poslal Aleš Franc A svedou mnohé
Doplněné
a přepracované vydání studie „Spiritismus
v charismatickém a v letničním hnutí?“
Poznámka pro
čtenáře Grano Salis: omlouvám se, že zde zveřejňuji studii, která zde již,
v redukované formě, existuje. Rád bych proto upozornil zejména na závěrečné
kapitoly 8. 9. 10, kde je trimfalismus Ricka Joynera, a potažmo amerického
teonomismu, srovnán s evangelikálními a protoevangelikálními krédy,
zejména se symbolem z Niagara Falls z roku 1878 a s Lausánským vyznáním
z roku 1974. V závěru je též rozšířená bibliografie, kde je možné
jednotlivé citace ověřit.
Tuto studii si můžete také stáhnout v e-Knihovně GRANO SALIS ve formátech LIT (MS Reader), PDF, DOC, HTML a TXT.
Aleš
Franc
Brno, červenec 2006
Abstrakt
Tato práce
se zabývá popisem historického spiritismu a jeho biblickým posouzením
v rámci Starého i Nového Zákona a návazně pak v rámci historické,
zejména pak evangelikální, ortodoxie. Je zde zmíněno šíření spiritismu
z míst jeho historického vzniku, respektive z doby působení pařížského
lékaře Antonína Mesmera, a z dob působení sester Foxových v Bostonu.
Současně jsou zde popsána mariánská zjevení v Medžugorji a zjevení
protagonistů moderního charismatismu, jako jsou Rick Joyner a Benny Hinn, ve
kterých se, podobně jako ve výše uvedených případech, objevuje fenomén
komunikace se zemřelými.
Uvedená
zjevení jsou pak porovnána s jevy, které jsou v širokém křesťanském
konsensu považovány za nekromantii, a dále jsou konfrontována se závěry
historických i současných apologetů. V této souvislosti je nastíněna i
profétická eschatologie daných představitelů, která je porovnána
s donedávna - mezi evangelikály takřka většinově - přijímaným
premilenialismem. Naplnění konkrétních proroctví je pak i v několika
konkrétních případech posouzeno.
Ačkoliv je
závěrečný soud ponechán na čtenáři, je zde nastíněna řada souvislostí a
paralel, které vyznívají v neprospěch těchto novodobých zjevení,
respektive eschatologie, která je těmito
zjeveními často podmíněna.
Obsah:
Abstrakt
0. Úvod
1. Historický spiritismus
2. Dva kořeny historického spiritismu
3. Římský katolicismus
4. Charismatické hnutí
4. 2 Zjevení Bennyho Hinna
4.2 Zjevení Ricka Joynera
5. Argumenty obhájců
5. 1 Nejde o doptávání
5. 2 Jsou to tak milí lidé
5.3 Bůh si může použít co chce
6. Analýza spiritismu
6.1 Co říká Bible o spiritismu
7. Okultismus v Bibli?
7.1 Samuel a Saul
7.2 Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův
7.3 Oblak svědků
7.4 Hora Proměnění
7.5 Spoluslužebník bratří
7.6 Jan a stařec ze Zjevení
7. 7 Komenský a Bunyan
8. Lze se poučit z ovoce?
9. Souhrn
9.1 Premileniální nástin
9.2 Premileniální antiteze
9.3 Joynerův trumfalismus
9.4 Prorocké varování
10. Závěr
Literatura
Knihy a monografie
Časopisové články
Přednášky a semináře
Elekronické materiály
Audiakazety
Videokazety
Motto:
„Jestliže jsou mé
spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet váhu
toho, co na něm musí být postaveno…, mé spisy nesmí být použity jako základ. Má
vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a nepokoušet se mu porozumět z
mého pohledu. Jeho slova jsou základem.“
Duch Apoštola Pavla vyučuje Ricka Joynera jak vykládat
Pavlovy epištoly
„Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a
neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
Kniha Leviticus, kapitola 19, verš 31
0. Úvod
Úvodem bych
si dovolil podotknout, že Písmo neklade příliš velký důraz na temné síly a
biblický popis Božího Nepřítele bývá až na výjímky útržkovitý a někdy až suše
strohý. Důraz je obvykle položen na skutečnost, že satan je poražený nepřítel,
jehož role je, zejména skrze triumf Kristova kříže, zcela determinována Boží
svrchovanou resp. dopouštějící vůlí. V současné teologii se ale můžeme
setkat se dvěma až protichůdnými tendencemi:
Lidová,
zejména charismatická teologie, kterou se v této práci budeme zabývat,
bývá fascinována říší zla natolik, že se - skrze různá zjevení - snaží
rafinovaně odhalovat její strukturu a hierarchii a různými technikami jí přímo
ovlivňovat. Naproti tomu liberální teologie sklouzává až k ignoraci, ne-li
k popření samotné personifikace zla. Autor této práce se hlásí ke
klasickému letničnímu hnutí a je si přitom vědom, že současná, domácí i světová
orientace letničního hnutí, má evidentní sklon směřovat k prvnímu zmíněnému
extrému.
Tato práce
se nesnaží o reflexi zla ve vnějším, sekulárním prostředí, jak bývá v
démonologii obvyklé, nýbrž se snaží popsat jeho stín tam, kde se temným silám
věnuje enormní pozornost. Jinými slovy se autor snaží poukázat na fakt, že tam,
kde je moc zla akcentována natolik, až by se zdálo, že se snaží odejmout Bohu
privilegium svrchovaného vládnutí, tam je vskutku i prostor k tomu, aby
tato moc zaujala svoji trvalou pozici, která je jí tímto poskytnuta. Paradoxně
se tak stává, že církev, která se pro důraz na zjevovatelské duchovní dary
vzdaluje biblickým standardům a ortodoxii, aniž by si to snad uvědomovala, pak
přijímá i věci, které byly ještě donedávna vytlačovány do sféry okultismu a
esoteriky.
Snad i
proto jsou v současnosti vydávány knihy „proroků“, kterým se zjevují mrtví
a s nimiž tito proroci komunikují. Tito služebníci pak „cestují“ po
nebeských a pekelných oblastech, mluví s duchy zemřelých, případně je tito
navštěvují v jejich zjeveních a snech, aniž by tyto souvislosti byly pro
církve alarmující. Z těchto setkání jsou sepisovány knihy, které se záhy
stávají bestsellery na charismatických a dnes, žel, i letničních a
v širším slova smyslu evangelikálních knižních pultech.
V této práci se její autor proto snaží popsat a
konfrontovat zjevení současných a respektovaných, celosvětově známých proroků,
jako jsou například Rick Joyner, Benny Hinn a další, a porovnat jejich zjevení
s biblickým výkladem, který se opírá o reflexi daného tématu v rámci
historické, zejména evangelikální, ortodoxie. Rovněž je zde snaha o zmapování
faktů pro biblické rozsouzení takto přijatých zjevení z úhlu jejich
celkového, historického a náboženského kontextu. I přes tuto skutečnost není
cílem této práce explicitně podsunout daným prorokům, že jejich proroctví jsou
inspirována zlem. Cílem je předložit, byť určitým způsobem seřazená fakta, a
závěr ponechat na čtenáři samotném.
Jestliže je
například v závěru zmiňováno proroctví argentinského teonomisty Carlose
Annacondii o tom, že Argentina je na prahu jejího historického vzestupu a
prakticky vzápětí dochází v Argentině ke gigantickému politickému kolapsu
a ekonomickému krachu, pak tato souvislost je zde zmíněna především proto, že
je autor přesvědčen, že se jedná o nejvýstižnější způsob jak dané proroctví
rozsoudit.
Ze stejného
důvodu jsou vedle sebe postavena proroctví Steve Hilla o obnově Ameriky a
události z listopadu 2001
a léta 2005,
a stejně tak jsou vedle sebe jmenována proroctví o
obnově Anglie a následná hysterie ohledně epidemie kulhavky a slintavky.
Prosím
proto čtenáře, aby přihlédnul k těmto skutečnostem dříve, než se začte
zejména do závěrečných kapitol této práce.
1. Historický spiritismus
Když se
řekne spiritismus, mnoho z nás si představí podhorskou chýši, kde v ponurém
osvětlení svíčky sedí v kruhu několik starců a stařen zsinalých tváří, dotýkají
se konečky prstů a mumlají jméno zemřelého, který s nimi komunikuje pomocí
psacího stolečku, rotující lahve nebo kachektického média s očima v sloup.
Tento druh spiritismu, spíše zpopularizovaný pokleslou literaturou konce 19.
století, však již dnes nemá s realitou mnoho společného. Jeho formy jsou mnohem
„zbožnější“ a barvitější. Nenesou vždy stopy ponurosti, ale hýří pestrostí a
lákají ke komunikaci se záhrobím pomocí těch nejlákavějších zážitků.
Jak uvádí
Heide: „Náboženský spiritismus se koná ve shromážděních, kde se lidé modlí a
zpívají chorály.“[1] A jak dále potvrzuje White: „Spiritismus se
přizpůsobuje dnešnímu křesťanství, má větší moc, aby člověka podvedl a dostal
do léčky. Satan sám se obrátil k novému řádu věcí… A protože tvrdí, že věří
Bibli… je přijímáno jeho dílo jako zjevení Boží moci.“[2] Podle Van Dama křesťanští
spiritisté „zastávají názor, že Nový zákon obsahuje všelijaké spiritistické
prvky… zjevení Mojžíše a Eliáše na hoře Proměnění lze považovat za zjevení
mrtvých… Pokud jde o Starý zákon: Nezjevil se tam při seanci s mediem z Endoru
duch Samuelův králi Saulovi?“[3]
Katolickým
křesťanům se zjevuje „Matka Boží“ a nejrůznější svatí a protestantům
starozákonní proroci nebo apoštolé, aby jim udíleli rady týkající se zejména
věcí budoucích, tedy eschatologie. Zacitujme tedy ještě jednou Van Dama, když
se při svých studiích okultismu zaštiťuje výsledky badatelů v oblasti
metafyziky:
„Jeden z pionýrů „Society for
Psychical Research“, Oliver Lodge se vyjádřil takto: „Jediné vysvětlení, které
by se mohlo dát, by bylo představit si nadpřirozenou ďábelskou zlobu, která nám
chce škodit a nás klamat.“ Je možné, že i ve spiritismu jsou ve hře duchové
lži, vydávající se za zemřelé? Církevní otec Tertullian byl o tom přesvědčen.
Předpokládají to i ex-media, např. Casson. Mají-li pravdu, pak se lze nadít, že
tito duchové, i když si nasazují náboženskou masku, stojí v podstatě v
nepřátelském postoji vůči osobě a dílu Ježíše Krista.“[4]
Taktéž akademicky seriózní a
populární badatel Allan opatrně přikyvuje, když říká:
„Některé jevy naznačují, že si s
námi může zahrávat jakási tajemná bytost. V Bibli se o tom píše: „Bojujme proti
zlým… duchovním silám v nebeském světě… vládcům, mocnostem a kosmickým silám
tohoto temného věku.“[5]
Jak je ale
možné, že tolik křesťanů dnes nevnímá to, před čím Bible tolikrát a tak jasně
varuje? Jak je možné, že např. charismatici, kterým ještě před nedávnem
sloužila studie Van Dama jako učebnice boje s okultismem, a kteří se okultismu
protivili snad jako žádní jiní křesťané, dnes přijímají novodobé proroky typu
Ricka Joynera a Bennyho Hinna, kteří s mrtvými běžně komunikují a jako důkaz
oprávněnosti nekromantie používají právě texty, před jejichž spiritistickou
interpretací Van Dam varoval?
Jak je
možné, že ti, kteří jsou nejen ochotni vidět duchy nad národy, městy, jedinci,
ale dokonce i nad křesťanskými denominacemi[6] a učinit je středem své
pozornosti při zvěstování evangelia, nejsou ochotni rozpoznat je v duších
zemřelých, kteří se zjevují jejich prorokům? Jak to, že ti, kteří jsou schopni
pořádat doslova hony na ďábly se zaníceností, pro kterou bychom jen ztěží
hledali oporu v biblické i historické ortodoxii, zůstávají v klidu, když jim
duch zemřelého Adama, Ábela, Jonáše nebo Pavla, příp. mrtvého bezdomovce nebo
mrtvé kontroverzní evangelistky, radí, jak si počínat v dobách posledních? Na
tuto otázku se snaží odpovědět následující studie.
2. Dva kořeny historického spiritismu
Spiritismem
se v širším slova smyslu rozumí „víra v duchy, duše zemřelých a možnost
komunikace s nimi“.[7] V užším slova smyslu je pak spiritismus
hnutím, které se vyvinulo z pařížských magnetických seancí přírodního léčitele
a doktora medicíny a filosofie, právníka a teologa Antonína Mesmera, který
holdoval nekromantice a pomocí „živočišného magnetismu“ shromažďoval pacienty,
kteří seděli v kruhu, dotýkajíce se konečky prstů, čímž dal později, podle
Heida, vzniknout spiritistickým kroužkům.[8]
Autor
Mesmerova životopisu, spisovatel a humanista Stephen Zweig, popisuje magneto-spiritistické
manifestace na Mesmerových seancích:
„…jsou
charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla,
stahy jícnu, škubáním v krajině břišní…, těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým
křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují
dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém
případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase
jejich běsnění, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a
náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…“[9]
Uvádí se,
že během jedné seance se z magnetizovaného média ozývali tři duchové zemřelých
a Van Dam píše, že Mesmer odstartoval éru evropského spiritismu.[10]
Jedním z
Mesmerových žáků se stal i pozdější léčitel P. P. Quimby, jehož učení se v
dalším století rozšířilo v Bostonu, původně puritánském městě východního
pobřeží USA, a kde dalo podnět mnoha kultům, jako je „Nové Myšlení“ nebo
„Křesťanská věda“.[11] McConnell dokazuje, že E.
W. Kenyon, duchovní otec hnutí Víry, byl pod přímým vlivem Quimbyho myšlenek a
dostalo se mu průpravy ve škole Quimbyho následovníka R. W. Emersona, kde
nějaký čas působil.[12] Ke stejnému závěru došel
i švédský religionista, profesor Aagaard z centra „Dialog“, když analyzoval
učení hnutí Slovo života, které vzniklo pod přímým vlivem amerického hnutí
Víry, ve švédské Uppsale.[13]
Soudobé,
moderní spiritistické hnutí, se pak zrodilo v USA až v roce 1848, a to na církevní
půdě, kdy sestry Margaret, Leah a Kate Foxovy, členky metodistické církve,
oznámily komunikaci s duchem zemřelého obchodníka, jehož kosti se později našly
v suterénu místnosti. Hnutí se rázem rozšířilo po celém světě a nalezlo odezvu
i v křesťanských kruzích, zejména v New Yorku.
Sestrám
Foxovým pak bylo duchy přislíbeno: „Bůh vás bude chránit, dobří duchové nad
vámi budou bdít.“[14] Křesťanští spiritisté
ihned přispěchali s vlastním a svérázným výkladem: jedná se prý o oblak svědků
z epištoly Židům: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme
všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu,
jak je nám uloženo“ (Žd 12,1) s tím, že tímto oblakem není míněno výše popsané
biblické svědectví starozákonních svatých, ale že jde o přebývání duchů těchto
zemřelých ve světě živých.
Tito spiritisté
tak věřili, že vstupují do komunikace s duchy zemřelých svatých, od kterých
získávají svá poselství. „Křesťanští spiritisté“ proto, podle Allana, „uznávají
Krista jako Boha“, nicméně spiritismus podle něho „není možno označit jako
křesťanský.“[15]
Přesto má „křesťanský“ spiritismus své duchovní, své biblické hodiny, své
nedělní školy a okázale pohrdá „sekulárním“ spiritismem jako okultismem a klade
důraz zejména na službu uzdravování.[16]
Je
zajímavé, že v historii se duchové zemřelých zjevovali médiím sami, údajně bez
jejich snahy. Prostě „oznámili“ svoji existenci a dotyčnému médiu se buď za
určitých situací dále zjevovali nebo jim udělili pokyn, ve kterém je obeznámili
se způsoby, jak s nimi dále navazovat kontakt. Takovéto spontánní zjevení, kdy
lidé tento kontakt nevyhledávali, ale
přes to se jich tato zjevení přidržovala, popisuje např. probuzenecký německý
farář a evangelista z 19. století Ernst Modersohn.[17]
3. Římský katolicismus
I když má v
katolickém prostředí komunikace s mrtvými dlouhou tradici, podívejme se blíže
na genezi jednoho legendárního příběhu. 2l. června 1981 jugoslávská vizionářka
Marjana Draičević Soldo ze Sarajeva, když se se svojí kamarádkou procházela po
Medžugorje, údajně spatřila na protějším kopci zjevení ženy v dlouhých bílých šatech
s dítětem v náručí. Stejný úkaz pozorovaly
další dvě děti, které strachy utekly. Na druhý den byla u kopce již
značná část vesnice a děti s ženou, kterou dle fyziognomie identifikovaly jako
Pannu Marii, poprvé mluvily. Žena k nim hovořila o důležitosti rodiny, společné
modlitby, půstu a vedla je k četbě Písma, úctě ke kněžím, mši a Církvi[18]. Následně na to kopec
obsadila Titova komunistická policie, neboť se bála vzbouření.
Soldo
tvrdí, že od té doby se jim Marie zjevuje pravidelně, a tato zjevení trvají tři
až osm minut: „Panna Maria bývá nejčastěji smutná, ale nikdy nejedná rozzlobeně
nebo nervózně. V její tváři je nejčastěji láska a bolest.“[19] Marie se vizionářům
zjevuje vždy v určitých časových intervalech:
„Panna Maria mi řekla, že už nebudu mít zjevení
každý den, ale pouze jednou do roka, 18. března, a to do konce života… Panna
Maria mi řekla, že budou i mimořádná zjevení. Tak mám zjevení každého druhého
dne v měsíci. Ta začala 2. srpna 1987
a trvají dodnes. Nevím jak dlouho budu mít tato
zjevení.“[20]
Jiná
vizionářka, Marie Pavlovičová-Luneitiová, popisuje pravidelné zjevování „Panny
Marie“ na svátky procesí:
„Panna
Maria ve výroční den přichází vždy ve velmi krásném šatu. Její příchod v
takovém dni ukrývá v sobě vzácnou symboliku. Pro mne osobně je to znamení, že
jde o významný a důležitý den. Vidět v takový den Pannu Marii je nesmírná
milost. Je slavnostně a pěkně oblečená. Když my, vizionáři, zažijeme, že je
Panna Maria v tento den zvlášť radostná, i nás naplní taková radost. Když Panna
Maria děkuje, že žijeme podle jejích poselství, znamená to, že nikdy neztrácí
naději. My jsme nesmírně rádi, když vidíme, nebo dokonce cítíme, jak spokojena
je Panna Maria.“[21]
Římskokatolická církev nikdy pravost zjevení v Medžugorje
neuznala, ani je nepopřela. I když do Medžugorje putují stovky tisíc poutníků
ze všech zemí světa, záhřebský kardinál, Josip Branćič, i přes tuto masovost
uvádí, že se jedná pouze o „soukromá zjevení“. O tomto církevním postoji, kdy
na třiceti tisícových procesích koncelebruje až 800 kněží, a která jsou brána
jako výsledek „soukromých zjevení“, mnoho vypovídá i výrok bývalé hlavy
katolické církve, papeže Jana Pavla II, velkého ctitele Panny Marie, když
prohlásil: „kdybych nebyl papežem, již bych byl v Medžugoriji. Vím o všem,
všechno sleduji.“[22]
I přes tento dvojaký postoj katolické církve,
řadí Allan zjevení Marie ve Fatimě, resp. v Medžugorje a Lurdech, mezi „záhady
a mystéria“ a netají se jejich démonickým podtextem.[23] Nutno také dodat, že podobná zjevení, ke
kterým došlo v roce 1930 ve Fatimě, římskokatolická církev za pravá uznala.
4. Charismatické hnutí
4. 2 Zjevení Bennyho Hinna
Charismatická
zbožnost zatím kouzlo Marie neobjevila. Avšak teleevangelista a uzdravovatel
vírou, Benny Hinn, zná soukromá zjevení jiné svaté, a to kontroverzní
uzdravovatelky vírou Kathryn Kuhlmanové, která mu ve snu dává znamení o své
smrti. Poté Hinn nabírá moc Ducha svatého nad jejím hrobem a nakonec zažívá
požehnání a Boží moc i nad hrobem kontroverzní letniční kazatelky a duchovní
matky Kuhlmanové, Aimee McPherson, která zemřela na předávkováni barbitalem.
Kuhlmanová se Hinnovi zjevuje i po své smrti a zprostředkovává mu setkání s
modlitební skupinou duchů zemřelých. Aby dosáhl nové, doposud nepoznané dimenze
poznání a moci Ducha svatého, přivádí jej zemřelá Kuhlmanová i k samotnému
Kristu:
„V noci
jsem měl vidění. Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti... Viděl jsem sám
sebe vcházet do místnosti, kde stála Kathryn Kuhlmanová... ten den, když
zemřela, to ráno, co zemřela, měl jsem sen, kdy jsem viděl truhlu s bílým
šatem. Když jsem se vzbudil, v to ráno, věděl jsem, že zemřela a v to samé ráno
to bylo ve zprávách. Je to již mnoho let.“[24]
Hinn dále
popisuje, jak se mu zemřelá evangelistka zjevuje i nyní:
„A nyní
stojí v tom pokoji a mluví ke mně, samozřejmě, byl to sen, ale ve skutečnosti
vidění. Mnohdy jsou sny nočními viděními a Bible o nich tak mluví. Kdy - když
vám to Bůh dá způsobem, jakým se to stalo mně. .... stejně jako v tomto vidění…
jsem viděl slečnu Kuhlmanovou. A ona mi řekla: "Následuj mne." To bylo
vše co řekla. Šel jsem za ní do druhé místnosti.“[25]
Tato
setkávání pak způsobují i nový rozměr Hinnovy služby:
„V této
druhé místnosti stál Pán. Podíval se na mě a řekl: "Následuj mne"...
Když jsem se vzbudil, když jsem vstal, když jsem procitl z vize, třásl jsem se
a potil se od hlavy až k patě. Vím přesně co ta vize znamenala. Byla to Kathryn
Kuhlmanová kdo mne vzala a představila mne Svatému Duchu. To je význam té první
místnosti, kdy mi řekla "Následuj mne". Ale když Kathryn byla pryč, stál
tam Ježíš. Kathryn udělala svoji práci a zmizela. Pán řekl, "Následuj mě
do třetí místnosti... A právě teď cítím další platformu, další rozměr, další
úroveň opravdu přichází“.[26]
A nejen to,
Hinn je také zemřelými veden k tomu, aby s nimi vstoupil do modlitebního obecenství:
„Pán mi dal
vidění Kathryn Kuhlmanové sedící s něčím, co vypadalo jako skupina lidí... a
každý z nich vypadal, že mě chce přinutit abych se modlil. Vím, já vím, že to
zní bláznivě, ale je to pravda... Modlil jsem se nejméně hodiny. Přinejmenším padesát
až sedmdesát z těch sedících ve skupině mi říkali: "Modli se! Žádej Pána,
ať ti dá službu uzdravování, která se dotkne celého světa“. Náhle jsem slyšel
hlas Kathryn a najednou zde stála, jako jasný krystal. Se svým širokým a
krásným úsměvem řekla: "Žádej! Čekáme zde na tvé prosby. Budeme se s tebou
za tvé žádosti modlit!" A vidění zmizelo.“[27]
Hinn však nečeká jen na zjevení, ale pomazání Ducha
svatého bere i z hrobu Kuhlmanové:
„Ve čtvrtek
jsem byl na TBN a v pátek jsem šel navštívit hrob Kathryn Kuhlmanové… Již jsem
zde jednou byl, a tak často rád vzdávám úctu této velké Boží ženě, která se
dotkla mého života. Ten hrob, kde leží, je uzavřen, obestavěn dokola zdí… Avšak
nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem viděl hrob Aimee… Ucítil jsem na tomto
místě úžasné pomazání. Skutečně, slyšel jsem to, při návštěvě hrobu jsem se
chvěl. Celý jsem se třásl. Boží moc mne celého zaplavila. Věřím, že to pomazání
setrvává na těle Aimee. Vím, může to pro vás být šokující... To je
neuvěřitelné. A Kathrynin hrob? To je udivující. Slyšel jsem o lidech, kteří
byli uzdraveni, když tento hrob navštívili. Byli zcela uzdraveni Boží mocí.
Říkáte, "Jak bláznivé jsou to věci". Bratře, zde jsou věci, kterým
nikdy neporozumíme. Slyšíte to všichni?“[28]
Není bez
zajímavosti, že právě Hinn je považován za prominentního kazatele hnutí Víry a
doktrinální i historické kořeny tohoto hnutí lze, podle McConnella i Aagaarda,
nalézt v Quimbyho mesmerismu. Je sice pravdou, že Hinn činil ze svých doktrín i
praktik nejméně třikrát veřejné pokání, ale – jak ve své knize „Matoucí svět
Bennyho Hinna“ přesvědčivě dokazuje Goedelman – Hinn se k nim vždy po určité
době vždy vrátil.[29]
4.2 Zjevení Ricka Joynera
Je nasnadě,
že pokud by charismatici něco podobného uviděli v řadách liberálních křesťanů,
vedlo by je to k nebývalé ostražitosti a veřejné kritice. Pokud je však
spiritismus provozován jejich oblíbenými proroky a učiteli, a tyto věci se
označí jako dílo Ducha svatého, jako by nebyli schopni použít stejného metru.
Duch svatý může jednat, jak on sám uzná za vhodné – říkají nejčastěji – a kdo
mu bude přikazovat, co má dělat? Na jakém základě však vědí, že jde o Ducha
svatého, to velkoryse přecházejí a ignorují tak četná varování Písem (Mt 7,21-23 a 1J 4,1).
Není to ale
jenom Hinn, kdo komunikuje s mrtvými. Bývalý „Kansaský prorok“ Rick Joyner se
ve svých zjeveních, která popsal ve své knize Poslední bitva, dokonce setkává
se zesnulým apoštolem Pavlem a duchy jiných zemřelých, jako například s jistým
bezdomovcem.[30]
Ve volném pokračování „Povolání do poslední bitvy“[31] pak mluví s Lotem (s.
27), Jonášem (s. 30), Ábelem (s. 44), Adamem (s. 45) aj. Tito mu pak potvrzují
klasickou teonomistickou teologii o panování Adama nad zemí a předání této
autority ďáblovi, o sjednocení věřících, kteří spojeni láskou a poznáním skrze
bitvy dobudou vítězně národy a vlastně tak ustaví Boží království na zemi, což
je chápáno jako dílo obnovy všech věcí. „Boží soudy jsou prvním krokem do
Božího království… Až přijde soudný den, budou znát krále všichni a také
porozumí jeho soudům,“[32] píše Joyner.
Nejdříve
však bude nutné křesťany vyvést z jejich pevností a vězení, rozuměno z jejich
„tradičních církví“, a vyzbrojit je charismatickými zkušenostmi a nechat je
dorůst do „plnosti Krista“.[33] Joyner tak doktríny,
které jsou již od padesátých let letničními a evangelikály odmítány, vložil do
úst duchů zemřelých s tvrzením, že takto získané prorocké zkušenosti jsou
získány na přesnější úrovni inspirace, než byla ta která byla propůjčena
pisatelům při psaní Bible. Tím, že mu sám duch apoštola Pavla potvrdil, že jeho
epištoly (které se obvykle k rozsuzování učení nejvíce používají) jsou méně
důležité než evangelia,[34] se tak de facto vyhnul
možnosti rozsuzovat věci Písmem.
Druhým
bravurním obratem, kterým si Joyner zajistil nerozsuzovatelnost, je jeho
tvrzení, že církev „poslední doby“ nebude současná heterodoxní učení považovat
za klamná: „...celé pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou pozbývat
na významu".[35] Tato změna teologie se
zřejmě projeví nejen v církvi, ale i v nebi. Zatímco Jan padl v nebi na kolena
před andělem a ten Janovi vysvětlil, že klekat se má pouze před Bohem, před
Joynerem padají andělé na kolena sami: „Když jsem začal procházet mezi těmito
anděly, poklekli na jedno koleno, uklonili se mi a prokazovali mi velkou úctu.“[36] Jak je vidět, nejen na zemi, ale i v nebi
dochází k doktrinálním posunům.
Joyner sám
rozlišuje a odstupňovává několik druhů prorockého zjevení jako: 1)„dojmy“, 2)
„vidění“, 3) „vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého“, 4)
„otevřená vidění“ a 5) „vytržení“.[37]
Když mluví o vědomém pocitu přítomnosti Pána – bod 3 - píše:
„...toto asi zakoušeli apoštolové, když psali
novozákonní epištoly. Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to
stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy, učení atd.
Právě z tohoto důvodu věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že
podává svůj názor, ale myslí, že má (souhlas) Ducha svatého.“[38]
Jako
nejvyšší stupeň vidí Joyner vytržení a dokládá, že o čím vyšší stupeň
prorockého zjevení jde, tím méně lidských příměsí se v něm nachází. Sám
doznává, že jeho vidění – kam patří i komunikace s mrtvými – byla ve
většině případů „přijata na určité úrovni vytržení.“[39]
Nejen, že
zde Joyner připouští, že úroveň inspirace, při které byly psány epištoly, je
nám dodnes přístupná, ale tím, že vytržení (neboli stavy, ve kterých se sám
nacházel) staví nad tuto úroveň, uvádí tak i svá vidění de facto nad Písmo.[40] I když v předmluvě své
druhé knihy mluví o neomylnosti Písma[41], tímto svým vysvětlením
staví přesnost „prorocké úrovně“ svých vizí nad „přesnost“ úrovně zjevení, na
kterém byla sepsána Bible.
Prorocké
zážitky k Joynerovi přicházely jak ve snu, tak v bdělém stavu. Například během
telefonování. Joyner píše, že je sice neuměl „zapnout“, ale vždy je mohl
„vypnout“. Jindy zjevení přišlo tak nevhod, že nestihl další číslo vydání svého
bulletinu. Právě v těchto bdělých i snových stavech se setkával se zesnulými,
kteří – ačkoliv jinde tvrdí, že zjevení nepatří k vytváření doktrín[42] – jej vyučovali eschatologii.
Když se po
vydání jeho první knihy „Poslední bitva“, kde svá setkání s mrtvými
zveřejnil, zvedl mezi konzervativními křesťany prudký odpor, Joyner silně
omezil svoji profetickou rétoriku. Dokonce uvedl, že se přiklání k názoru,
že nemluvil se skutečnými lidmi,[43] nicméně že se jednalo o
prorocké zážitky, ve kterých je člověk doslova „v místě vidění.“[44] Samotné kontroverze okolo
svých zjevení pak komentuje takto:
„...podstata některých těchto zjevení (by)
mohla způsobit teologické problémy. Jedním z nich by mohl být i způsob, jakým
jsem se setkal a mluvil s mnoha starozákonními i novozákonními postavami,
stejně jako s význačnými, nyní již mrtvými lidmi církevní historie.“[45] Joyner ale neví o tom „že by Písmo takovou to
možnost odmítalo…“ [46]
Jedním
dechem se přitom Joyner pouští do exegeze biblických míst, ve kterých
rozpoznává komunikaci s duchy zemřelých. Patří sem příběh z hory
Proměnění nebo setkání Jana s andělem z knihy Zjevení.[47]
5. Argumenty obhájců
5. 1 Nejde o doptávání
Jelikož
Joynerova a Hinnova zjevení nepřicházejí z jejich iniciativy a některé jsou
součástí snů, někteří tvrdí, že tudíž nejde o aktivní doptávání se. Nejen, jak
jsme již uvedli, že ve spiritismu nejde v takovém případě o nic neobvyklého,
Joyner sám přiznává, že zjevení dostával na pokračování a na pokračování je
také vydával. Skutečně se ale Joyner nedoptává? Nejen, že se během svých
zjevení doptává, ale mrtví mu dokonce rádi odpovídají:
„Jiná cesta
neexistuje?“ zeptal jsem se. „Ano je i jiná cesta,“ odpověděl Jonáš…“[48]
„Mluvíš o šelmě
ze Zjevení 13?“ zeptal jsem se. „Ano…“[49]
„Prosím tě, řekni mi víc“, prosil jsem trochu
překvapený tím, že vidím právě Adama…“[50]
Již
Tischner definoval spiritismus jak „duchovní hnutí, které se zakládá na
přesvědčení, že se lidé dostávají do kontaktu se zemřelými prostřednictvím
zjevování se mrtvých… a hovořících médiích, které se nalézají ve stavu transu
nebo spánku.“[51]
Stejně tak charismatiky velmi dobře přijímaný Van Dam píše o tom, že se mrtvý
může zjevit ve snu a sdělit skryté informace: „Znám jeden případ… kde syn
uviděl ve snu svého zemřelého otce, který mu řekl, kde je ukrytá druhá jím
sepsaná závěť. Byla nalezena na místě udaném ve snu.“[52] Přesto, že se jedná o
neiniciovaný sen, Van Dam popisuje tuto skutečnost jako spiritismus.
Přijatá
zjevení jsou rovněž zcela unikátní. Joyner se např. od „bláznivých panen“
dozvěděl, že místo skřípání zubů je v nebi[53], že apoštol Pavel
postavil své spisy níže než „autentická slova Kristova“[54] – tedy zcela v souladu s
liberální teologií - nebo, že se v nebi andělé klaní lidem pro jejich oblečení
do pláště pokory.[55] Oba dva, jak Hinn tak Joyner, se dozvídají,
že církev čeká nádherná doba probuzení, divů a zázraků a formování nových
pravd. Písmo však i zde učí pravý opak a dobu poslední vidí mimo jiné jako čas
odpadnutí, vychladnutí, příchod falešných učitelů a proroků a vzestup falešných
doktrín.[56]
Jestliže tedy Hinn i Joyner komunikují s mrtvými, a to
jak ve spánku, tak v bdělém stavu, pokládají jim otázky, na které dostávají
odpovědi, a ty poté publikují, a jejich poselství odporuje ortodoxii, jedná se
o fenomén, který plně odpovídá tomu, co Van Dam, Tischner, Allan, Anderson,
Heide a jiní nazývají spiritismem. Nic na tom nezmění jejich výřečnost, sloh,
barvitost, libozvučnost ani hojná prosycenost textů biblickými verši. Jak říká
jedno americké přísloví: jestliže to vypadá jako kachna, plave to jako kachna,
kváká to jako kachna, létá to jako kachna a chutná to jako kachna, pak to musí
být kachna!
5. 2 Jsou to tak milí lidé
Při
návštěvě Ricka Joynera v ČR a jeho setkání se zástupci a představiteli českých
církví byli někteří dotčeni jeho osobním kouzlem, pokorou, úctou a šarmem.[57] Zvláště citlivé jsou v
tomto některé ženy, pro které je příjemné a laskavé vystupování mnohdy
přijatelnější, než zdánlivě „ostrá“ a „nepřátelská“ varování kritiků. Snad
právě proto jsou v kruzích, které jsou těmto zážitkům nakloněny, ženy důrazněji
prosazovány do vedoucích postavení a častěji působí i jako prorokyně. Proroctví
zde pak není obvykle chápáno ve smyslu reformačním jako inspirovaná promluva
(Sk 15,32), která přichází v návaznosti na kázané slovo (1 K 14,30-31), ale
spíše jako promluva Páně v „ich formě“, která následuje po bloku chval, který
vytvoří patřičnou atmosféru (srv. Am 6,5). Předmětem takovýchto proroctví je
obvykle přicházející probuzení.
I když může mít konzervativní křesťan někdy problém s
démonologií Neila T. Andersena, málokdo dokázal tak výstižně popsat kouzlo
falešných proroků, jako právě on:
„Co se
člověku vybaví pod pojmem „falešní proroci“ a „falešní učitelé“? Mnozí mají
sklon si představovat východní mystiky a guru, představitele nebiblických
náboženství nebo výrazné vůdčí osobnosti různých sekt – lidi, kteří jsou
viditelně mimo rámec křesťanské církve. Apoštol Petr celou kapitolu jednoho ze
svých dopisů věnoval falešným prorokům a falešným učitelům, kteří působí uvnitř
církve. „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí
učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka,
který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu“ (2 Pt 2,1). Tito lidé jsou v
našich sborech právě teď, maskováni jako činitelé spravedlnosti. Všimněte si,
že kouzlo falešných učitelů nespočívá především v jejich učení: „A mnozí budou
následovat jejich výstřednosti a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení ( verš
2 NS). Co Pavel míní „následovat jejich výstřednosti“? Mluví o křesťanech,
kteří si cení službu založenou na vnějším vzhledu a přitažlivosti těchto vůdců.
Říkáme: „Je to takový milý člověk.“. „Má velké osobní kouzlo“, „Je strhující řečník“,
„Je tak milá a působí tak upřímně“. Je však tělesná přitažlivost biblickým
měřítkem pro hodnocení služby učitele?“[58]
5.3 Bůh si může použít co chce
Mnoho křesťanů dnes sice zná varovné verše z Bible, ale
když jsou pak konfrontováni se skutečností, která je zastřena ve zbožném hávu a
vypadá pravdivěji než sama pravda, ztratí svoji obezřetnost. Pokud je navíc
autor respektován jako uznávaný prorok, jehož vize kolují již v samizdatech,
předpovídá velká probuzení a vzývá éru vítězného křesťanství a triumfalismu,
bývají lidé často natolik pohlceni, že jakoukoliv obezřetnost by chápali jako
výraz poraženectví a nevěry.
Navíc knihy
těchto proroků obvykle rafinovaně přirovnávají kritického ducha k nezdravému
racionalismu, strohému biblicismu, a vyzvedají osvícení, obdobu jakéhosi
římskokatolických „soukormých zjevení“[59], tělesnému člověku
nedostupných, skýtající doposavad nedostupné prameny poznání, před kterými
běžný smrtelník trne v zbožném údivu. Joyner proto mluví o těch, kteří „znají
Písmo“ na rozdíl od těch, kteří „znají Boží moc“.[60]
Je sice
pravdou, že Ježíš také mluvil o obojím, ale nevylučoval jedno druhým a ani
neuváděl tyto věci nutně odděleně. Zjevení patří zajisté k součásti
duchovního dědictví udělenému Božího lidu skrze dary Ducha svatého, nicméně
Písmo mluví o tom, že Boží Slovo je již samo o sobě mocné (Žd 4,12) a jeho
znalost dává moudrost ke spasení (2 Tim 3,15). Oddělením těchto věcí tak Joyner
ve svých čtenářích navozuje přesvědčení, že znalost Božího slova ke sdílení
Boží moci není potřebná.
Kritikou
tohoto Joynerova tvrzení bychom se mohli dostat do konfliktu s těmi, kteří nás
budou považovat za pouhé znalce litery, kteří pro svoji uchvácenost textem
odmítají reálnou zkušenost nabízeného. Nicméně poctivý písmák bude vždy tím,
kdo hledá moc, kterou mu Bůh skrze víru v Krista v Duchu svatém nabízí, a
přesto jeho zkušenost nebude na Písmu nezávislá, ale naopak, bude z něho
vycházet.
Avšak ten, kdo bude jenom duchovně experimentovat, může
podcenit známou protestantskou pravdu, že zkušenost musí vycházet z Písma a
nikoliv naopak. Může se pak stát, že lidé, pro své experimenty a prožitky,
budou používat – stejně jako Joyner - Písmo pouze k jejich ospravedlnění.
Podíváme-li
se na celou věc pragmaticky a s odstupem, můžeme si všimnout, že varování
před zkoumáním učení je často pouhým účelovým antiintelektualismem, který
zabraňuje možnosti dostat se zjevení
„pod kůži“. Samo rozsuzování je tak v myslích čtenářů pokládáno za projev
nevěry, snad rouhání, možná dětinskosti a nedůvěry v mocného Boha, jenž se
zjevuje v éře formování „nových pravd“ a „zjevení“ před posledním velkým a
celosvětovým „probuzením“. To má pak provázet a předcházet příchodu Krista.
Jindy jsou
věřící alespoň přesvědčeni, že by se případným rozsuzováním „nepodstatných
detailů“ ochudili o celkový kladný přínos daného poselství. Joyner proto – jak
jsme již uvedli - chytře uvádí, resp. vkládá Bohu do úst, že to, co církev
považuje za blud, bude v budoucnu zcela normální, ne-li požehnanější.[61]
Že tato
profetická, experimentální teologie, nestojí na solidní exegezi je již
podružné. Přání je zde otcem myšlenky, a to zbožné myšlenky, a případný kritik,
který by namísto triumfálního očekávání miliónů spasených duší varoval před
herezí a dovolil si tyto vznešené vize zpochybňovat, musí být nahlížen jako buď
úzkoprsý fundamentalista nebo rovnou jako Boží nepřítel.
Pokud však
přeci někdo vznese možná i zprvu nesmělou námitku, že tyto „pravdy“, či způsoby
jejich získávání, odporují Písmu, dostane odpověď, že vítr – Duch – vane kam chce, že Bůh je předivný, že je
svrchovaný, což je chápáno jako nevyzpytatelný, a že může konat úplně jinak,
než si omezený člověk může představit nebo vyčíst v Bibli. Avšak, je tomu
skutečně tak?
Křesťanský Bůh, na rozdíl od římského panteonu,
muslimského Alláha, či přírodních, či primitivních božstev, je Bohem smlouvy.
Vždy navazuje s člověkem smluvní vztah a zavazuje jej i sebe závazkem. Pisatel
listu Židům o tom svědčí slovy: „Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení
přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení
ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže
lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám
dané.“(Žd 6,17-18)
Pán Bůh se
dobrovolně a neodvolatelně zavázal, že svá zaslíbení, která mají pro člověka
samozřejmě své podmínky, které je nutné naplnit, sám splní. Jinými slovy Bůh se
zde sám omezil v tom, aby nemohl od této smlouvy jednostranně odstoupit, a
proto nemůže zapřít sám sebe.
Součástí smlouvy o spasení, která stojí na zaslíbení dané
Abrahamovu potomstvu, a která je stvrzena touto přísahou, jsou tedy podmínky,
kam patří i příkazy resp. zákazy. Jednou z nich resp. nejpodstatnější z nich je
podmínka milovat Hospodina. Bůh se totiž rozhodl mít s člověkem vztah a součástí
tohoto vztahu je samozřejmě i komunikace. Starý Zákon znal vícero způsobů
komunikace. Například modlitbu, doptávání se proroků, andělské poselství a ve
specifických případech spojených s vykonáváním kultu „urim a turim“, los, nebo
různé vyšetřující obřady (Nu 5,14-28). Kultické obřady, zakotvené ve Starém
Zákoně, jsou vyprázdněny skrze kříž, jiné platí dodnes.
Ačkoliv
bychom mohli nalézt mnoho individuálních, až bizarních způsobů, jak Bůh mluvil
k lidem, např. hlas oslice, šelest kroků v korunách stromu, hřmění, vlhké, či
suché ovčí rouno atd. několik způsobů
komunikace je přímo zakázaných. Můžeme se s nimi setkat v knihách Mojžíšových:
„Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl
svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani
hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani
jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má
Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12)
Praktický
příklad neposlušnosti tohoto přikázání a popis důsledků z toho plynoucích
nám odhaluje již Starý Zákon v životopisném příběhu krále Saula. Jednoho
dne toužil Saul, v životní tísni, poznat
Boží vůli ve chvíli, kdy s ním pro jeho hříchy již Bůh přestal
komunikovat. Proto se rozhodl doptat mrtvého proroka, který mu za jeho života
Boží vůli oznamoval:
„I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu
neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým
služebníkům: "Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k
ní a dotážu se jí." (1S 28,6-7)
Ačkoliv měl
za to, že mluví se Samuelem, který mu dokonce řekl pravdu, Bůh to za doptávání
se Samuele nepovažoval:
„Tak zemřel Saul pro svoji
zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo.
Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej
Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova.“ (1Pa 10,13-14)
Přesto, že
se Saul doptával na Hospodinovo slovo, zde se explicitně píše: „Hospodina se
nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil“.
Spiritismus se tedy stal Saulovi léčkou k smrti. Jestliže Hospodin člověku
zakázal tento způsob komunikace, nebude tímto způsobem s člověkem mluvit.
Jestliže Bůh člověku zakázal cizoložit, nebude tímto způsobem žehnat lidskému
plození. Jestliže svým dětem zakážeme v
noci hrát si s počítačem, pak jim určitě nebudeme nechávat o půlnoci e-mailové
vzkazy, zvláště, pokud je můžeme navštívit osobně.
Pán Bůh s
námi jednoduše nebude komunikovat způsobem, který nám předem zakázal, a kterým s lidmi obvykle mluví duch
věští. I on je v tomto – dobrovolně a ze svého rozhodnutí - vázán smlouvou.
Proto ať Benny Hinn nebo Rick Joyner umí sebelépe mluvit a sebebarvitěji psát,
ať jim časopisy dělají sebevětší reklamu, ať jsou uznáváni sebevíce populárními
vůdci, pokud jim tuto inspiraci dávají duchové zemřelých - a řekněme to na
rovinu - pokud píší pod pomazáním ducha věštího, už nás nemusí, ba nesmí
zajímat, co píší. Chesterton, který se snažil spiritismus zkoumat z vědeckého
pohledu, učinil závěr, že jediné, co může o dané věci spolehlivě prohlásit je,
že tito „duchové lžou“.[62]
Přes tyto
skutečnosti, které již přinášejí své hojné ovoce, je nutné si uvědomit to, co
napsal děkan korejské letniční univerzity, Dr. Stetz:
„Možná, že
většina charismatických vůdců, kteří uvedli falešná učení do charismatických
kruhů, tak učinila nikoli s úmyslem svést lidi, ale protože oni sami byli
nevědomky svedeni – v přesvědčení, že jde o nové zjevení poslední doby.“[63]
I přes
možná dobré úmysly a dobré motivy citovaných proroků, je dnes - po dvaceti
letech, co byla tato slova pronesena - potřebné je v plné míře vztáhnout i na
původně konzervativní letniční hnutí, v kterém byl tento citát pronesen.
6. Analýza spiritismu
6.1 Co říká Bible o spiritismu
Izrael měl přísně zakázáno, dokonce pod trestem smrti,
obracet se k duchům zemřelých: „Neobracejte se k duchům zemřelých a
nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv
19,31). Stál totiž ve smlou
Poznámka: Obsah:
A svedou mnohé 1.
A svedou mnohé 2.
A svedou mnohé - Literatura