího království v moci. Snad by se mohlo jednat o předobraz příchodu
oslaveného Syna člověka na Olivovou horu při svém slavném druhém příchodu, jak
nám jej předpověděl Zacharjáš (Za 14,4) a jak nám jej připomněli i andělé při
Kristově nanebevstoupení z téže hory (Sk 1,11-12).
Mohlo by
se, v souladu s vírou dispenzacionalistů, jednat o předobraz příchodu Krista s
jeho vzkříšenou církví při druhém příchodu z nebes na Olivovou horu, jak je
názorně předvedeno např. v kdysi populárním Belottiho Biblickém panoramatu.[69] Mojžíš by zde mohl představovat ty, kteří
zesnuli v Pánu a byli vzkříšeni (1 Tes 4,16) a Eliáš by mohl být předobrazem
těch, kteří byli k Pánu vzati za svého života (1 K 15,51 a 1 Tes 4,17).
Než se
proto podíváme na synoptiky, prozkoumejme důkladněji, v jakém stavu se
nacházejí Mojžíš a Eliáš na hoře Proměnění a jaký zde byl jejich úkol. Nejprve
je třeba si, jak již bylo řečeno, uvědomit, že Eliáš nikdy nezemřel. Byl vzat k
Bohu v těle (2 Kr 2,11), a proto se v jeho případě nemohlo jednat o ducha
zemřelého.
Když se
podíváme na Mojžíše, můžeme vidět, že po jeho smrti se jeho tělo nenašlo.
Podívejme se proto na tajemný popis jeho smrti: „I zemřel Mojžíš, služebník
Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochoval ho v údolí
v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.“ (Dt 34,5-6)
Povšimněme si zde singuláru slova „pochoval“, který naznačuje, že tím, kdo
skryl Mojžíšovo tělo, byl sám Hospodin, což dokazuje i skutečnost, že pisatel
tohoto úseku Písma i v době historického záznamu dané epizody, spolu s žijícími
účastníky, neznal místo jeho hrobu. To by jinak při pohřbu předáka lidu bylo
jistě neslýchané.
Ohledně
Mojžíšova těla nám určité světlo vrhá Juda, když píše: „A přece sám archanděl
Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním
zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Ju 1,9) Jelikož Juda s
největší pravděpodobností cituje nekanonizovaný pseudoepigraf „Nanebevzetí
Mojžíšovo“,[70]
tento citát, spolu se zjevením Mojžíše vedle nezemřelého Eliáše, nás opravňuje
učinit smělou hypotézu, že Mojžíš je u Boha ve svém těle a stal se tak
průkopníkem dalších biblických vzkříšení z mrtvých. Satan se zde, podle
midráše, údajně domáhal, aby Mojžíšovo tělo zůstalo v jeho sféře, jelikož se
Mojžíš dopustil vraždy Egypťana.[71]
Nyní se
podívejme, jaký cíl mělo Mojžíšovo a Eliášovo zjevení se. O návaznosti jejich
zjevení na Kristova slova o království, přicházejícím v moci, jsme již krátce
pojednali a nyní se zaměřme na christocentrický aspekt jejich přítomnosti na
hoře Proměnění. Synoptikové se shodují v tom, že „Mojžíš a Eliáš, … s ním
(Kristem) rozmlouvají“ (Mt 17,3) „a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v
Jeruzalémě.“ (Lk 9,31).Pisatelé
Nového Zákona i teologové se shodují v tom, že jak Mojžíš, tak Eliáš byli
předobrazem služby Krista. Eliáš měl předcházet jeho příchodu[72] a Mojžíš byl předobrazem
jako spasitelské služby.[73]
S trochou
exegetické smělosti, by se dalo předpokládat, že Mojžíšův život předobrazoval
aspekt Kristova ponížení. Královský syn se zde navrací ke svému lidu, aby jej
vyvedl z Egypta, podobně jako Syn Boží vyvádí své bratry z království tmy do
království svého otce. Eliášovo triumfální nanebevzetí pak předobrazilo aspekt
Kristova triumfálního nanebevstoupení. Prorok je k údivu a s vědomím jeho
učedníků vzat triumfálně do nebe, zatímco oni jsou povoláni dokončit jeho dílo,
stejně jako Syn Boží je z Olivetské hory s údivem i vědomím jeho učedníků vzat
vzhůru, zatímco oni mají dokončit Velké poslání.
Je možné,
že právě oni, Mojžíš s Eliášem – stejně jako později anděl v zahradě
Getsemanské - jsou povolání dodat Synu člověka posilu k dokonání jeho pozemské
pouti. Nikdy proto nezapomeňme na lidskou stránku pozemské přirozenosti Božího
Syna. I on se toužil sdílet s někým, kdo by byl schopen mu porozumět a ke konci
jeho pozemské pouti se mu dostalo posily dokonce od anděla (L 22,43).
Zastavme se
však ještě chvíli u Mojžíšova těla, která je pro tuto část klíčovou, neboť
dokazuje, že ani v tomto příběhu se nejednalo o ducha zemřelého. Prorok
Zachariáš, který popisuje podobnou událost jako Juda, a to spor anděla a satana
o osobu kněze, napsal:
„Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před
Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vnesl žalobu.
Hospodin však satanovi řekl: "Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti
dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z
ohně?" A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli:
"Svlékněte z něho ten špinavý šat." Jemu pak řekl: "Pohleď, sňal
jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. Řekl
jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban." Tu mu vstavili na hlavu čistý
turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom.“ (Za 3,1-5)
Ačkoliv nám
tento úsek Písma zřejmě zůstane tajemstvím, ukazuje nám na několik důležitých
věcí. Velekněz Ješua je zde předobrazem Krista, který má přijít (Za 3,8) a
zároveň se o jeho tělo vede spor. Po jedné straně mu stojí satan, který žaluje
na jeho hříchem poskvrněné tělo, a na straně druhé mu stojí anděl, který jeho
jménem uděluje satanovi důtku. Podobný princip vidíme u Michaela, který se
rovněž odvolává na Boží jednání vůči satanu a nevystupuje sám ve své autoritě
(Ju 1,9). Následuje oblečení velekněze do slavnostního obleku, což je
předobrazem odpuštění hříchů pro zásluhy Krista, který má teprve přijít (Za
3,8).
Podobný
princip je zřejmě uplatněn při Mojžíšově nanebevzetí, kdy Mojžíšovo tělo je
přijato s výhledem na Kristovu oběť, jeho hřích je překryt rouchem Kristovy
spravedlnosti, a stejně jako Ješuovi bylo umožněno přicházet na Boží dvůr (Za
3,7), i Mojžíš smí přijít do Božího domu. Oba příběhy také ukazují na princip
Božího soudu, kdy satan vznáší proti svatým oprávněné námitky, které Kristova
krev anuluje.
Na tuto
dramatickou stránku starozákonního soudu, kdy ještě není dokonáno, a na kterém
se účastní andělé, satan a Pán Bůh, a kde Bůh jedná s lidskou tělesností skrze
budoucí Kristovo vykoupení, poukazuje už kniha Jób. Na Jóba žaloval satan,
který dostal právo napadnout jeho tělo a Elihů zde prorocky (pomineme-li Jóbovu
spravedlnost a upřímnost) vysvětluje Boží princip soudu:
„Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti,
které nebývalo vidět. Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. Bude-li
s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy
Bůh se nad ním smiluje a řekne: »Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho
výkupné.« Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání.“ (Jb
33,21-25)
A toto je i
princip na jehož základě mohli Enoch, Eliáš a Mojžíš – navzdory slovům, že
„tělo a krev nemůže mít podíl na Božím království“(1 K 15,50) - vejít do nebe.
A je zde ještě jedna důležitá skutečnost, ve které se
sice vykladači neshodují, ale která má hlubokou tradici v církevní ortodoxii.
Příběh proroka Zachariáše z třetí kapitoly pokračuje v kapitole čtvrté a
ukazuje – v duchu třetí kapitoly - na zajímavou skutečnost, a to na přítomnost
dvou lidských synů před Bohem, které Zachariáš vidí jako dvě olivy a ptá se
Boha na jejich identitu. Dostává se mu odpovědi: „To jsou ti dva synové nového
oleje, kteří stojí před Pánem celé země.“ (Za 4,14)
Rabínská tradice se zde shoduje v tom, že se jedná o
Eliáše a Mojžíše, kteří stojí před Bohem, a kteří mají provázet Mesiáše, a
pisatelé evangelií to potvrzují zjevením Mojžíše s Eliášem na hoře Proměnění.
Tito dva průvodci se objeví ještě jednou, a to při druhém Kristově příchodu,
kterému budou předcházet jako dva svědkové (Zj 11,3), a které Jan, stejně jako
Zachariáš, popisuje jako „dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem
země“ (Zj 11,4). Někteří bibličtí badatelé však uvádějí namísto Mojžíše Enocha.
K jejich tvrzení lze mít opodstatněnou námitku, a to, že oba svědkové musejí
mít vztah k Semitům – Židům (Kristus je poslán k Židům) , a to jak na hoře
Proměnění, tak při jejich dalším zjevení před druhým příchodem Krista. Tuto
podmínku Enoch nesplňuje.
Jejich
veřejná služba bude trvat tisíc dvě stě šedesát dní, neboli tři a půl roku, což
je délka služby veřejného Ježíšova působení. Podstatná jsou znamení, která je
budou provázet, a která potvrzují jejich identitu:
„Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa, aby
nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a
sužovat zemi všemi možnými pohromami, kdykoliv budou chtít.“ (Zj 11,6).
Když Mojžíš
prorokoval, resp. stal se faraónovi ústy Božími, sužovaly Egypt pohromy, kterých
součástí byla i proměna vody v krev (Ex 7,17-20). Stejně tak za doby Eliášova
prorokování bylo uzavřené nebe a nebylo dešťů (Jk 5,17). Tato dvě znamení nám
tedy mohou s jistou přesvědčivostí potvrdit identitu Mojžíše (nikoliv Enocha) a
Eliáše.
I jejich
další působení nám připomíná službu Krista. Budou zabiti tam, kde byl ukřižován
jejich Pán, budou tři a půl dne mrtvi, po této době budou vzkříšeni a vzati v
oblaku do nebe, stejně jako Mesiáš. Zde je opět nutné uvědomit si důležitou
věc. Jelikož oba zemřou, musí být v přítomném čase, tedy i v době zjevení se na
hoře Proměnění, v lidském těle, a toto tělo ještě není proměněno, resp. ještě
neobléklo nesmrtelnost. Jinak by nemohlo v budoucnu zemřít.
Jiní vykladači, kteří by namísto Mojžíše raději viděli Enocha,
na základě Judovy epištoly sice připouštějí, že Mojžíš byl vzat v těle, ovšem
mají problém s tím, že by Mojžíš zemřel dvakrát s poukazem na verš: „A jako
každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žd 9,27).
Cílem
tohoto verše je ale poukázat na dokonalé smírčí dílo Kristovo: „tak i Kristus
byl jen jednou obětován“ (Žd 9,28). Smyslem není kvantifikovat lidskou smrt,
nýbrž poukázat na zástupnou, dokonalou a jednorázovou Kristovu smrt, na rozdíl
od nedostatečné a opakující se smrti obětních zvířat. Lidé, kteří byli
vzkříšeni za Starého Zákona, během Ježíšovy služby i během služby apoštolů,
také zřejmě ještě jednou „znovu“ a trvale zemřeli. Proto není důvod z principu
nevěřit, že by stejným procesem, byť v historicky odlišném kontextu, nemohl
projít i Mojžíš.
Nyní se podívejme ještě na další důležité prvky příběhu z
hory Proměnění. Mohli bychom se domnívat, že Ježíš, jakožto Syn člověka, který
musel být ve všem podroben Zákonu, komunikoval se zemřelými, a proto tuto
možnost ospravedlnil? Nikoliv! O tom, že
ani Mojžíš ani Eliáš nebyli duchy, jsme již mluvili. Navíc Ježíš při rozhovoru
s učedníky zřejmě přijal na chvíli podobu, která odpovídá popisu jeho
oslaveného těla, neboť jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě
bílý.
„Jeho vzhled jako když
slunce září v plné své síle.“ (Zj 1,16). Podobu tohoto těla poneseme i my ve
chvíli vytržení. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni“ (1K 15,51)
a na toto tělo se zákaz komunikace s mrtvými již nevztahuje: „potom my živí,
kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi (zemřelými) uchváceni v oblacích
vzhůru vstříc Pánu.“ (1Te 4,17)
Dále je
třeba si všimnout, že učedníci s Mojžíšem a s Eliášem vůbec nemluvili. Spali,
resp. na ně padla mrákota (L 9,32), po procitnutí byli zděšeni (Mk 9,6) a na to
se Mojžíš s Eliášem ihned začali vzdalovat (L 9,33). Když Petr procitl a chtěl
postavit pro Mojžíše a Eliáše stany, ještě než domluvil, zastřel učedníky oblak
(L 9,35) a zatímco Petr ještě mluvil, „z oblaku promluvil hlas: "Toto jest
můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." (Mt 17,5).
Učedníci ihned nato umlkli (Lk 9,36).
Sám apoštol Petr po letech naopak ukazuje, že tento
příběh je pro nás potvrzením vážnosti a důležitosti psaného slova:
„A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním
byvše na oné hoře svaté. „A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte
jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a
dennice vzešla v srdcích vašich, Toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví
písma výklad nezáleží na rozumu lidském.“ (2 P 1,18-20)
Co tedy
můžeme říci závěrem? 1) Mojžíš a Eliáš byli na hoře proměnění v těle, 2)
učedníci během Kristova rozhovoru s nimi spali a s Mojžíšem a Eliášem
nemluvili, 3) po jejich procitnutí Mojžíš s Eliášem mizí, 4) když chtěl Petr s
Mojžíšem a Eliášem stanovat, Bůh jej ani nenechal domluvit a ihned jej
upozornil, že učedníci mají poslouchat Ježíše, 5) sám Boží Syn s Mojžíšem a
Eliášem komunikuje ve svém oslaveném těle.
Dá se tedy
toto setkání považovat za komunikaci člověka s duchy zemřelých? Ani náznakem se
nedá mluvit ani o komunikaci s učedníky, ani o duších zemřelých.
7.5 Spoluslužebník bratří
Když byl
Joyner mnohými upozorněn na spiritistickou povahu svých zjevení, pak kromě
citace obvyklých míst, která spiritistům slouží jako podpora k ospravedlnění
jejich zkušeností, použil i místo z knihy Zjevení, které popisuje rozpravu
apoštola Jana s andělem s tím, že se údajně možná jedná o zemřelého člověka:[74]
„To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to
uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval.
Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří
proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!" (Zj
22,8-9).
Když se
však na celou záležitost podíváme blíže, uvidíme, že ani zde Joyner své
zkušenosti s mrtvými neobhájí. Citace Zj 22,8-9 ukazuje na závěr zjevení, které
Jan obdržel a nelze je vidět izolovaně od místa, jímž ono zjevení začíná:
„Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal
svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému
služebníku Janovi.“ (Zj 1,1)
Knihu
Zjevení lze chápat obrazně jako svitek, jehož děj je zapečetěn sedmi pečetěmi,
vyhlášen sedmi polnicemi a vykonán vylitím sedmi nádob. Jinými slovy svitek je
předán Janovi stejným andělem (Zj 1,1), k jehož nohám Jan po jeho „přečtení“,
resp. po rozlomení první pečeti a dokonání prostřednictvím vylití sedmé nádoby,
Jan padá (Zj 22,9). Tento anděl se zde stává nejen tím, kdo předává dané
poselství, ale i tím, kdo se stává Janovi i jeho průvodcem.
Takovéto
obrazné předávání poselství zná i židovská apokalyptická literatura, kdy se
anděl stává nejen doručitelem, ale i průvodcem. Jak uvádí Mitchell, andělé se v
Písmu stávají prostředníky a průvodci v apokalyptické literatuře. Andělem je
muž, který provádí Ezechiela při vidění budoucího chrámu a jeho protějškem se
stává anděl v roli vykladače v Zacharjášově vidění. „V obou knihách je anděl
pohotovým Božím mluvčím a je možné se ho ptát.“[75]
Ačkoliv
slovo anděl se dá vztáhnout i na člověka, „posla“, teologové se obecně shodují
v tom, že posly, kteří předávají apokalyptická vidění prostřednictvím svitků
(Ez 2.9n; Za 5,2), jsou andělské bytosti. Andělské bytosti v těchto situacích
mluví také jménem Hospodina, stejně jako anděl v Janově Zjevení (Zj 22,11-13).
Tyto souvislosti nás opravňují k tomu dojít k přesvědčení, že andělem zde nebyl
duch zemřelého, komunikaci s nímž Písmo na mnoha místech zapovídá, ale že se
zde jedná o andělskou bytost, která se jako služebný posel Janovi, podobně jako
Ezechielovi nebo Zachariášovi, zjevila.
7.6 Jan a stařec ze Zjevení
Posledním
příběhem v Bibli, který představuje údajně místo, kterým by bylo, přes nespočet
zákazů, zdánlivě možné ospravedlnit komunikaci s mrtvými, je jeden z dvaceti
čtyř starců, se kterým si Jan ve vytržení ducha vymění v nebi několik slov.
„Jeden z těch starců na mne promluvil: "Kdo
jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?"Řekl jsem: "Pane můj, ty to
víš!" A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a
vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ (Zj 7,13-14)
Důležitý je
zde také eschatologický pohled na knihu Zjevení. Pro amilenialisty totiž půjde
o obraz současného pohledu na církev resp. na dobu konce. Pro postmilenialisty
půjde nejspíš o popis epochy církve poslední doby, a teprve premilenialista,
resp. dispenzacionlista, zde může uvažovat o lidských bytostech v nebi, nebo-li
o vytržených lidských, vzkříšených bytostech. Zastavme se tedy u poslední
varianty.
Abychom
mohli kvalifikovaně tuto možnost posoudit, nejprve se musíme blíže podívat na
identitu starců, a poté na situaci, v níž se apoštol Jan nachází. Kdo jsou tedy
tito starci? Řecký originál zde používá slova „presbuteroi“, tedy
označení, kterým se běžně označují církevní, ať starozákonní, či novozákonní
představitelé nebo věkem starší lidé[76]. Nikde se Písmu nepoužívá
tohoto označení vůči andělům. Podívejme se tedy na skupinu starců blíže.
„Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na
nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny
ze zlata. Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm
světel - to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a
uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu. (Zj 4,4-6) Vtom
jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí
Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích
vyslaných do celého světa.“ (Zj 5,6)
Zastavme se proto tedy na chvíli u popisu starců: Je
vidět, že mají bílé roucho, koruny na hlavách a každý má svůj trůn. Bílé roucho
bývá symbolem odpuštění hříchů, koruna bývá symbolem království a trůn bývá
symbolem vlády. Tyto atributy, je-li je možno takto chápat, nejsou zaslíbeny
andělům, ale lidem:
„Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil
mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a
budete soudit dvanáct pokolení Izraele." (L 22,29-30).
Je tedy
zřejmé, že zde máme co do činění s lidmi, kteří již zvítězili. Je však otázkou,
zda se jedná o historické osoby nebo o určitý symbol, zastupující určitou
skupinu svatých.
Pokud
bychom jejich počet brali doslovně, jak si pak vysvětlit sedmero Duchů Božích
ve stejné skupině před trůnem, když víme, že Duch Boží je jen jeden? Spíše se
zde jedná o symbolické číslo, které, stejně jako u „počtu“ Božích Duchů,
ukazující zřejmě na Boží dokonalost (někteří zde vidí spojitost s Iz 11,2), i
číslo dvacet čtyři ukazuje asi na zástupný symbol a charakterizuje určitou
skupinu svatých.
Víme, že
číslo dvanáct v souvislosti s počty svatých může ukazovat jak na Izrael resp.
jeho dvanáct kmenů, tak na církev, resp. dvanáct apoštolů. Obojí počty se
vyskytují v knize Zjevení, a to jak směrem k Izraeli – dvanáct pokolení,
představující Izrael, tak k církvi – dvanáct apoštolů ukazujících na společné
město, církev svatých.
„Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran
střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů
Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři
brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a
na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.“ (Zj 21,12-14)
Jejich
společnou existenci v nebi bychom v tomto případě mohli ospravedlnit verši,
které popisují společné vzkříšení starozákonních, totiž zesnulých svatých, a
současně žijících novozákonních svatých, k jejichž vzkříšení a vytržení dojde
současně.
„Hle, odhalím vám tajemství: „Zazní povel, hlas
archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v
Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s
nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“
(1Te 4,16-17)
Jinou, avšak podobnou teorii, zastával Steiger v jeho
dnes jím již nedoporučované knize „Zápas o duši“. Podle ní se jedná o obraz
církve: „24 starců (představuje) vzkříšenou církev po vytržení svatých: „Starci
představují unesené svaté, protože mají koruny a sedí na trůnech. Koruny a
trůny byly slíbeny všem spaseným.“[77], což je i v kontextu
dispenzacionalistické teologie. Rovněž Boice, stoupenec kalvinismu, zde mluví o
již „vykoupených svatých.“[78]
Další a
originální teorii zastává Bubik[79], který vidí ve 24
starcích vzkříšené starozákonní svaté, které popisuje Matouš: „Hroby se
otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho
vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ (Mt 27,52-3) Autor,
dispenzacionalista, tyto svaté vidí jako součást resp. ranou etapu prvního vzkříšení,
nebo-li vzkříšení spravedlivých, přičemž předpokládá, že tito svatí dále
nezemřeli, ale byli vzati do nebe. Tato teorie mimo jiné předpokládá, že tito
svatí museli stát v úřadu starších Izraele, což nám tuto možnou skupinu z řad
vzkříšených starozákonních svatých poněkud zužuje, nikoliv však diskvalifikuje.
Ať už se
tedy přikloníme k jakémukoliv názoru – většinovému obraznému, či menšinovému
doslovnému - v každém případě zde máme vzkříšené a oslavené svaté, kteří usedli
s Kristem na své trůny a stali se účastníky Království a nejde tudíž o duchy
zemřelých. Komunikaci s nimi – jde-li o historické osoby - je proto nutné brát
na stejné úrovni, jako když lidé mluvili se vzkříšeným Lazarem nebo s Tabitou.
7. 7 Komenský a Bunyan
Je s
podivem, že zastánci možnosti legální komunikace s duchy zemřelých se
odvolávají na díla protestantské křesťanské klasiky. Tato přirovnání se
objevila v jednom křesťanském časopise, když se začaly ozývat hlasy poukazující
právě na Joynerův spiritismus, a od této doby je toto neadekvátní srovnání
opakovaně citováno těmi, kteří Joynera respektují - když už ne jako velkého
proroka poslední doby, tak alespoň jako Bohem obdarovaného literáta.
Pomineme-li
Joynerův občas pokleslý sloh, vykreslující např. „zvracející supy“ a „supí zvratky“
jako domnělou Boží pravdu[80], a který se tudíž nedá
srovnat s brilantní Komenského a Bunyanovou alegorií, všimneme si něčeho
zvláštního. Joyner zde vsunul do obrazů donedávna široce odmítaný křesťanský
teonomismus resp. učení „Království nyní“[81], neboli učení o vítězné
církvi posledních časů a armádě Vítězů (Přemožitelů), která přemůže, vysvobodí
a sjednotí satanovu armádu odpadlých křesťanů a podmaní svět Kristu.
Komenský i
Bunyan však ukazují na naprostý opak, a to pouť věřícího člověka nástrahami světa,
který nachází vítězství v Bohu, nikoliv v křesťanské dominanci. Avšak je-li
Joynerovo učení předmětem „božího zjevení“, troufnete si ho snad někdo
zpochybnit? Pro toho, kdo by o této problematice chtěl vědět více, nechť si
přečte kapitolu „Paul Cain, svědek k výstraze světa“ z e-knihy Cizí oheň,
popisující setkání R. Joynera s P. Cainem, prorokem heterodoxního hnutí
Pozdního deště a detailně rozebírající jejich učení.[82] Zde je analyzováno
podrobněji i Joynerovo učení.
Zatímco
Joyner prezentuje své spisy jako nadpřirozená zjevení a věří, že se setkal se
skutečnými zemřelými, Komenský a Bunyan vědomě píší alegorie a přiznávají, že
si je vymýšlejí, ačkoliv v nich zpracovávají své autobiografie. Bunyan ve své
rozsáhlé obhajobě „Cesty poutníka“ přiznal, že psal pro „sebeuspokojení“ a
myšlenky obsáhle rozvíjel a dopracovával během svého více než desetiletého
žalářování. Jak uvádí i Davies, šlo o vědomě inscenovanou a rozsáhlou
autobiografii.[83]
Komenský
taktéž přiznává, že jde sice o skutečné příběhy jeho života, ale i života
jiných, navíc alegoricky zpracovaných. V žádném případě nejde o setkávání s
mrtvými, byť jeho román obsahuje biblické postavy:
„Ne báseň,
čtenáři, což čísti budeš, ačkoliv básně podobu má: než jsou věci pravé, jímž
vyrozuměje sám poznáš, zvláště kdo by mého života a příběhů povědom byl.
Protože jsem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých
těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil aneb o nich
sobě návěstí dané měl, vymaloval.“[84]
I když Bunyan
popisuje svoji fikci jako sen, nesnaží se ani náznakem o to vzbudit ve čtenáři
dojem, že jde o skutečný sen skutečné postavy, nýbrž naopak ukazuje, že i tento
sen je fikcí, podobně jako je fikcí i jeho postava poutníka: „Putujúc púšťou
tohoto světa, prišiel na iste miesto, kde bola jaskyňa a tam som si ĺahol a
spal. A jak som spal, sníval sa mi zvláštny sen.“[85]Podle poznámky vydavatele je jeskyně obrazem Bunyanova
bredfordského vězení a podle Daviese vyplývá, že „sen“ byl ve skutečnosti
výsledkem promýšlení dané autobiografické látky získané během více let.
Ačkoliv by
zastánci Joynerových putování duchovním světem tato zjevení rádi viděli v
intencích Poutníkovy cesty nebo Labyrintu, Joyner sám tuto možnost rázně
vyvrací. Upřímně totiž přiznává, že nechce urážet ducha, kterého nazývá Duchem
pravdy, a který mu jeho sny, vize a transy zprostředkoval:
„Častokrát mi lidé radili, abych tuto knihu napsal
jako fiktivní alegorii, protože by byla přijata širším okruhem lidí. To může
být pravda, ale mým cílem není, aby tyto knihy četlo více lidí. Jednoduše chci
zůstat věrný poselství, které mi bylo svěřeno a předat je co nejpřesněji.
Kdybych tvrdil, že je to výsledek mé vlastní tvořivosti, byl bych neupřímný a
urážel bych Ducha pravdy.“[86]
8. Lze se poučit z ovoce?
S vědomím
historických přešlapů víme, že není bez problému dávat do souvislosti některé
nedávno minulé jevy s tím, co následovalo bezprostředně po nich. Přidržme se
ale některých proroctví, která vznikla buď: 1) přímo pod vlivem duchů zemřelých
nebo 2) pod vlivem jejich duchovního „pomazání“ a posuďme míru jejich naplnění
v současnosti. Opravňuje nás k tomu i skutečnost, že doptávání se duchů v tomto
případě bylo a bývá téměř vždy spojeno se zjevováním budoucnosti. Co tedy tato
proroctví předpovídala a co se ve skutečnosti stalo v době, na kterou tato
proroctví ukazovala?
Ačkoliv se
Saul doptával proroka, Pán Bůh to viděl jako „věštění“ a ačkoliv se dozvěděl
pravdu, přimíchaná lež byla mnohem horší. Zemřel sice v souladu s předpovědí,
ale nikdy se nedostal do míst, kde byl skutečný Samuel, jak mu bylo
předpověděno. Uvedeme-li zde nyní pár historických souvislostí, pak jen proto,
že to retrospektivně byli právě protagonisté hnutí, kteří prorokovali
budoucnost. Proto zde v první řadě nejde o hledání souvislostí, ale především o
rozsouzení proroctví.
1.
Mesmerismus: Ačkoliv se Mesmer nepovažoval za proroka, jeho učením byla
zaplněna celá Francie a mesmerismu se oddával i královský dvůr. Mesmer chtěl
pomocí mesmerismu zasahovat i do politiky a jeho naturfilosofické ideje našly
své uplatnění i ve formování pozdější Robespierrovy religiozity. Zanedlouho
nato Paříž ovládlo vražedné běsnění Velké francouzské revoluce, které ukázalo
odvrácenou tvář humanismu a osvícenství. Někteří zde vidí přímou souvislost s
mesmerismem, resp. s vybudováním základů revoluce.[87] Je dobré si v této
souvislosti uvědomit, že velikáni té doby, jako Voltaire nebo
Napoleon, se ve svých plánech a úvahách nechávali ovlivňovat okultními
praktikami, odvozovanými např. z křiku ptactva.[88]
2. Quimbyho
mesmerické teorie naroubované na křesťanství zplodily svého času jednu z
nejrychleji rostoucích sekt, Křesťanskou vědu M. E. Bakerové, a nakonec
pronikly do srdce charismatického hnutí. Stalo se tak skrze E. W. Kenyona,
kterému se dostalo průpravy v mesmerické škole R. W. Emersona, rozvíjejícího
Quimbyho „teologii“, a jeho literárního plagiátora K. Hagina, který dal vznik
hnutí Víry[89].
Duchovní syn hnutí Víry, Benny Hinn, pokračoval ve spiritistické tradici a
další duchovní syn hnutí Víry, Rodney Howard Brown, rozvíjel mesmerické
manifestace.[90]
3. V přímé
souvislosti můžeme vidět Argentinské probuzení, resp. jeho transformaci do
mesmerické podoby, a to vlivem jak Hinna, tak Browna. Ti zasvětili letničního
pastora Assemblies of God Claudio Freidzona, jehož působení změnilo celou
evangelikální scénu Argentiny natolik, že připomínala mesmerickou Francii
předrevoluční doby. Argentinští letniční prorokovali obrovské probuzení a
dalekosáhlou obnovu společnosti. Např. Carlos Annacondia ve své knize „Satana,
poslyš!“ popisuje svědectví pastora, který skrze zjevení tvrdí, že ďábel nad
Buenos Aires byl přičiněním Annacondiovy služby spoután.[91]
Namísto
toho však Argentina prožila nejtěžší ekonomický krach své historie, prezident
vyhlásil státní bankrot, stovky lidí napadlo Parlament a tisíce lidí
emigrovalo. Přes tuto skutečnost jsou tito proroci, jejichž proroctví se
ukázala jako falešná, dále ctěni a zváni zejména Apoštolskou církví, která chce
zřejmě následovat Argentinskou cestu.
4. Těchto
manifestací nezůstala ušetřena ani Anglie. Sandy Millar a Nicky Gumbel
postavili na "mesmerických" zkušenostech i klíčovou část svých
evangelizačních Kurzů Alfa a spolu s pastorem Assemblies of God Kenem Gottem
rozšířili manifestace do anglické evangelikální církve. Následovaly předpovědi
o obnově Anglie. Namísto toho Anglie zanedlouho prožívala nejprve „nemoc
šílených krav“ a posléze šílenství ohledně kulhavky a slintavky, kdy byla
vybíjena celá mnohatisícová stáda dobytka. Dokonce i obdivovatelé probuzení se
divili, že namísto očekávaného požehnání to vypadá jako Boží soudy.
5. Z
Londýna přešlo toto „probuzení“ i do USA. Sbor Assemblies of God v Pensacole
prožil vlnu manifestací plnou silou. Když byl sbor kritizován apologety, pastor
Kilpatrick prorokoval, že i kdyby někdo do sálu přinesl bombu, Boží moc
modlitebnu ochrání.[92] Netrvalo však dlouho a
modlitebnu zapálil blesk tak, že kompletně vyhořela a od sboru se oddělila
biblická škola vedená známým teologem probuzení D. Brownem.[93] Ačkoliv evangelista obnovy S. Hill prorokoval
největší obnovu americké společnosti všech dob,[94] katastrofa obchodního centra v New Yorku
z 11. září 2001 a
hurikán Kateřina ze srpna 2005 rovněž toto proroctví nepotvrdily.
6. Také
české církve se s velkou dychtivostí otevřely novodobému „probuzení“ a
propagovaly jak Joynerovu nekromantickou část, tak argentinskou manifestační
část. Např. nedlouho poté, co se Jednota bratrská otevřela těmto vlivům, prošla
schizmatem, které se dodnes tyčí jako memento nad českou církví. Také
Křesťanská společenství, jejichž představitel tyto věci ospravedlňoval,
odstoupil kvůli osobnímu selhání a KS na svých stránkách přiznávají nelehkou
situaci.[95]
„Nejlépe“ z participujících církví skončila Apoštolská církev, která se
otevřela pouze manifestacím, ovšem Joynerovy vize důrazně odmítla. Zde pouze
redaktor Života v Kristu předpovídal na jaro 2001 probuzení[96], které ještě příštího
roku přes protesty některých potvrdil.[97] Jiní však poukazují na
varovné prvky a nejednotu v církvi, která se projevila na Nymburském synodu.[98] V současné době
v Apoštolské církvi existuje proroctví, které předpovídá církvi dobu
nejúspěšnějších dvaceti let v historii ČR, přičemž první tři budou
nejúspěšnější.[99]
Ačkoliv je novodobý "mesmerismus" obvykle spojován s
proroctvími o obnově a probuzení, ještě nikdy obnova a probuzení nepřišly.
Namísto tisíců obrácených přichází krvavé revoluce, teroristické činy, vybíjení
dobytka, přírodní katastrofy nebo alespoň skandální rozdělení a narušené
mezilidské vztahy.
Přestože
Hagin, Hinn a jiní své oponenty varují před kritikou tak svatých věcí, jakou
novodobý mesmerismus podle nich je, máme se jejich výhrůžek zaleknout a věci
nerozsuzovat, i když se nenaplňují? Sáhněme proto raději po Písmu:
„Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým
jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných
bohů, takový prorok zemře." V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo,
které Hospodin nepromluvil?" Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým
a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil
ten prorok sám; nelekej se toho.“ (Dt 18,20-22)
9. Souhrn
Jestliže
mají apologeti pravdu a zjevení duchů zemřelých je ve skutečnosti zjevením
ďáblů, zkusme, tak trochu optikou C. S. Lewise[100] a s trochou nadsázky a
spekulace, odhadnout, jak by ďáblové – jejichž úskočnost nám podle apoštola
Pavla není neznámá (2K 2,11) – dnes učili eschatologii. Zřejmě by, jak uvedl
Lewis, vydávali dobré za zlé a pravdu za
lež. Proto se nejprve podívejme, co v krátkosti říká stará, premileniální
eschatologie, jak byla zastávána ještě v syrské Antiochii a později ranými
církevními apologety resp. mnohými církevními otci a pozdními reformátory a
evangelikály.[101]
9.1 Premileniální nástin
Ke konci
časů přijdou falešní proroci a učitelé a svým heterodoxním učením svedou mnohé
(Mk 13,6), takže nastane doba velkého odpadlictví (1 Tim 4,1), což bude v
důsledku vychladnutí lásky a rozšíření nepravosti (Mt 24,12). Tito antikristové
budou předcházet Antikrista (1 J 2,18 ), který sjednotí celou zemi (Zj 13,3)
pod vládu falešné církve, nevěstky Kristovy (Zj 17,3). Církev Kristova je na
základě věrnosti Písmu volána k oddělení se a k vytrvalosti (Zj 18,4), avšak
nakonec sama usne (Mt 25,1-13). Falešná církev však bude činit podvodné
znamení, zázraky a divy (Zj 19,20), podmaní si svět a nakonec provolá
Antikrista Mesiášem (2 Te 2,4). Konec učiní až slavný Kristův příchod (2 Te
2,8).
Tato
eschatologie je částečně reflektována i v Lausánnském prohlášení, které je
respektováno většinou charismatiků po celém světě.
„Také si připomínáme jeho varování, že přijdou
falešní kristové a falešní proroci jako předchůdci konečného antikrista. Proto
jako pyšný, sebevědomý sen, odmítáme představu, že by člověk byl schopen
vybudovat ideální poměry na zemi. Naše křesťanská jistota spočívá v tom, že Bůh
dokončí své království, a my tento den vyhlížíme s velkým očekáváním; vyhlížíme
nové nebe a novou zemi, kde bude spravedlnost a kde bude Bůh panovat navěky.“ [102]
Řecké
substantivum, které se nejčastěji používá v Novém Zákoně
v souvislosti s odpadnutím, je apostasia (apostasia). Doktrína o odpadnutí církve v pohledu do budoucna se
poprvé v moderní době, jako rámcové vyznání proto-evangelikálů, oficiálně
ustanovila po sérii chiliastických exscesů a expanzi liberální teologie v 19.
století v USA. Tehdy, na konferenci v Niagara Falls, v roce 1878,
bylo schváleno krédo, kde bylo vyhlášeno, že:
„svět nebude za současného vedení
obrácen... rychle spěje k soudu“ a za „strašlivého odpadlictví (apostasia)
ve věčném společenství křesťanů... Pán Ježíš sám osobně přijde a uvede dobu
milénia.“[103]
V Lausánnském
prohlášení proto můžeme vidět přímý odraz tohoto kréda. Historický
premilenialismus nebo premileniální dispenzacionalismus byly pak svého času
takřka univerzální eschatologií většiny anglo-amerických evangelikálů.[104] Dodnes toto učení tvoří
páteř i různých odstínů letniční eschatologie. Pro americké sbory denominace
Assemblies of God je dispenzacionalismus dodnes oficiální doktrínou.[105]
9.2 Premileniální antiteze
A nyní si
představme, že z hlediska Zlého a jeho andělů jsou falešní učitelé učiteli
pravými, odpadnutí je vlastně probuzením, Antikrist je pravým Kristem a falešné
divy jsou divy pravými. Jestliže měli církevní otcové ve svém pohledu na
eschatologii a C. S. Lewis ve svém pohledu na démonologii pravdu, vypadalo by
satanovo vyučování eschatologie – se značnou dávkou ironie – asi takto:
Ke konci časů přijdou novodobí apoštolé, proroci a
učitelé, svým vyučováním sjednotí církev (Mk 13,6) a způsobí počátek
dalekosáhlého církevního rozvlažení, jaké svět zatím nepoznal (1 Tim 4,1), což
bude v důsledku obnovení ducha lásky a vřelosti v církvi (Mt 24,12). Tito
pomazaní budou předcházet Krista (1 J 2,18) a zahájí celosvětové probuzení mezi
pohany (Zj 13,3), což uvede obrácené pod vládu církve bez vrásky a poskvrny,
nevěsty Kristovy (Zj 17,3). Odpadlá církev má odložit literu a být přemožena
touto církví (Zj 18,4), čímž vyvrcholí konečná obnova (Mt 25,1-13). Tato nová,
sjednocená církev – Joelova armáda, plná nového poznání - bude činit mocné
skutky, zázraky a divy (Zj 19,20) a do podmaněného světa nakonec přivítá z nebe
Krista (2 Te 2,4).
9.3 Joynerův trumfalismus
Předchozí popis je až nápadně podobný tomu, co dnes učí
západní, charismatický teonomismus, očekávající příchod pomazaných apoštolů a
proroků, kteří chtějí ovládnout svět skrze skupinu „Vítězů“ a sjednotit církev
do naddenominační a viditelné jednoty církve posledních dnů. Naposledy proto,
Lewisovou optikou, v duchu antiteze premilenialismu, zacitujme několik
statí z prorockých článků Ricka Joynera, zveřejněných v médiích českých
charismatiků.
Joyner prorokuje, že v posledních dobách přijdou do
církve zmocnění a pomazaní apoštolové a proroci:
„Prorocká
služba pre cirkev je v tomto čase obnovovaná a prichádza s rastúcou mocou a
dôveryhodnosťou… Prorocké dary budú vyliate na každého, kto chodí v Duchu
Svätom. Podobne, prorocká služba rastie dramaticky takisto v pomazaní, ako aj v
autorite po celom svete…“[106] „O apoštolu Pavlovi se říkalo, že
obrátil svět vzhůru nohama. O apoštolech, kteří budou pomazaní, se bude říkat,
že postavili svět stojící na hlavě opět na nohy."[107]
Namísto apostasie Joyner počítá s dalekosáhlým
probuzením:
„Svatým se budou běžně zjevovat
andělé a mnohým bude při službě v moci Ducha zářit obličej Boží slávou... tyto
zázraky se budou jevit jako zcela přirozené... Žeň bude tak veliká, že nikoho
ani nenapadne dívat se nazpět a srovnávat s ranným křesťanstvím..."[108]
Nebude to, slovy reformátorů a evangelikálů, proměna
Nevěsty v Nevěstku, tedy proměna k horšímu, proměna nežádoucí. Bude
to, podle Joynera, naopak proměna požehnaná a žádoucí, která na církev poslední
doby očekává:
„Počas príprav na tieto veľké udalosti cirkev
prejde metamorfózou. Zmení sa z červíka na motýľa. Húsenica je obmedzená zemou.
Podobne, takmer dvetisíc rokov sa cirkev často držala skôr ciest sveta než
ciest Ducha. Onedlho cirkev prejde dramatickou zmenou, vďaka čomu sa objaví
úplne iné stvorenie. Bude to ako ďalšie zrodenie."[109]
Tato církev bude, podle Joynera, udávat směr a povede
národy celého světa:
„Cirkev po celom svete bude zakúšať čas veľkej vážnosti…Toto
obdobie veľkej vážnosti cirkvi je paralelou prvých rokov cirkvi v Jeruzaleme.
Vtedy mali ľudia pred veriacimi bázeň, mali ich vo veľkej vážnosti. Musíme sa
pripraviť na to obdobie, lebo bude veľkou príležitosťou viesť zástupy k Pánovi
a dávať smer národom…“[110]
Část církve, která se, pro své chápání pravdy, odmítne
s touto megacírkví sjednocovat, a která proto bude zahnána do podzemí a
procházet soužením, nebude - jak se domnívali reformátoři – pravá církev
Kristova. Naopak, bude to padlá a falešná církev, proti níž a proti jejímž
představitelům rozpoutají živly boj, což bude chápáno jako hněv boží:
„Cirkev bola zviazaná silami, ktoré jej veľmi
bránili stať sa tým, k čomu bola stvorená. Zlí náboženskí duchovia sa stali
náhradou Ducha Svätého. Vládli duchovia kontroly a ničili tvorivosť…“[111] „…určitá učení a činnost
vedoucí ke štěpení církve budou Bohem trestány a brzy rozpoznány jako cizí
oheň. Kdo však přece bude v těchto věcech pokračovat, bude ze svého úřadu
smeten tak mocným a násilným způsobem, že celé tělo Kristovo bude zasaženo
čistotou a svatou bázní Boží"[112]
Proti této „nepravé“ církvi bude ze strany megacírkve
(Joynerovem chápané jako pravé) rozpoutána „bratrovražedná“ válka:
„Pred rokmi som bol osvietený, že duchovná
občianska vojna prichádza na cirkev. Vojna bratov proti bratom… Musíme sa
modliť, aby Pán Ježiš povolal silných a rozhodných vodcov, aby bola pravda
rýchlo odhalená. Vojna prichádza, ale nemusí byť dlhou vygradovanou aférou ako
Americká občianska vojna…“[113]
Stejně, jako v občanské válce v USA, nastane
opět sjednocení a vznikne jednotná a mocná supercírkev poslední doby:
„Nakonec se všechny různé služby a duchovní proudy,
které měly svou vlastní identitu,
rozpustí ve prospěch jediné identity... V každé obci a městě bude jen
jedna místní církev... Spojení různých společenství v jednu místní církev,
spolupracující v harmonii ke společnému cíli, bude v očích světa zázrakem...
nadcházející události budou příliš mohutné, než aby mohly být řízeny a
spravovány nějakým člověkem. Odbourávání organizací a zrušení nejrůznějších
prací bude pro věrného Božího služebníka pozitivní a radostnou
zkušeností..."[114]
Pod vládou autorit vítězné supercírkve tak nastane doba
dosud nepoznaných divů a zázraků:
„Je pravdivá autorita, ktorá dovoľuje v cirkvi, aby
bola uvoľnená väčšia úroveň kreativity veriacich, ako nikdy predtým v histórii.
Toto skutočne dovolí takú vieru v cirkvi, že výsledkom budú mocné zázraky…
Prekročiť doterajšie limity myslenia alebo skutkov je dôkazom veľkej viery…“[115]
Nakonec přijde sám Mesiáš, aby usedl do svého chrámu a
ustanovil své království a světovládu:
„Nasledujúce Božie hnutie nebude vybudované okolo
ďalšieho učenia. Nasledujúce Božie hnutie bude jednoducho hnutie Boha. Boh
zrazu príde do svojho chrámu a celý svet to uvidí. Keď Jeho sláva
naplní chrám, nič telesné nebude môcť slúžiť, ale unikne. Náš Pán zvíťazil.
Chystá sa zaujať právoplatné miesto ako Kráľ, ktorý vládne nad všetkými
národmi. Tí, čo vytrvali, aby boli s Pánom, prídu späť spolu s Ním. Je správne,
že si ich ctíme…“[116]
Zkusme zde porovnat dvě závěrečné eschatologické výpovědi
o vstupu toho, kdo bude považován za
Mesiáše, do chrámu. Tato událost má být v posledních dobách svědectvím - a
to jak u apoštola Pavla, tak u Joynera - resp. znamením času pro církev a svět.
Joyner: „Boh zrazu príde do svojho chrámu a celý svet to uvidí. Keď
Jeho sláva naplní chrám, nič telesné nebude môcť slúžiť, ale unikne.“
Pavel:
„Syn zatracení... se postaví na odpor a 'povýší se nade všecko, co má jméno
Boží' nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce 'usedne v chrámu Božím' a bude
se vydávat za Boha.“ (2 Tes 2,4)
Zdá se, že Pavel i Joyner věci popisují - co se týká dané
skutečnosti – shodně. Nicméně oba se již neshodnou v popisu daného
subjektu, který je dané skutečnosti předmětem. Jinými slovy oba se shodnou se
na tom, že vládce světa vstoupí ke konci eschatologického očekávání do Božího
chrámu. Rozcházejí se však v tom, kdo by oním vládcem měl být, a jejich proroctví tak zůstávají
v nesmiřitelném antagonismu.
9.4 Prorocké varování
Snad i ten nejliberálnější křesťan si musí nutně položit
otázku, zda se zde nenaplňují tisíce let stará proroctví, předpovídající
dalekosáhlou aspostasi. Uvědomíme-li si skutečnost, že tato teologie je
zastávána lidmi, kteří ji získávají ze zjevení nebo dokonce promluvami
s duchy zemřelých, měli bychom se vážněji zamyslet nad starodávným
biblickým proroctvím, kde Hospodin varoval Izrael před důsledky podobně
zpohanštělého náboženství:
„Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy
mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím.
Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to,
co se z ní těží, sežehne základy hor. Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své
šípy. Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám
je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu. Venku jim připraví sirobu meč, v
komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého. Řekl bych:
Rozpráším je, vyhladím jejich památku mezi lidmi.“ (Dt 32,21-26)
Ve světle
předcházejícíh biblických veršů nyní pohlédněme i na Modrsohnovo prorocké
varování, určené křesťanům, kteří se okultním, potažmo spiritickým praktikám,
otevřeli:
„Slyšíš?
Bůh se staví proti tobě. Víš co to znamená? To znamená: Bůh ti přestane být
přátelsky nakloněn, myslit na tebe milostivou láskou, žehnat ti a činit ti
dobře. Staví svou tvář proti tobě jako nepřítel a soudce. Vyobcuje tě ze svého
lidu! Troufáš si ještě tvrdit, že je to neškodné, co děláš?… Chtěl bych napsat
nesmazatelnými literami do tvé paměti a do tvého svědomí: „Každý, kdo činí tyto
věci se Hospodinu hnusí!“[117]
10.
Závěr
Autor této
práce je přesvědčen, že jakýkoliv způsob komunikace živého, pozemského člověka,
v průběhu jeho časného života, s duchy zemřelých, je v Písmu
explicitně zakázán. Pokud k němu přesto dochází, pak je třeba se se vší
vážností zamyslet - jedná-li se o autentický zážitek - kdo je zde předmětem a
původcem těchto zjevování. Původ a reputace osoby, ať už se jedná o objekt, či
subjekt zjevení, tedy jak o médium, tak o ducha zemřelého, by v takových
případech neměla při rozsuzování hrát podstatnou roli.
Věřím, že tato práce poskytla dostatek relevantních
odkazů a námětů zejména k samostatnému studiu ohledně tématu nebiblického
získávání zjevení, a stejně tak nabídla čtenáři obsáhlejší materiál i
k tomu, aby mohl posoudit obsah proroctví, která byla tímto způsobem
přijata. Za praktické naložení s danými skutečnosti nechť je pak
zodpovědný každý sám.
Poznámka: Obsah:
A svedou mnohé 1.
A svedou mnohé 2.
A svedou mnohé - Literatura
|
Re: A svedou mnohé 2. (Skóre: 1) Vložil: Seraphim v Středa, 09. srpen 2006 @ 18:43:22 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Milý bratře Aleši Franci!
To že jsi odmaskoval falešného proroka Ricka Joynera i jemu podobné a již dříve kursy Alfa je velmi vhodné. Apokatastase, odpadlictví ve všech denominacích buď k ateistickému liberalismu, nebo naopak k čarodějnictví - okultismu, je velmi rozšířené. Nejvyšší vůdcové tohoto odpadlictví pravděpodobně vědí komu slouží (Satanovi), svedení to většinou netuší, ale následují bludy, protože jsou pohodlnější než pravda a člověk nemusí zapřít sebe sám a následovat Krista cestou křížovou.
Přeji zdar v Tvé Bohu libé práci
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve |
Re: A svedou mnohé 2. (Skóre: 1) Vložil: Aleš Franc v Středa, 09. srpen 2006 @ 19:24:35 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Milý Libore,
děkuji za povzbuzení. Jen bych podotknul, že jsem jen velmi nepatrným zrnkem. Rick Joyner je ve většině církví v USA považován za heterodoxního proroka a v mé církvi obecně také není přijímán. Stejně tak Kurzy Alfa jsou velmi kontroverzní i v zemi jejich vzniku, v Anglii, a jsou vesměs kritizovaným fenoménem. U nás je situace zdánlivě odlišná tím, že lidé neumí anglicky nebo německy a je jim z určitých kruhů stále dokola opakováno, jak skvělé tyto věci jsou. Nicméně v řadě evangelikálních církví nejsou tyto věci neznámé. Spíše se někteří snaží být diplomatičtí a zdráhají se svůj hlas pozvednout veřejně. Ohledně toho pekla máš také pravdu. Rick Joyner například věří, že místo "pláče a skřípění zubů" je v nebi a svoji na první pohled maskovanou liberální teologii halí do svých zjevení. Apoštol Pavel mu prý sám osobně řekl, že jeho slova v Písmu nejsou tak důležitá jako výroky v evangeliích. A právě v epištolách je rozpracovaná dogmatika a tímto je považována za méně hodnotnou. Navíc tím, že Joyner vkládá bludy do úst mrtvým, se tak vyhýbá rozsuzování. Dokonce tvrdí, že v poslední době přestávají platit staré pravdy a že máme "nová zjevení". Právě toho se asi bojí Jiří Krupa, že by církev tato "zjevení" mohla odmítnout.
S pozdravem,
Aleš
|
]
|
|
Re: A svedou mnohé 2. (Skóre: 1) Vložil: Seraphim v Středa, 09. srpen 2006 @ 19:04:19 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Doplňuji dnešní zprávou:
Lupiči převlečení za policisty ukradli desítky miliónů
Policejní tým ohledává místo ranní loupeže kurzovního vozu bezpečnostní agentury Brinx.
Pět ozbrojených lupičů přepadlo ve středu ráno dodávku bezpečnostní služby. Ukradli z ní desítky miliónů korun. Lupiči byli převlečení za policisty. Policie po lupičích pátrá. Do akce byl nasazen také policejní vrtulník. Podle dostupných informací se jedná o nebezpečné pachatele.
9.8. 2006 10:14 - 14:50 Aktualizováno
SLAVKOV - Přepadení se stalo mezi půl osmou a osmou hodinou ráno mezi Slavkovem u Brna a Rousínovem. Novinkám informaci potvrdila mluvčí jihomoravské policie Jana Šípková.
PODOBNĚ JAKO FALEŠNÍ POLICISTÉ EXISTUJÍ FALEŠNÍ, JAKOBY KŘESŤANŠTÍ, PROROCI.
Falešní policisté ukradli jen peníze, falešní proroci kradou věčný život a křesťany přeprogramovávají na odpadlíky, kteří skončí v Pekle.
Neměli bychom falešným prorokům usnadňovat jejich ďábelskou práci.
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve |
|
|
Re: A svedou mnohé 2. (Skóre: 1) Vložil: Seraphim v Čtvrtek, 10. srpen 2006 @ 03:41:46 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | ad Slavkov u Brna - Ozbrojení muži v černých policejních kombinézách ukradli u Slavkova z vozu bezpečnostní služby 80 miliónů korun.
Pokud bude tato částka oficiálně potvrzena, půjde o druhou největší loupež v historii České republiky.
Čili ti falešní policisté byli zlí machři, podobně i falešní charizmatičtí proroci jsou zlí profesionálové.
Proti nim důvěřivá naivita nepomáhá, zde musíme být podle varování Ježíše Krista opatrní jako hadi. |
|
|
Re: A svedou mnohé 2. Okultismus proroků (Skóre: 1) Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Čtvrtek, 10. srpen 2006 @ 15:30:23 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | nemylme se, ve SZ je mnoho okultismu, ponejvíce slovního a ukázkového.
Jako slovní označuji všechna ta nepřátelská slova zaměřená ke škodění. Je pravda, že národ Izraele měl potíže s vetřelci, ale jakou radost má mít čtenář, když na příklad čte hromadu útoků vůči nepřítelům, jako (je to jen část) s vůlí ne po jejich dobru, ale ke zkáze:
Izaiáš , celé kapitoly 14 až 21, potom 23, 28, 34 ?
Ukázkovým okultismem navrhuji označit všechny ty případy, kdy se na ukázce má znázornit neštěstí pro národ.
Protože se má ukázat tato hrozba:
Ezechiel 4,13
I řekl Hospodin: Tak budou jísti synové Izraelští chléb svůj nečistý pro pohany, kteréž tam shromáždím., proto musí prorok dělat přípravné věci:
Ezechiel 4, 9 až 16
Není to tak zvaná ´sympatická magie´(což je odborný termín - podobné se vyvolává podobným), ale znázornění budoucosti pomocí ekvivalentu v malém.
Miro
|
|
|
Re: A svedou mnohé 2. (Skóre: 1) Vložil: Seraphim v Čtvrtek, 10. srpen 2006 @ 18:36:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Praví proroci se od proroků falešných a od čarodějů - okultistů liší zdrojem inspirace, inspirátorem samotným. VNĚJŠÍ FORMA MŮŽE BÝT V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH PODOBNÁ. Inspirátorem pravých proroků je Bůh sám, přímo v osobě Ducha svatého nebo prostřednictvím duchů svatých - svatých andělů. Původní novozákonní řečtina nerozlišovala mezi velkými a malými písmeny, a tak lze jen z kontextu rozlišit, kdy je řeč o Duchu svatém a kdy o duchu svatém. Někdy to ani rozlišit z textu nelze.
Každopádně inspirátorem falešných proroků a čarodějů - okultistů je pravidelně Satan (ve zlu zatvrzelý) a jím svedení (ve zlu zatvrzelí) démoni - duchové zlí, nečistí, duchové smilstva. Satan je dle slov J.Krista otcem lži. Proto se často on a jeho podřízení maskují do podoby Boha a osob svatých, podobně jako se včera lupiči u Slavkova převlékli za policisty.
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve odpověděl br. Mirovi i dalším |
|
|
|
|