|
Právě je 580 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: gregorios777 oko
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116818024 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Partnerství: Vyhnou se drogy vašim dětem? Vyhnou se vaše děti drogám?
Vloženo Pondělí, 21. červenec 2003 @ 07:39:34 CEST Vložil: Stepan |
poslal mar
Vyhnou se drogy vašim dětem? Vyhnou se vaše děti drogám?
Když čtu příběhy narkomanů nebo vidím v televizi dokument na toto téma, tak se tam tahle větička často objeví. Obzvlášť pokud tam mluví a vystupují i jejich rodiče, tak skoro všichni unisono tvrdí: Mysleli jsme si, že naší rodině se drogy vyhnou, že nám se to nemůže stát, že naše dítě s tím nikdy nepřijde do styku... Bohužel, stalo se...
Marně si lámu hlavu nad tím, jestli se tomu dá vůbec předejít. Někdy mám zoufalý pocit, že jsem vlastně bezmocná. Že i kdybych se možná na hlavu stavěla, tak to neuhlídám. Když se okolo vás batolí dvouleté dítě, tak jsou tyhle problémy tak daleko, a hlavně tak nepravděpodobné! Jenže uteče pár let a ejhle: mohlo by se to stát i mně, vám, komukoli. A možná, což je na tom nejhorší, bez ohledu na to, jaké dětství jste svým klukům a holkám připravili, co jste jim po citové i materiální stránce dali...
Vypozorovala jsem, že rodiny, kde dítě bere drogy, by se daly rozdělit zhruba do dvou skupin. V té první se rodiče snažili děti držet zkrátka, v naději, že je uhlídají. Možná právě proto se pak tihle puberťáci utrhnou a v partě, která jim nabízí svobodu, najdou prostor. A taky drogy. A uznání vrstevníků, pokud jim ho jejich vlastní, nároční rodiče, upírali.
Druhá skupina? Tam naopak vládne tak velká demokracie, že rodiče dají dětem tolik volnosti, až ji patnáctiletí teenageři prostě neunesou. Ono to zní logicky, když rodiče říkají: Nemůžeme být s klukem čtyřiadvacet hodin denně. A tak jsme mu dali svoji důvěru a věřili jsme, že nezklame. Nijak jsme toho našeho potomka neomezovali, báli jsme se, že když mu odepřeme svobodu, vezme si ji sám. Byli jsme tolerantní a koukejte, co jsme sklidili. Nevděk a problémy s tím, že se do drog stejně namočil...
Když o tom tak přemýšlím, tak mi z toho vychází, že jedinou cestou, jak dítě neztratit, je být mu na dosah. Nedávat mu moc velkou volnost, ale ani ho neomezovat. Zlatá střední cesta... Občas pozoruji ve svém okolí rodiny, které drží pohromadě, které se nerozvádějí, chodí i se svými pubertálními výrostky na výlety, a říkám si: jsou společné zážitky pojistkou proti drogám?
Nebo je dobré dítě k něčemu přitáhnout, ať už je to klavír, fotbal nebo cokoli jiného, třeba násilím, aby se něčeho smysluplného chytlo? Zní to logicky - když má dítě nějakou zálibu, není tolik náchylné spustit se s nějakou partou. Ale co když to udělá právě proto, ze vzdoru? Vykašle se na hodiny klavíru nebo na gymnastiku a totálně zvlčí. Vzdor, jak má „správně“ vypadat...
Nejvíce mne šokují zpovědi matek, které tvrdí, že se svému dítěti věnovaly, mluvily o tom, jak jsou drogy nebezpečné, nicméně vůbec netušily, že jejich dcera je na nich už půl roku závislá. Ano, kontrolovat dítěti paže, jestli v nich nemá vpichy, je ponižující. Pro obě strany. A hlavně tím dítěti vyslovujete nedůvěru, děláte ze sebe policajta.
Ale existuje vůbec jiná cesta? Máte recept, jak si počínat, aby vám se to v rodině opravdu nestalo?
Mariana
|
Re: Vyhnou se drogy vašim dětem? Vyhnou se vaše děti drogám? (Skóre: 1) Vložil: ma v Pondělí, 21. červenec 2003 @ 13:12:58 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | S úsměvem zjišťuji, že máme stejné jméno :-).
Zamyšlení ad drogy : úzkostlivá obava ze strany rodičů nebo naopak lhostejnost a lenost v péči o potomky (předstíraná jako demokracie ), to jsou dvě extrémní strany mince zvané výchova.
Dítě se učí poznávat svět a překonávat jeho překážky mimo jiné i "okoukáváním", jak se chovají rodiče, jaké mají zlozvyky, v čem jsou silní, v čem selhávají, jestli jednají čestně nebo mají "dvojí tvář", jak umí snášet bolest, prohry, křivdy.
Málo přesvědčivě budou znít dětem slova o škodlivosti návykových látek, bude-li je pronášet ten, kdo má těžkosti s vlastní slabou vůlí ( a kdo se opakovaně a marně snaží třeba přestat kouřit, pít alkohol, hubnout, pracovat jako workoholik...atd).
Rodiče dávají svým dětem příklad i tehdy, kdy jim ho vědomě nedávají. A možná je v takových okamžicích nejsilnější.
Stejně tak je to s naší vírou - nejvíc svědčíme o Bohu, když.....když o tom nevíme....:-).
(Otázka víry je další kapitola v životě dítěte - musí "najít" jiný vztah k Bohu, odbourat naivní dětské představy...je to složitý proces).
Je důležité umět "najít" u dětí jejich vlohy a ty potom pomáhat rozvíjet. Půjde jim to snadněji a s větší radostí, než násilím někoho nutit za každou cenu dělat, co mu nejde, k čemu nemá vztah. Je to frustrující pro obě strany, ale dítě je na tom hůř - nemůže se rodičovské autoritě úspěšně bránit. (Kdo z dospělých by chtěl být nucen do hraní na hudební nástroj? Nebo do atletiky? Do baletu, krasobruslení, zpěvu, plavání, tenisu? )
Pro dítě je výhoda, když má rodina dobrý vztah s příbuzenstvem, s přáteli. Kde není rodina "uzavřená" sama pro sebe. Kam mohou přivádět své kamarády, brát je společně na rodinné výlety, oslavy narozenin, na kus prázdnin a podobně.
Spolehlivá prevence, jak zabránit, aby dítě nespadlo mezi narkomany neexistuje. Kdyby tomu tak bylo, už dávno by byl na světě vypracován scénář, jak postupovat. Tím by vlastně celý problém zmizel...
Dobrá citová vazba mezi rodiči a potomky, jejich vzájemná důvěra s možností svěřit se i s intimními záležitostmi bez obav před výsměchem nebo sdělením další straně, určitý nadhled a velkorysost ve výchově, jasná pravidla a dbát na jejich dodržování (bezbřehé neurčito - jednou se nesmí nic, jindy všechno - to přináší nejistotu, úzkost a zmatek), pozitivní vztah k životu...trpělivost...a hodně smyslu pro humor. Humor je náhodou hodně důležitá věc v životě. Komu chybí, s tím se nám nežije dobře.
Respektovat, že dítě je samostatná bytost, s duší a tělem...která byla rodičům "svěřena" do výchovy...a kteří s ní mají jednat s úctou, láskou a bez zbytečných strachů...(věřící rodič má možnost tyto své obavy předkládat Bohu).
A ještě něco - v některých případech nepomůže z prevence téměř nic - pokud dítě trpí poruchou osobnosti (což nebývá tak ojedinělé, jak si mnozí myslí).
|
|
|
|
|