poslal karels Křesťanství, které vzniklo v římské provincii Judea na přelomu letopočtu, již ve 4. století n. l. určovalo světový názor mocenské elity Říma. Jeden z důvodů mocenské expanze křesťanství lze přičítat i tomu názoru, že křesťané popírali jakékoliv spojení s judaismem. Může to doložit i jejich stanovisko ke zničení chrámu v roce 70 n. l. Křesťané nejenom že nelitovali zničení chrámu, ale naopak se z jeho zničení radovali, neboť měli za to, že se naplnila prorocká řeč Ježíše Krista:
„Když Ježíš vyšel z chrámu
a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu chrámové
stavby. On však jim řekl: Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu
nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ (Bible, Evangelium
podle Matouše 24:1-2)
Takový postoj křesťanů vůči jednomu z
nejposvátnějších míst judaismu, jistě nepřidal na vzájemných
židovsko-křesťanských vztazích. Distancování nového náboženství –
křesťanství od judaismu, bylo ze strany Římanů přijato s povděkem.
Křesťané byli pochopeni jako nové náboženství, které s židovstvím nemá
pranic společného. Pro rozšíření křesťanství toho udělal v roce 312 n.
l. snad nejvíce svou osobní angažovaností císař Konstantin.
Vědomí
misijní činnosti, která je tak křesťanskému náboženství vlastní,
odlišovala křesťanskou víru ode všech ostatních kultů v římské říši.
Podněcování k tomu, aby ctitelé Boha získávali další souvěrce a společně
takto uctívali Boha, nebylo obvyklé ve starověkém světě. Bylo tomu
spíše naopak. Pohané ve svém pohanství byli pyšní na to, že jejich
náboženský život je vázaný na místní božstvo bez toho, aby očekávali, že
se k jejich uctívání někdo přidá. Křesťané, obzvláště takoví horliví
křesťané, jakým byl i apoštol Pavel, smýšleli jinak. Apoštol Pavel píše
křesťanům do Korintu:
„Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (Bible, 1. list Korintským 9:16)
Křesťané obzvláště v prvním století si vzali za svůj životní program
šíření své vlastní víry jako misijního poslání, což bylo nepochybně
naprosté novum ve světě starověku. Snad bylo tohle myšlení umocněno tím,
že křesťané očekávali blížící se konec světa, a tak chtěli zvěstováním
dobré zprávy o Ježíši Kristu získat na svou stranu co nejvíce stoupenců.
Tohle se především ale nelíbilo Židům, vždyť objektem
evangelizačních snah byli zpočátku na prvním místě právě oni. Otázka,
kterou si můžeme položit, proč Židé neuznali Ježíše Krista jako svého
Spasitele, přesahuje rámec tohoto článku. Mohu pouze odcitovat slova
apoštola Pavla, který napsal:
„Izrael však, který usiloval o
spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. Proč? Protože
nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, jak je
psáno: 'Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v
něho věří, nebude zahanben.'“ (Bible, list Římanům 9:31-33)
Pro
přijetí do řad stoupenců nového náboženství byla víra zajisté její
platnou vstupenkou. Židovství, se naproti tomu honosilo dodržováním
Mojžíšova zákona, respektive dodržováním přikázání, která z Mojžíšova
zákona, z Tory, vycházela. Vidění světa podle křesťanů a podle židů bylo
v té době naprosto odlišné. A tento bod je určitě bodem, ve kterém
došlo mezi oběma náboženstvími ke střetu.
Jak jsem zmínil,
nejenom křesťanství, ale i židovství podnikalo kroky k tomu, aby
získávalo nové stoupence do svých řad. V židovství to byli proselyté,
alespoň takto byli nazváni konvertité k judaismu. Domnívám se, že
misijní působení v 1. století n. l. a tudíž určitý vliv, byl jedním z
dalších podnětů k nevraživosti Židů a křesťanů navzájem. Docela
jednoduše řečeno, vzájemná rivalita mezi Židy a křesťany byla
pravděpodobně také i důvodem k počátečnímu antisemitskému smýšlení
křesťanů vůči Židům.
Přitažlivosti křesťanství oproti
nejrůznějším náboženským kultům starověku včetně židovství, dodávalo
bezesporu učení a naprostá jistota o životě po smrti, stejně jako
dostupnost pro všechny z těch, kdo se stali součástí křesťanské víry v
Ježíše Krista jako jejich osobního zachránce. Křesťané sice odmítali
uctívat ostatní bohy, kromě toho svého, ale na rozdíl od Židů neměli
chrám jako centrum kultu, a tak se mohli k Ježíši Kristu modlit vlastně
kdekoliv.
Není jisté, nakolik si pozdější křesťané uvědomovali
společné prvky, které je pojí s židovstvím. Nicméně je jasné, že první
křesťané byli zároveň i židy, kteří dodržovali společně s vírou v Ježíše
Krista také židovské zvyky. Dokládá to i diskuze o smyslu obřízky pro
křesťany, kde apoštol Pavel píše ve svém listu galatským křesťanům:
„Tu
svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe
znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se
obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá
obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon.“ (Bible, list Galatským
5:1-3)
Obřízka a dodržován celého Mojžíšova zákona, to bylo
jedno z ústředních témat první církve. Snaha oslabit vliv prvních
křesťanů ze strany Židů. Šlo docela jednoduše o to, že Židé křesťanům
řekli, aby kromě víry v Ježíše Krista dodržovali Mojžíšův zákon, a tak
je vlastně získali na svou stranu. Potom totiž stačilo dodat, že Ježíše
Krista už vlastně nepotřebují, neboť spravedlnosti dosáhli
prostřednictvím dodržování přikázání Mojžíšova zákona a rovněž tak tím,
že se nechali obřezat. Jenomže tak se křesťané stali židy, proti čemuž
vystupuje apoštol Pavel v textu, který jsem odcitoval výše.
Velké
téma, křesťané židovského původu, kteří se scházeli nejenom na
křesťanských bohoslužbách, ale také v synagogách, bylo zřejmě
diskutováno stejně tak i mezi Židy. Možná šlo o jejich podezřívání z
loajality, protože v okamžiku, kdy byla ohrožena židovská víra, jak by
se zachovali tito jejich souvěrci? Stáli by při ostatních židech, nebo
by se naopak přidali na stranu agresora?
Naprosté rozdělení mezi židovstvím a křesťanstvím chápu ve smyslu „modlitby osmnácti“ jinak nazvané Amida.
Jde
o modlitbu, velice starou židovskou modlitbu, kde jeden z modlitebních
předmětů, konkrétně dvanácté požehnání, proklíná heretiky – a tady se
vede diskuze mezi odborníky – domnívám se osobně, že se týká křesťanů.
Vysvětlení je jednoduché, modlitba osmnácti – Amida se stala součástí
židovské liturgie a ti, kdo byli zároveň křesťané (židovští křesťané) a
účastnili se takové bohoslužby, se Amidu modlit nemohli. Vždyť by
proklínali sami sebe!
Židovští křesťané tak byli od židů
postavení před volbu. Buď se oddělit od židovství a naplno se odevzdat
víře v Ježíše Krista, nebo setrvat s ostatními židy v judaismu a
křesťanské víry se de facto vzdát.
Dvanáctá modlitba z Amidy:
„A pomlouvači ať
nemají naději, všichni, kdo páchají bezbožnost, ať v okamžiku zmizí a
všichni jsou rychle podetnuti, svévolníky rychle vyvrať, zlom, rozdrť a
pokoř vbrzku, za našich dnů. Buď požehnán Bože, jenž láme nepřátele a
pokořuje svévolníky.“
K tomu wikipedie dodává: „Dvanácté požehnání je
jedno z nejspornějších požehnání Amidy. Žádá Boha o zničení malšinim
(„pomlouvačů“ nebo „donašečů“, též „tlachalů“), nepřátel Izraele, kteří
ho chtějí pošpinit a zničit.
Původně se toto požehnání možná
týkalo rozličných sekt, které v židovství vznikaly, později možná
křesťanů. Od dob Talmudu je toto požehnání známo jako Birkat ha-minim,
přičemž slovo min značí totéž co sektář nebo heretik.“
Závěr: židovští křesťané si nejspíš jasně uvědomili,
že to nadále nemůžou hrát na obě strany, nebo snad byla modlitba
osmnácti pouze další kamínek mozaiky v poznání, že židovské křesťany v
synagoze ostatní židé nechtějí. Na druhou stranu, apologetika křesťanské
víry vůči judaismu, bez možnosti toho, aby někdo byl zároveň žid i
křesťan, je zaznamenaná v textech Nového zákona především díky myšlenkám
apoštola Pavla. Jak můžeme vidět, z obou dvou stran, tj. jak z
židovství, tak i z křesťanství, byly podniknuty takové kroky, aby obě
náboženství zůstala bez cizorodého vlivu, který by je snad ohrožoval
zevnitř. Přirozeně podobné postoje mohly vyvolávat vzájemné antipatie
mezi Židy a křesťany.
Zdroj: Goodman, Martin. Řím a Jeruzalém : střet
starověkých civilizací. [z anglického originálu ... přeložili Olga
Sixtová a Ladislav Nagy]. Praha : Rybka, 2007.