poslal Pastýř Katolíci a
charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký
rozdíl?
Motto:
„To je jediná Kristova církev, kterou
vyznáváme ve vyznání víry jako jednu,
svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou … subsistuje
(… uskutečňuje se) v katolické církvi a je
řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve
společenství s ním, i když i mimo její
organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“
(Katechismus
Katolické církve, Vatikán, 1994, paragraf 870)
„Jedině
prostřednictvím katolické církve, která je
všeobecným nástrojem spásy, je
dosažitelná plnost všech prostředků spásy.
Věříme totiž, že jedině
apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr,
svěřil Pán všechno bohatství Nového
zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k
němuž se potřebují plně přivtělit
všichni, kdo už patří nějakým způsobem k
Božímu lidu.“
(Katechismus Katolické
církve, Vatikán, 1994, paragraf 816)
„Když uvažuji o katolické církvi, pak je
to církev, kde má svůj původ většina z
nás - když jdeme ke kořenům. Když na to
pohlížíme, vidíme různé věci,
které pocházejí z jednoho kořene: je zde
znečištění, je zde však také
příležitost se vrátit a usilovat o proměnu
prostřednictvím základů. Je zde zcela
křesťanský základ, z něhož můžeme
vycházet. Chce to čas - bude to proces.“
(Viktor Lorenzo, argentinský
letniční evangelista)
„Světový trend je sjednocovat skrze Alfu farnosti
(sbory) a denominace ´v jeden hlas církve´ v rámci
města, později národa. Jen tak lidé mohou uvidět
církev silnou, srozumitelnou a aktuální… V
dějinách církve je to snad vůbec poprvé, kdy se
všechny hlavní proudy, ať už katolíci či
protestanti, sjednotily na tak rozsáhlém projektu,
užívajíce materiály se stejným obsahem a formou... Proto v pražské kanceláři usilujeme o:.. společnou propagaci …
vytvoření kvalitní celoplošné sítě
několika desítek až stovek kurzů Alfa v Praze a
okolí, zviditelnění této naddenominační
sítě (vlastně již celé obecné církve)
široké veřejnosti, souběžné
propojování Alfy se všemi dalšími
církevními aktivitami a službami.“
( Tomáš Janda, oběžník, Regionální
kancelář pro kurzy Alfa )
Předmluva
Často bývají
křesťané povzbuzováni k tomu, aby nehledali
rozdíly, ale aby hledali to, co je spojuje. V této
úvaze si dovolím poukázat na skutečnost, že
formální učení charismatického hnutí a
učení Katolické církve nemají od sebe tak
daleko, aby - jak již můžeme pozorovat dle některých
náznaků v zahraničí - postupně nemohlo
vést k vytváření společné,
viditelné, či jinak řečeno instituční
církve. Rozdíl je jen v tom, že katolické
učení je rigidní a systematizované, zatímco
charismatická teologie je spíše pragmatickou tradicí,
vzešlou z aktuálních zkušeností jejích
protagonistů. Teprve reflexe těchto zkušeností jsou
zpětně zachyceny v pojednáních, či
kázáních, a odtud se stávají
odrazovým můstkem pro praktickou věrouku, která
bývá v různé míře
uplatňována v nejrůznějších
charismatických společenstvích. Charismatici,
kteří jsou si podstaty své existencialistické
teologie intuitivně vědomi, proto někdy argumentují
tím, že charismatická, v tomto případě
myšleno psaná a systematizovaná teologie, neexistuje.[1]
Avšak každý, kdo se již s
charismatickým hnutím setkal, si může povšimnout,
že už na základě dikce kázání, stylu
psaní, jednotlivých akcentů a doktrín, lze
s velkou pravděpodobností autora, či
příslušníka charismatického hnutí,
rozpoznat. Patří sem zejména důraz na jednotu
církve a nedůvěru v její denominační
uspořádání, akcent na zjevené
poznání, důraz na činnost démonů a snahu o
poznání jejich teritoria a popis jejich diferenciace nebo zdůrazňování duchovní
autority a hledání současného
apoštolského úřadu.
Dále sem patří
činění učedníků a jejich organizace do
malých skupin a podrobení se vůdcům hnutí v
pyramidálně uspořádané, hierarchizované
síti autorit. Typické je rovněž
očekávání probuzení včetně jeho
častých prorockých předpovědí a
triumfalismus církve poslední doby.
V neposlední řadě sem
patří formální, i když v dobrém
slova smyslu, biblický fundamentalismus. Ten ovšem
slouží spíše k podepření daných
zjevení, než k posouzení jejich relevance na
základě neomylně chápaného Božího
Slova. Pomineme-li několik systematických naučných a
mezinárodně respektovaných, teologických knih, jako
je například Connerova kniha základů[2]
nebo ve východní Evropě populární
Základy Dereka Prince, pak charismatická teologie stojí
zejména na třech pilířích: úřadu, precedentu a tradici [3] Biblické hledisko je zde obvykle
až druhotné a slouží zde k potvrzení
zjevení, daného autoritě, zvláště pak
stojící v úřadu respektovaného apoštola,
či proroka.[4]
Opakovaná zkušenost, resp. precedens, se tak, stejně jako
například v sekulárním právu,
stává pramenem nauky, která je ve
společenstvích uváděna do praxe a stává
se tradicí.[5]
Naproti tomu římský katolicismus
má staletími precizovanou a systematizovanou doktrínu,
která - přes mnohdy historickou kontradikci -
tvoří kompaktní a ucelený systém.
Nicméně prvky teologické geneze jsou v podstatě
shodné. Učení je formulováno zjevením
odevzdaným nejvyššímu pastýři a
nástupci nejvyššího apoštola, který je
vyhlásí za neomylné, a toto učení je pak
systémem církevní hierarchie ukotveno ve
věroučných dokumentech.[6]
Tradice je i zde rovněž relevantním zdrojem
církevní věrouky.[7]
Je dobré si uvědomit, že taktéž
východní ortodoxie chápe zjevení jako zdroj nauky,
a východní titul „teolog“ byl udělován
těm, kteří znali Boha a přijímali od něho
zjevení.[8]
Všechna tato učení mají své analogie
v římském katolicismu.
Už jen pouhou extrapolací se dá
odvodit, že vydají-li se dva subjekty z odlišné pozice
stejným směrem, a pokud přitom nezmění své
směřování, za určitou dobu se spolu
setkají, a bude-li k tomu vhodná příležitost a
podmínky, dojde i ke vzájemné interakci a
možná pravděpodobně i ke konjunkci. Zdá se,
že nejinak tomu bude i u těchto religiózních
subjektů. Podívejme se tedy na několik společných
bodů, na které z pohledu teologie můžeme nazírat
jako na shodné.
Církev
Římský
katolicismus (dále jen RK) chce dosáhnout jednoty církve na
základě jedné instituce, denominace chápe jako
historický omyl, a modlitbu z Janova evangelia 17 kapitoly vidí
jako příkaz, který zatím nebyl vyslyšen.[9]
Uspořádání církve pak chápe na
základě místních církví, kdy zpravidla
v jednom městě existuje jedna diecéze, pak
následují další oblasti, které
zastupují jednotliví hodnostáři, až k
církvi nadnárodní, s centrem ve Vatikánu.
Nejnižší správní jednotkou je pak ona
městská, resp. místní, partikulární
církev, tedy diecéze.[10]
Charismatické
hnutí (dále jen CH) vidí rovněž denominace jako
tělesné, hříšné rozdělení[11]
a touží po viditelné, nikoliv jen duchovní,
jednotě církve.[12]
Na Jana 17. kapitolu charismatické hnutí má prakticky
totožný pohled.[13]
Taktéž věří v místní, městskou
komunitu, a všechny městské sbory v ní
tvoří jednu místní církev, která
není rozdělena do denominací.[14]
Městské církve jsou pak na základě
apoštolů a dalších čtyř služebností
zpravidla nadnárodně formovány a tvoří tak
sjednocenou, nejlépe v budoucnu celosvětovou církev bez
vrásky a poskvrny."[15]
Autorita
RK vidí autoritu
odvozenou od apoštolské posloupnosti, kdy na místě
apoštolů dnes stojí biskupové, kteří
vkládají ruce na své nástupce a s
požehnáním je ustanovují do služby.[16]
Neexistuje volba, ale vždy v podstatě jen dosazení
z rozhodnutí vyšší instance.
Nižší správní celek (na základě
subsidiarity) nemůže odvolat své představené na
stejné úrovni, a proto papež - nejvyšší
církevní představitel - je církví
neodvolatelný.[17]
Demokracie je v církvi nahlížena jako
nežádoucí, což znamená, že jen autorita je
schopná rozeznat Boží povolání
služebníka církve. Jen autority, s
požehnáním a vložením rukou v
apoštolské posloupnosti kněžského
svěcení, jsou zárukou správné volby. Bůh
za takto ustanovenou autoritou stojí již z principu jejího
úřadu.[18]
CH vidí velmi
podobně současné, byť autentické apoštoly
jako nejvyšší autority v církvi. Místní
církev je nemůže zpravidla ani zvolit ani odvolat, neboť
míra zjevení roste s vyšší
církevní hodností a prostý člen jednoduše
nemůže vidět tolik, aby rozpoznal Boží
povolání své budoucí autority. Zjevení
totiž roste s autoritou.[19]
Začít službu není možné bez
vložení rukou na základě obdoby
"apoštolské posloupnosti". Pohrůžky
nepožehnání pak bývá vyššími
autoritami používáno k vynucení volby toho, kdo
je těmito autoritami rozeznán jako k dané
službě povolaný.[20]
Bůh pak za autoritou stojí již z principu jejího
úřadu. Samotní prostí členové nejsou sto
rozeznat Boží povolání své autority,
neboť to je dáno jen církevním autoritám. [21]
Svátosti
RK vidí Eucharistii
jako základ jednoty Církve a až skrze její
společné slavení - čemuž musí
předcházet dogmatický posun u protestantů -
má dojít k sjednocení církve.[22]
Věří se, že Eucharistie a její časté
přijímání je zdrojem síly pro
věřícího.[23]
CH vidí stejně tak
Večeři Páně jako základ jednoty
křesťanstva a chce skrze ní dojít k sjednocení
církve.[24]
Věří se, že Večeře Páně a
její časté přijímání je zdrojem
síly pro věřícího.[25]
Svatí
RK vidí aktivní
účast zemřelých svatých v životě
církve skrze vzájemné přímluvy"[26]
a zjevování zesnulých svatých je
považováno v principu za možný a požehnaný
způsob komunikace Boha s jeho dětmi.[27]
Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za
nezemřelé.[28]
CH rovněž
vidí, na základě „oblaku svědků“,
existenci duchů zemřelých v přítomnosti
křesťanů[29]
a věří, že zjevování svatých je
Božím prostředkem komunikace Boha s jeho dětmi.[30]
Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za
nezemřelé.[31]
Uzdravování
RK věří,
že tělesné projevy nemoci se skrze soucit mohou projevit na
tom, kdo se za nemocného modlí, případně
modlitebník může nést - skrze
ztotožnění - i bolest nemoci dotyčného.[32]
CH věří,
že skrze dary Ducha svatého může modlící se
prožít příznaky stejné nemoci jako
nemocný, který je na místě přítomen, a
tyto příznaky mohou být použity k
rozeznání respektive diagnostice nemoci, kterou
dotyčný trpí.[33]
Zjevení
RK Zde jsou zjevení a
různá vidění mystického charakteru - ve
kterých se zjevují zemřelí, či jiní
katoličtí svatí, jako například Marie -
považována za součást Božího
zjevení.[34]
CH Zde jsou zjevení a
různá vidění mystického charakteru - ve
kterých se zjevují zemřelí, či jiní
charismatičtí svatí - taktéž
považována za součást Božího
zjevení.[35]
Ostatky
RK věří,
že na ostatcích zesnulých a zvlášť
požehnaných svatých přebývá moc i po
jejich smrti a z této moci lze vzít užitek i po jejich
smrti.[36]
CH rovněž
někteří prominentní charismatici v poslední
době věří, že například na
hřbitově lze přijmout z pozůstatků
charismatických osobností požehnání nebo
uzdravení.[37]
Triumfalismus
RK mnozí
významní katoličtí světci věří,
že v poslední době se rozšíří moc
církve mezi národy a církev tak
rozšíří Boží království do
celého světa a dobude celé národy. Objeví se
velcí a mocní svatí, kteří pro tento
úkol budou vyzbrojeni dary divůčinění a ve
svaté válce dobudou zemi pro Krále (či
Královnu) nebes.[38]
CH rovněž
věří, v "probuzení poslední doby", kdy
povstanou noví apoštolové, kteří
překonají současné poznání a stanou se
vítěznou třídou křesťanů, která
dobude, ve svaté válce mezi křesťany, národy pro
Krista.[39]
Kříž
RK historicky vychází
zpravidla z Anselmova pojetí Kristovy smrti, podle něhož
Kristus splatil dluh satanu[40]
a starověké spekulace mluví i o Kristově
duchovních mukách po jeho sestoupení do pekel a jeho boji
s démony.[41]
CH rovněž
věří, že Kristus duchovně zemřel a trpěl
za hříchy lidí v pekle.[42]
Víra
RK Zbožnost stojí
na poslušnosti ustanovení, které je odevzdáno
hierarchizovanému kléru, je nezpochybnitelné a
prostému členu nedostupné, leda skrze přijetí od
úřadu magisteria církve.[43]
K těmto ustanovením jsou katoličtí
věřící povinni přilnout.[44]
CH Silný důraz na
autority a charismatický teokratismus rovněž
věřící vede k plnému
spoléhání se na zjevení svých autorit. Tato
podřízenost se netýká jen chování.
Charismatici věří, že autorita může
nařídit i „způsob myšlení“ a
„názory“, a to prakticky vojenským způsobem.[45]
Zjevení, které se autoritě dostává, nikoliv
primárně charakterové hodnoty, jsou pak
měřítkem povolanosti dané autority.[46]
Exorcismus
RK
Vymítání ďáblů
z věřících konvertitů, například
při křtu, je běžnou součástí pastorační
praxe a věří se, že tyto síly mohou život
člověka ovládat i po jeho konverzi natolik, že je
nutné sloužit vymítáním.[47]
Vlivu satana je možné se postavit i přímo, na
základě zemského teritoria, případně se
vlivů démonů zbavují fyzická místa a
lokální teritoria.[48]
CH vidí za řadou
nemocí a poruch věřících lidí vliv
démonů, které je z konvertitů, i třeba
dlouhá léta věřících, třeba vyhnat[49]
Rovněž teritoriální exorcismus nachází v
CH širokého uplatnění.[50]
Postava
Krista
RK dává
silný důraz na Tělo Kristovo, které je složeno z
jednotlivých věřících a tito
věřící jsou organicky rukama Krista, skrze které
ovlivňuje a řídí svět.[51]
Pevné začlenění a zařazení
člověka v církevní hierarchii je nutné pro
správně zastávanou pozici věřícího.
CH vidí Tělo
Krista organicky od ramen dolů a autentická je zde pouze hlava
- Kristus sám. Až
zaujetí pozice věřícího v Kristu
činí Tělo Kristovo akceschopným. Dokonce se
věří, že Kristus bez svého těla
nemůže nic učinit.[52]
Království
Boží
RK jej chápe jako
církev.[53]
CH resp. jeho stále se
rozšiřující část rovněž
chápe Boží království jako církev.[54]
Evangelizace
RK ji chápe jako
poučení o víře, za součást evangelizace
vidí i jasnou identifikaci obecné církve[55]
a svátostnou účast na ní.[56]
Jelikož mimo Katolickou církev není spásy, je
součástí evangelia i začlenění
poučených konvertitů do hierarchizované církve.[57]
CH dnes, zejména v souvislostí s kurzy
Alfa, chápe evangelizaci jako "nekonfrontační"
poučení člověka o základech
křesťanské víry a jeho okamžité začlenění
do svátostného života církve včetně
vysluhování svátostí během Kurzu Alfa.[58]
Tvrdí se přitom, že nejprve je třeba (do církve)
patřit a poté až věřit.[59]
Současní, či „bona fidae“ budoucí
konvertité, jsou začleňováni do hierarchizované,
tzv. skupinkové církve.[60]
Náboženská
procesí
RK provozuje různé formy zbožnosti
věřících a lidových pobožností, a to
v různých formách, jako jsou pouti, procesí nebo
náboženské tance, či cestování na
různá poutní místa a svatyně.[61]
CH rovněž věří v moc
různých procesí, jako je „Pochod pro Ježíše“[62]
a lidé taktéž pořádají cesty na
místa, o kterých věří, že zde Bůh
zvláštním způsobem žehná.[63]
Zleva doprava: John
Wimber se ve své teologii nechal inspirovat
římským katolicismem a pořádal rozsáhle,
charismaticko-katolické konference; Rick
Joyner je držitelem řádu Maltézských
rytířů za službu Svatému stolci; Benny Hinn navšívil
papeže a má uzavřenou smlouvu
s římskokatolickým kardinálem o neproselytizaci;
Kathryn Kuhlmanová, podle
jejich slov našla s papežem jednotu v její praxi; Kenneth Hagin, jako jeden z
prvních prorokoval o transdenominační službě mezi
katolíky a protestanty.
Závěr
Zdálo by se logické, kdyby pro
stejné smýšlení, podobný způsob
víry a prakticky shodnou církevní praxi a
veřejně vyznávanou touhu po instituční jednotě,
charismatické hnutí nakonec nalezlo společnou platformu
v rámci římského katolicismu. Je
možné, že pokud charismatičtí teologové
nemají námitek proti zjevování svatých a
komunikaci s nimi, je jen otázkou času, než
přehodnotí i své pozice vůči
mariánským zjevením. Vždyť Maria se
katolickým stoupencům zjevuje, stejně jako Pavel
charismatikům, a mnohdy s nimi komunikuje skrze sny a zjevení.
Zdá se, že formálně již
prakticky neexistují mezi oběma hnutími rozdíly a
pakliže přece nějaké jsou, čas je zmenšuje. Navíc
nasměrování a častá
prohlášení, že hledání
rozdílů (jakkoliv na rozpoznání rozdílů a
jejich zužitkování je podstatně postaven
ontogenetický i fylogenetický vývoj) je něco
nepatřičného, možná povede k tomu, že
mnozí charismatici, kteří jsou vysíleni půtkami,
častými rozděleními, a kteří díky
tomu ztrácející půdu pod nohama, nakonec zvolí
spočinutí v katolické církvi. Mezi jejich
způsobem víry a způsobem víry
římských katolíků nenaleznou podstatného
rozdílu. Bez církevního štěpení a
s formální a oficiální podporou všech
jejich empirických učení, pak možná naleznou i
vysněnou instituční jednotu „církve
poslední doby“.
Nyní je charismatické
učení například skrze Kurzy Alfa
šířeno i do ostatních církví. Vzhledem
k tomu, že toto učení se tak stává
základem pro výuku nově obrácených i
v jiných církvích, možná až tito
konvertité duchovně dospějí, čeká
nás obsáhlá, charismatická, potažmo
katolická, věroučná transformace a
společný, viditelný, respektive instituční
rámec.
Neteologický
dodatek
Bylo by jistě nespravedlivé tvrdit,
že charismatické hnutí přijímá
veškeré římskokatolické doktríny již
v současné době. To by jistě nebyla pravda. Minimálně
tři doktríny by charismatici, alespoň v jejich
otevřené formě, zatím nepřijali. Jedná se o
mariánskou úctu, papežství a klanění
se hostii. Nicméně jejich pojetí hierarchické
církve, které je prezentováno ve skupinkových Alfa,
či mega sborech, je prakticky totožné s pojetím
katolické hierarchie. Taktéž poslušnost
autoritám, zejména v jejich učení
získaným skrze zjevení, spolu s důrazem na
viditelnou jednotu, jsou dobrým odrazovým můstkem k tomu,
aby si i tyto katolické doktríny získaly srdce
upřímných charismatiků.
Mariánská úcta
Představme si, že by například známého
charismatického proroka, začali navštěvovat nejen obvyklí návštěvníci jako
apoštol Pavel nebo Adam, či Noe, ale jednoho dne by jej ve snu navštívila i
Marie. Byl by k ní přenesen do nebe a svoji zkušenost by sepsal do knihy. Bylo
by zde mnoho obrazů, anafor, metafor, pleonasmů a spousta pokory, lásky, úcty a
tolerance. Expresívně a sytými barvami by zde bylo popsáno utrpení matky pod
křížem, takže členky charismatických sborů by byly zasaženy a s dojetím by se o
nové knize mluvilo, a mnozí by při četbě knihy byli v srdci obviněni a
povzbuzeni skrze utrpení a lásku prosté, milostiplné a blahoslavené ženy.
Následoval by řecký rozbor evangelií a katolické
vysvětlení blahoslavenství a panenství od nějakého protestantského a uznávaného
teologa. Po potřebné dávce reklamy v časopisech, mnoha svědectvích o proměně
života, by stále znovu vycházela další a další svědectví o vyrovnání vztahů mezi
matkami a jejich dětmi, o občerstvení a čerstvém pomazání a vnitřních
uzdraveních plynoucích z četby knihy. Svědectví by byla o tom, jak byli lidé
zprvu uzavření, nedůvěřiví, ale nakonec byli přemoženi duchem milosti,
vyzařujícím z knihy, a nyní mají spoustu ovoce Ducha svatého.
Po nějakém čase by vyšel druhý díl, kde by byla
skrze obrazy a proroctví popsána „Žena oděná sluncem“ a hvězdy by byly jejími
dítky. Následoval by popis, že stejně jako milovala matka syna, stejně dnes
miluje svoje děti a trpí při pohledu, jak ji odmítají, stejně jako trpěla, když
se cítil Syn odmítnut na kříži Otcem. Následovala by modlitba k Ježíši, aby
odpustil protestantům, že neblahoslavili jeho matku a že v rámci ortodoxie
opomíjeli roli matky v úloze vykoupení, neboť je to její sémě, které rozdrtilo
hadovi hlavu.
Stejně jako Marie vedla učedníky v Káně k
poslušnosti Ježíši, činí tak dodnes, neboť je přítomna v oblaku svědků.
Následovala by svědectví o uzdravených rodinách, průlomech ve vztazích rodičů a
dětí a mnohá proroctví o probuzení. Po čase by mohl jiný známý charismatický
teolog napsat knížečku „Proč Marie?“, která by se nabízela například na nějakých
známých církevních kurzech. Občas by bylo popsáno i uzdravení z Lurd a nějaké
proroctví z Medžugorje, aniž by tato skutečnost byla zvlášť zdůrazněna. Na knize
by bylo napsáno, že člověk nemusí souhlasit se vším, co je v knize uvedeno,
nicméně, že Bůh nedá hada, prosíme-li o rybu a že litera zabijí, ale duch dávám
život, stejně jako poznání nadýmá, ale láska buduje… Kniha by obsahovala
dobrozdání mnoha protestantských, charismatických vedoucích a teologů.
Papežství
Silný důraz na autoritu
člověka a viditelnou jednotu církve jsou dobrým
odrazovým můstkem, nicméně stále zde hraje
určitý blok slovní vymezení pojmu. Proto by bylo
třeba mluvit o pastýři, otci, apoštolu a klást přitom
důraz na jednu církev, skrze jejíž viditelnou jednotu
má přijít probuzení.
Charismatickému hnutí chybí
systematická teologie a vzhledem k tomu, že obsahově se
jeho učení kryje s římskokatolickými
doktrínami, mohl by se katechismus stát dobrým
výchozím bodem. Nakonec by nějaký
významný stoupenec hnutí, jako Benny Hinn, či
nějaký prorok Torontského požehnání,
svědčil, že k němu promluvil Bůh a řekl
například. „Respektuji vaši touhu po jednotě,
ale proč tělo odmítá hlavu?“ Prorok by ve
svém poselství odvětil. „Pane, znamená to,
že odmítáme Tebe?“ Bůh by odvětil: „Ano,
tím že odmítáte viditelnou hlavu, kterou jsem
vám dal, odmítáte i mne, Neviditelnou Hlavu.“
Prorok by řekl: „Pane, vždy jsem si myslel, že
máme je Tebe jako hlavu...“
Po sérii zjevení a dalších
rozhovorů by následoval rozbor 1K 12, kde se píše,
že tělo má hlavu jako jeden z údů. Bylo by
přitom jasné, kdo onou hlavou viditelně jednotné
církve má být. Bylo by samozřejmě
řečeno a počítáno s tím, že ne
všichni musí souhlasit, ale stále by bylo dokola
opakováno, že k probuzení musí dojít
skrze „viditelnou jednotu“ s „viditelnou hlavu“ a
následovalo by ostré odsouzení
„církevnictví, denominačnictví, svého
písečku a sektářství“, což by
znamenalo, že kdo neuzná papeže, stojí proti
probuzení a má špatné motivy. Každý takový
by pak byl zodpovědný za to, že Bůh nemůže
požehnat a cítil by silný pocit viny.
Klanění se hostii
Toto by se mohlo na první pohled zdát
jako největším kamenem úrazu, nicméně
nemuselo by tomu tak být. Katoličtí a zejména
pravoslavní teologové s oblibou mluví, že idolatrie
není klaněním se obrazům, ale samotnému Bohu.
Ikona je jen připomínkou dotyčného. Podobně
jistě smýšleli Izraelci, když odlívali
býčka, kterému dali jméno Hospodin. Vždyť i
biblické animomorfismy ukazují Krista jako volka nebo
beránka. Tato teologie mylně vychází ze zdánlivého
dojmu, že „vidět rovná se věřit“.
Vidím-li, snáze věřím. To je principem pohanského
uctívání po celém světě. Ani ten
nejprimitivnější šaman si nemyslí, že jeho
modla má nějakou moc. Vždy uctívá ducha,
kterého modla představuje. Bůh však tento způsob
striktně odmítl, když zakázal zobrazování
Boha a klanění se těmto spodobněním. I Nový
Zákon mluví o uctívání Boha,
který je neviditelný, a to i v době jeho inkarnace a
nanebevstoupení.
Charismatici dělají něco
podobného při vizualizaci, kdy si ve své mysli
snaží představit neviditelné věci a promodlit,
či inkubovat je do jejich fyzické existence. Expertem na tyto
vizualizace je korejský letniční pastor Y. Cho. Tyto
vizualizační techniky mylně vycházejí
z nebiblického předpokladu, že „vidět rovná se
věřit“. Není až takový rozdíl
v tom, uctívám-li Boha v modle, nebo Boha ve své
vizuální představě. I modla byla kdysi jen
vizuální představou v mysli svého tvůrce.
Tato skutečnost by se mohla stát i
odrazovým můstkem pro to, aby charismatici v budoucnu
uvěřili, že nebudou uctívat sochy nebo hostii, ale Boha,
a to skrze vizuální obraz jeho zpodobenin. Bůh tím
bude pouze „zpřítomněn“. Takto se dnes lidé
klaní oplatce jako všemohoucímu Bohu, aniž by si tohoto
podvodu byli vědomi.
Budoucnost?
Jistě poroste množství
protestantů, kteří budou následovat způsoby
katolického myšlení, a to zejména v pohledu na
autoritu člověka, přestanou jako Berojští rozsuzovat
to, co uslyší s kazatelny a zajisté půjdou
stále dál vstříc objetí
římského katolicismu. Nicméně budou
narůstat i skupiny těch, kteří najednou - až
učení překoná míru toho, co budou
ještě schopni tolerovat - se v této cestě
zastaví. Až jednou oko na punčoše utkávané
okolo lidské mysli povolí, nebude již možné toto
pozvolné párání zastavit.
Lze předpokládat, že zatímco
jiní budou přijímat další a další
římskokatolické doktríny, druzí se
vydají opačným směrem a budou opouštět i to,
čemu již věřili. Zatímco jiným budou do sebe
zapadat přicházející staronová
učení a skládat se do římskokatolické
mozaiky, druzí naopak budou toto klubko rozplétat a půjdou
směrem zcela opačným. Opustí skupinkový model,
Kurzy Alfa, Joynerova vidění… Již dnes můžeme
takové vidět.
Pastýř
[1]
Tajemník KMS Lubomír Ondráček ve své
odpovědi na publikaci „Charismatická církev
sjednocení?“ například uvedl: „Musím se
přiznat, že moc nevím, co to znamená
charismatické učení, kdo ho formuloval a kde se
s ním člověk může seznámit.“
(Vyjádření ke spisku „Charismatická
církev sjednocení?“. Výňatek z dopisu L.
Ondráčka, tajemníka KMS, nedatováno)
[3] Pavel
Hoffman, absolvent charismatické Univerzity Orala Robertse a sám
vyučující na její pobočce v Uppsale
to jasně potvrzuje. Tvrdí totiž, že
charismatická teologie zná vedle Bible jako zdroj
právě tradici a osobní zkušenost. Například
učení o Trojici nevidí jako biblické dogma, ale jako
záležitost tradice: „Učení Trojice je také
"nebiblické" a přesto v Trojici věříme.
Věříme v ni na základě křesťanské
tradice. Teologie rozeznává čtyři druhy Božího
zjevení: Bible (nejdůležitější), tradice,
osobní zkušenost a kultura.“ V další
části své odpovědi pak rozvíjí tradici
právě jako precedens odvozený od osobní
zkušenosti kontroverzního a letničními
považovaného za heterodoxního Orala Robertse. „Takto
jsem nepřiklad uvedl, že dva druhy jazyků jsou názorem
Orala Robertse. Ten toho s Bohem hodně prožil. Proto jeho
názor stojí aspoň za zmínku a může
nás inspirovat. Jeho názor nelze biblicky potvrdit, ale ani
vyvrátit...“ (Otázky a odpovědi,
Jazyky
podruhé, vloženo 04.09.2005 20:15:33, odpověděl Pavel
Hoffman.)
[4]
Například Wimber skrze vidění „medového
mraku“ formuluje doktrínu o uzdravení, Hagin skrze
zjevení Krista a „démonické opičky“
formuluje doktrínu o moci církve nad satanem a
představitelé Torontského požehnání se
zpětně snaží „biblicky“ ospravedlnit
propuklé a divoké tělesné agitace.
[5]
Zjednodušeně řečeno by se tato skutečnost dala popsat
následovně. Apoštol například prožije,
že nad určitou oblastí je démonická mocnost a
toto zjevení podá dále. Prorok uvidí, jakého
druhu tato mocnost je, pozná její jméno a navrhne
strategii, jak jí „svázat“. Učitel
vytvoří vhodnou kombinací biblických veršů
doktrínu, že tato praxe je biblická a že byla
vykonávána již od dob Mojžíše.
Pastýř pak vede církev k zažití této
nové, na základě zjevení vzniklé
doktríny, a evangelista motivuje církev vyjít a
strategicky zabrat nové území pro Krista. Tato nová
strategie je přenášena „z pokolení na
pokolení“.
[6]
Katechismus katolické církve, paragraf
891: „Tato neomylnost
přísluší římskému biskupovi,
hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s
konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a
mravech jako nejvyšší pastýř a učitel
všech věřících křesťanů,
který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi
přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor,
když s Petrovým nástupcem vykonává
nejvyšší učitelský úřad“
především na ekumenickém koncilu. Když
církev prostřednictvím svého
nejvyššího učitelského úřadu
předkládá něco „k věření jako
zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou
věřící povinni … k takovému výroku
vnitřně přilnout náboženskou
poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak
sahá poklad božského zjevení.“
[7]
Katechismus katolické církve, paragrafy
81 -
82: „Písmo svaté je
totiž Boží řeč, písemně
zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se
týká posvátné tradice, ta „předává
Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch
svatý apoštolům, bez porušení jejich
nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve
svém hlásání věrně uchovávali,
vykládali a šířili A to je důvod, proč
církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno,
pouze z Písma svatého. Proto se má obojí
přijímat a ctít se stejnou láskou a
vážností.“
[8] Ve
východní ortodoxii se dostalo titulu teolog pouze třem
světcům, kteří docílili poznání Boha
a jejich teologie se stala teologií zjevenou, nikoliv teologií
literární. Byli to: Simeon, nový teolog, Jan Evangelista a
Řehoř Naziánský
[9] Tuto
modlitbu chápal například Jan Pavel II jako
příkaz ve své legendární encyklice
„Ut
unum sint“
[10]
„Svatá katolická církev je Kristovo tajemné
tělo a tvoří ji věřící,
kteří jsou v Duchu svatém organicky spojeni touž
vírou, týmiž svátostmi a týmž
vedením; seskupují se do různých celků
spojených hierarchií a vytvářejí tak
partikulární církve neboli rity.“ (
Orientalium
Ecclesiarum §2) nebo viz (Tretera J. R., Konfesní právo
a církevní právo, Jan Krigl, 1997, str. 17)
[11] V
závěru pastorské konference zodpověděl Derek
Prince uvedený dotaz posluchačů: "Počátek
denominací je popsán v 1. K 3,1-4. V Korintě ztratili ze
zřetele Ježíše a zaměřili se na lidského
vůdce, řekl. U kořene je tělesnost." (Dittrich T.,
Dojmy z konference, Život víry, roč. 5, srpen, 1994, str.
218-219)
[12]
"Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k
naplnění touhy a příkazu Pána
Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí
duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro
tuto jednotu
začal něco
dělat..." (Drápal D., K rozhovoru o jednotě, Život
víry, roč. 5, listopad, 1994, str. 307)
[13]
„Je-li jednota dána jen tím, co Kristus vykonal na
kříži, proč se vlastně před svým
umučením za jednotu modlil (J 17,20-24)?... Aby pilně
zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje, píše Pavel
křesťanům v Efezu (Ef 4,3). Toto slovo má obecnou
platnost v tom, že Ježíš udělal všechno, co je
potřeba k tomu, aby jednota byla možná. Zároveň je
to však slovo pro konkrétní sbor v konkrétní
době... O zachování jednoty Pavel nepíše do
Korintu…Jednota, o kterou běží, musí být
vidět. Skutečnost, že bude zřetelně patrná,
způsobí, že svět uvěří tomu, že
Ježíše poslal Bůh... Tato jednota u nás
zatím není, ale slyšíme o ní z
různých světadílů.” In: (Dittrich T.,
úvodník, Život víry, 12/2004, str. 3)
[14]
Učení o jedné místní církvi v jednom
městě pochází od W. Nee a charismatické
hnutí po celém světě ji akceptovalo. U nás toto
učení šířil například Dan
Drápal. „V Praze, stejně jako v každém
jiném městě, vidí Bůh pouze jednu
místní církev. Do ní patří všichni
znovuzrození křesťané. Rozdělení na
jednotlivé denominace je hříchem Božího lidu, ze
kterého je třeba činit pokání.“ In:
Drápal D., citován dle poznámek Michala Klesnila, In: (Poznámky
k členství ve sboru, Biblická hodina 23. 4. 91 (Dan
Drápal)“, Sborový dopis, měsíčník
křesťanského společenství Maniny, 6/91, str. 4)
[15] Toto
učení se do ČR dostalo zejména z děl Dereka
Prince, který v této souvislosti uvedl: "Prvním
a nejnápadnějším rysem církve, jak je zde
popsaná, že bude slavná... Podobným způsobem
bude dokončená církev zastíněna, naplněna a
ozářena Boží slávou
" Prince D., modlitba a půst mění
dějiny, Logos, 1991, str. 150
[16]
Katechismus katolické církve, paragraf
869
„Církev je apoštolská: je zbudována na pevných
základech: na dvanácti Beránkových apoštolech;
je nezničitelná; je neomylně uchovávána v
pravdě; Kristus ji řídí prostřednictvím
Petra a ostatních apoštolů, přítomných v
jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.“