|
Právě je 581 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: rosmano Mikim
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116820631 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život církví: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské
Vloženo Úterý, 31. květen 2011 @ 09:39:25 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Vzájemné
uznání křtu mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a zásada jeho neopakovatelnosti
je základní podmínkou jakékoli ekumény. Problém „překřtívání" se však
nevyskytuje pouze v Církvi bratrské, na kterou je zaměřen tento článek. Redakce
ví o případu, kdy jedna dívka byla nedávno před svatbou znovu podmínečně
pokřtěna katolickou církví, ačkoli dva roky před tím byla řádně pokřtěna v
CČSH. Tedy v době, kdy již byly podepsány dohody o vzájemném uznání křtu mezi
oběma církvemi.
Úvod
Církev
bratrská chápe sebe samu jako denominaci evangelikálního zaměření s význačně
vyznavačkami rysy. V letech po pádu totality došlo k výraznějšímu oživení
misijních aktivit. Je logické, že s příchodem nových lidí do sborů Církve
bratrské bývají častěji na pořadu bohoslužeb i shromáždění křestní. A otázka
křtu se stává aktuální i v prostoru ekumenického dialogu s ostatními
denominacemi.
1.
Popis situace
Na
počátku práce je nutno uvažovat obecné důvody, které mohou vést k praktikování
překřtívání a které samy o sobě přesahují denominační rámec. Denominační rámec
však předznamenává způsob vyrovnání se s nimi. Prvním zdrojem napětí může být
situace, kdy byl člověk pokřtěn jako nemluvně v některé z denominací, které
jsou z pohledu evangelikálního prostoru označovány jako „lidové církve".
V
tomto případě rodinní příslušníci křtěného nemuseli nutně být praktikujícími
věřícími. Z doby totality jsou dokonce známy časté případy, kdy rodiče dítěte
byli atheisty a křest byl udělen např. na přání prarodičů nebo tzv. „z úcty k
tradici". Takto pokřtěný člověk se pak setká s živou vírou. Pro případ
překřtívání je typické, že k tomuto setkání dojde v prostoru jiné denominace
než té, v níž byl pokřtěn. V daném případě je velice často zpochybněna jeho
víra v platnost svátosti. Protože křest je svátost, která předpokládá
přítomnost víry, je položena otázka, čí víra byla v případě udělení svátosti
přítomna. Z důvodu jiných věroučných koncepcí a jiné definice pochopení
svátostí není uvažováno hledisko, že udělení křtu by mohlo mít pozitivní vliv
na život pokřtěného a na jeho rozhodnutí právě pro cestu křesťanského
následování.
Protože nově příchozí nemá zpravidla dostatek informací a seriózní
teologické vzdělání, je přirozené, že v otázce udílení svátostí důvěřuje
duchovnímu poznání vedení svého sboru (či farnosti). Způsob, jakým je tímto
vedením informován, má přímý dopad na skutečnost, zda onen člověk dojde či
nedojde k závěru, že jeho křest přijatý v době, kdy byl nemluvnětem, byl či
nebyl platný. Je tedy zřejmé, že vedení sborů mají přímou odpovědnost za
rozhodování svých členů v těchto důležitých otázkách.
Druhým
(a méně častým) případem je situace, kdy se praktikující křesťan z jakéhokoli
důvodu rozhodne pro změnu denominace. Ty z denominací, které pěstují vlastní
výlučnost a zaštiťují se plností pravdy a čistotou víry,mohou často v
posuzování ostatních denominací sklouznout k pohledu, kdy je budou více či méně
zjevně a vědomě označovat za heretiky. Z tohoto důvodu potom na odlišnou
denominaci aplikují pohled, že křest udělený v heretickém prostoru není platný.
[1]Tato
situace se týká dodnes nejčastěji těch, kdo přicházejí z Církve československé
husitské a byli křtěni v jejím liberálním období.[2]
Tato
situace je velice často podporována vzájemnou neinformovaností mezi jednotlivými
denominacemi v otázkách věroučných. Často se lze setkat v evangelikálním
prostoru např. s představou římského katolíka, která je silně determinována
Jiráskovým Temnem, (kterému je připisována historická věrohodnost). Neznalost
základních věroučných výpovědí jiných denominací je až alarmující. Smutnou
pravdou však je, že k situaci přispívají jednotliví křesťané sami tím, že
nejsou často vzděláni ani co se týče věrouky vlastní.
Samostatnou
problematikou, která ovšem do tohoto rámce spadá, je příchod člověka z prostoru
některé sekty, která se sice prezentuje jako křesťanská, ale v praxi vykazuje
jiné rysy a křtí jiným způsobem než ve jménu (ve jméno) Otce i Syna i Ducha
svatého. Příkladem takové sekty mohou být např. Svědci Jehovovi. V takovém
případě není na křest v rámci těchto sekt pohlíženo jako na křest křesťanský.
Lidé, kteří konvertují z prostoru těchto sekt ke křesťanství, pak zpravidla
křtěni bývají.
Dalším
případem v prostoru post-totalitní země je diskuse na téma, zda je platná
svátost udělená nehodným služebníkem. V současné situaci je často otázka
pokládána asi takto: „O tom, kdo mne křtil, je známo, že kolaboroval s režimem
a ublížil jiným. Mé svědomí nemůže přijmout, že by svátost jím udělená mohla
být platná."3[3] V
tomto případě sehrává svou roli určitá neinformovanost či nedomyšlenost toho,
že garantem svátosti je v první řadě Bůh sám. Že svátost není libovolným
jednáním člověka, ale že se jí v prostoru křesťanství všeobecně rozumí vnější a
viditelné znamení neviditelné skutečnosti, která prostředkuje Boží milost a je
od Boha (těsněji či volněji) ustanovena.
Posledním
případem, který přistoupil v posledních letech, je otázka platnosti svátosti v
závislosti na způsobu jejího udělení. Tento problém se objevil snad pod vlivem
důrazů na formu křtu ponořením v prostoru charismatického hnutí. V současnosti
tento problém poněkud ustupuje, ale z minulosti jsou známy případy, kdy
právě z tohoto důvodu docházelo k přektřívání. Objektivně je však nutno říci,
že toto překřtívání nikdy nenabylo oficiálního rázu.
2.
Současný stav křestní praxe v prostoru Církve bratrské
2.1
Základní definice
Základními
dokumenty, které upravují věroučný i právní status quo Církve bratrské (CB)
jako denominace jsou Ústava, Vyznání a Řád Církve bratrské. Ve Vyznání se
nalézá pouze obecná definice křtu jako svátosti.[4]
Otázka
křtu je pak dále rozvedena v Řádu Církve bratrské. Je zde definován vztah mezi
svátostí křtu a příslušností ke křesťanstvu. Tato příslušnost není chápána zúženě
jako příslušnost denominační, i když je v příslušném paragrafu poněkud
nešťastně použit obrat „plnoprávné členství", které je pro ty, kdo stojí mimo
prostor denominace a neznají instituci různých stupňů členství, poněkud
matoucí:
„Křest
vykonaný ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého je právoplatný se všemi
zaslíbeními do budoucnosti (Sk 2, 37-39; 1 Pt 3, 21-22). Podle smyslu Písma i apoštolské
církve není možné stát se plnoprávným členem církve bez přijetí křtu."[5]
Křest
je definován v souladu s obecným pohledem křesťanů jako svátost neopakovatelná.
Je definován i předpoklad uznání platnosti křtu uděleného mimo rámec
denominace: „Církev bratrská uznává křest ve jméno Otce i Syna i Ducha
svatého vykonaný v jiných křesťanských církvích."[6]
Až
potud by bylo tedy možno konstatovat, že dokumenty Církve bratrské vylučují
jakýkoli pokus o mnohoznačnost vysvětlení a v souvislosti s tím i hrozící
nedorozumění. Ve skutečnosti tomu tak však není. Bodem napětí se může stát
jednak článek o křtu nemluvňat, jednak článek o opakovaném křtu.
2.2
Křest nemluvňat
Na
první pohled panuje v otázce křtu nemluvňat svoboda: „Církev
bratrská dává věřícím rodičům i pověřeným služebníkům, kteří křtí, svobodu v
otázce křtu dětí nebo dospělých věřících, i ve způsobu, jímž je
křest prováděn (pokropením, politím, ponořením). Dítě může
být pokřtěno jen v případě, když alespoň jeden z
rodičů je plnoprávným členem církve."[7]
„Křest dítěte: Křtem dítěte se v Církvi bratrské slouží jen
v tom případě, když o křest požádají rodiče, z nichž alespoň jeden je
plnoprávným členem sboru a věří, že jejich děti jsou svaté v Pánu (1 K 7,14) a
jako takové zahrnuty do smlouvy milosti, kterou Bůh uzavírá s věřícími rodinami
(Gn 17,21-27; Sk 2,38-39; 16,31-33)."[8]
Teoreticky
takto definovaná svoboda znamená, že je na odpovědném rozhodnutí rodičů, zda má
být jejich dítě pokřtěno již v kojeneckém věku, či zda je lépe vyčkat do doby,
kdy se k víře samostatně a odpovědně přihlásí.
Pro případ, kdy se rodiče
rozhodnou s křtem vyčkat, existuje alternativní obřad, tzv. požehnání dítěte. Z
praktického hlediska je poněkud nešťastné, že formuláře obou obřadů jsou si ve
svém rámci velice podobné - liší se pouze o slib rodičů v případě křtu a o
vlastní formuli (buď pro křest nebo pro požehnání). Zbytek je zcela totožný.
Tato podobnost může u méně informovaných lidí navodit zdání, že požehnání
dítěte je buď jakýsi zástupný obřad stejného stupně, tedy pseudo-svátost, anebo
nižší stupeň svátosti křtu.
V
praxi má ale tato svoboda rozhodování i svou druhou stránku. Nevztahuje se
totiž pouze na rodiče, ale i na služebníky církve. Kazatel, který je podle
svého svědomí rozhodnut křest nemluvňat nepraktikovat, nemůže bý k vysluhování
svátosti nucen.
V případě, že se tedy rodiče rozhodují pro alternativu dítě
pokřtít v kojeneckém věku, musejí počítat i s tím, že mohou být odmítnuti
kazatelem, proti jehož osobnímu přesvědčení je nemluvňata křtít, a že bude
třeba, aby si zajistili přítomnost kazatele, který je svolný obřad provést.
Praktické problémy s tím spojené zde pak ve skutečnosti slouží jako jakási
antimotivace pro křest nemluvňat,[9]
který
je pociťován a interpretován jako příklon k tzv. „lidové zbožnosti".
V
kombinaci s následujícím okruhem problémů pak paradoxně může dojít k
situaci, kdy ve sboru žádá o křest člověk, který byl v témže sboru křtěn jako
nemluvně.
2.3
Opětovný křest
Takto
nazvaným článkem Řádu Církve bratrské je celá situace dále komplikována. Příslušný
článek zní: „Opětovný křest: Křest považujeme v zásadě za
neopakovatelný. Pouze v případě, že dřívější křest nebyl vykonán ve jméno Boha
Otce i Syna i Ducha svatého, křtíme znovu. Jestliže je pak někdo po svém
obrácení znepokojen, zda jeho křest z doby dětství je platný, vede s ním
kazatel nejprve pastýřský rozhovor. Trvá-li i potom dotyčný bratr či sestra na
tom, že chtějí být jako věřící pokřtěni, nemá jim v tom být bráněno."[10]
Daný
odstavec je - mírně řečeno - nebiblický, už jen z toho hlediska, že křesťanství
chápe křest jako svátost neopakovatelnou. Problémem je potom skutečnost, že je
zde de facto zakotvena možnost překřtívání. Z pohledu kazatelů Církve bratrské
pak slouží tento odstavec jako pojistka v případě tzv. nejistého svědomí.[11]
Tato pojistka, byť jakkoli nesystémová, je snad vysvětlitelná tím,
že v prostoru svobodných církví obecně, a tedy i v prostoru Církve
bratrské, vymizel jakýkoli jiný prostředek či způsob, jak se přiznat ke křtu
udělenému v dětství, tj. neexistuje obřad konfirmace ani jakýkoli obřad jemu
podobný.
V
době totality existovala navíc jakási faktická bezmocnost, kterou možná daný
článek Řádu nevědomky odráží. V případě, že staršovstvo ani kazatel opětovný
křest nedoporučili, existovalo mnoho způsobů, jak toto nedoporučení obejít -
včetně žádosti o křest mimo vlastní denominaci, které bylo v prostoru jiných,
zvláště charismaticky orientovaných, denominací vyhověno.
2.4
Vztah křtu a členského slibu
I
tento okruh je nutno zmínit, neboť někteří příslušníci Církve bratrské považují
složení členského slibu za určitý prostředek zpřítomnění křtu. Členský slib je
ovšem aktem právním, nikoli svátostným. Jeho důsledkem je příslušnost k dané
konkrétní denominaci, v tomto případě ke sboru Církve bratrské. Váže se tedy
jasně k institučnímu rozměru církve. Naopak svátost, a tedy i svátost křtu, má
vztah spíše k věcem institučně nezachytitelným. Křest zakládá příslušnost k
Církvi ve smyslu církve neviditelné.
Tento
vztah je platný jednou provždy (i proto je svátost neopakovatelná) a i tehdy,
není-li křesťan v době křtu spojen s instituční složkou církve (tedy je-li bez
denominační příslušnosti). Je však nutno konstatovat, že v minulosti
příslušnost k Církvi neviditelné a příslušnost ke konkrétní denominaci
splývaly. Bylo to dáno i tím, že neexistovalo tak široké denominační spektrum
jako v současnosti.
Křest sám pak stačil jako vstupní akt i co se týkalo
instituční složky církve. Je pochopitelné, že i akt členského slibu má také
pravděpodobně sloužit jako jakási pojistka závaznosti smluvního vztahu mezi
konkrétním společenstvím a jednotlivcem. Tím spíše je pak směšování svátostného
a právního aktu nepřípustné. Křest jako svátost je především odkazem k Boží
milosti, o které je vyznáváno, že je nezasloužená.
Členský slib je spíše
potvrzením závazného rozhodnutí pro určitý konkrétní prostor. Je tedy aktem
lidské volby. Někdy je pak chápán, ať vědomě či podvědomě, také jako potvrzení určitého
stupně dokonalosti křesťanského života. Mechanické spojení těchto dvou tak
odlišných věcí s sebou nese nebezpečí nesprávných pochopení a interpretací jak
v případě křtu, tak i v případě členství. A věcí poněkud pochybnou je
skutečnost, že pro příslušníka Církve bratrské nikoli křest sám, ale teprve
členský slib otvírá prostor všech práv a povinností. Tedy i práva přistupovat
ke stolu Páně. Při detailnějším domýšlení, které se však většinou neděje, si
nelze nepoložit otázku, zda v daném případě nestojí právní úkon nad svátostí či
zda nedojde k jisté nedůslednosti, kdy je sice nezaslouženost milosti Boží ústy
vyznávána, ale praxe již toto vyznání posouvá do jiné roviny.
3.
Návrhy pro budoucnost
Z
výše uvedených skutečností vyplývá, že článek Řádu Církve bratrské je pokusem o
řešení problému. Jedná se o řešení nešťastné a nesystémové, které se nutně v
ekumenickém dialogu musí stát předmětem minimálně otázek, ne-li kritiky, a z
toho následně plynoucích napětí. Řešení stávajícího stavu není zatím pociťováno
jako urgentní. Vzhledem k tomu, že některé názory a pohledy nelze měnit ze dne
na den, je však nutno přemýšlet již v současnosti o cestě, kterou se křestní
praxe v rámci Církve bratrské bude ubírat.
Obecně
platnou potřebou, vyplývající ze současné situace a kladoucí nárok nejen na
Církev bratrskou, ale na jakoukoli křesťanskou denominaci obecně, je otázka
vzdělávání. Toto vzdělávání je nutno vést po dvou liniích. První z nich je
vzdělání členstva v oblasti vlastní věrouky. Druhou pak je vzdělávání, které by
mělo přinášet seriózní informace alespoň o základech věroučných systémů
ostatních křesťanských denominací. Tyto informace jsou dnes v prostoru
ekumenického dialogu dostupné.
Dalším,
již speciálním, požadavkem je skutečnost, že proklamovaná svoboda svědomí v
určitých otázkách, by měla za všech okolností svobodou zůstávat. Přesvědčovací
kampaně na téma, která z forem křtu (zda křest dospělých či zda i křest
nemluvňat, zda křest ponořením či zda i křest politím či pokropením) je ta
nejpravověrnější, vzbuzuje pouze smutný úsměv. Je dále nepřípustné v rámci
diskusí na sporná témata používat emocionálně konstruované pseudo-argumenty
(např. oblíbený argument nařčení z liberalismu).
V
neposlední řadě je asi důležité zamyslet se nad skutečností existence určitého
vakua co se týče těch, kdo byli jako nemluvňata pokřtěni a o svém křtu nemají
pochybnosti. Pro tyto lidi neexistuje (jak bylo konstatováno výše) prostředek,
kterým by se mohli ke svému křtu přiznat. Zatím tedy záleží na konkrétním
kazateli, je-li ochoten v takové situaci improvizovat či nikoli. Pro tuto
situaci přichází v úvahu několik možností: Nesvátostná forma obnovy křestního
vyznání. Tato forma existuje v prostoru jiných liturgicky bohatěji
žijících církví buď jako předpoklad přijetí další svátosti[12]
nebo jako součást velikonoční liturgie[13]
.
Nesvátostná
forma vycházející z konfirmace. Pro denominaci vyznavačského typu by asi
řešením nebyla klasická podoba konfirmace, tj. systému zkoušky otázek a
odpovědí katechismu[14].
Vzhledem k tomu, že však existuje jistá předkřestní katecheze, která je
směrována již i do prostoru dospělé křesťanské odpovědnosti, bylo by jistě
řešením absolvovat tuto katechezi také a místo křtu volit jiný liturgicky
vhodný obřad, např. vzkládání rukou.
Inspirací
by zde mohla být praxe staré Jednoty:
„Což
se u nás, když k užívání stolu Páně ponejprv připuštěny býti mají, skrze
skládání na ně (zjevně před církví) rukou a jim potvrzení v milosti Boží.
. ."[15]
Závěr
Cílem
práce není a ani nemohlo být danou problematiku vyřešit, už jen proto, že
pohled na ni je pohledem zvenčí. Spíš se jednalo o ohlas jedné z mnoha reflexí
problému, který je jako problém pociťován. Řešení stavu je již na těch, kdo
jsou za dané otázky uvnitř daného denominačního prostoru odpovědni. Toto řešení
by bylo dlouhou a těžkou cestou. Je možno volit přirozeně i snazší způsob - o
problémech, které jsou pociťovány jako možný zdroj napětí, totiž mlčet. Ale to
již opravdu rámec práce přesahuje.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
[1] Tento
pohled zastával již Cyprián v diskusi o platnosti křtu uděleného heretiky.
Církev však proti jeho názoru vyznávala, že garantem platnosti svátosti je Bůh,
nikoli člověk, a že křest udělený ve jménu Trojice je platný. Typickým
zastáncem tohoto názoru byl Augustin.
[2] O
tomto období se má za to, že křest nebyl udělován ve jménu Trojice. Legendy o
křtu ve jménu republiky jsou spíše nepravdivé.
[3] I
tato diskuse sahá svými kořeny až do starověku. Problém platnosti svátosti v
závislosti na hodnosti služebníka řešil Augustin v diskusi s
donatisty.
[4] Vyznání
CB §9. In: Vyznání a řád
Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995
[5] Vyznání a řád
Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.2
[6] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.4
[7] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.3
[8] Vyznání a řád
Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §71
[9] Podle svědectví
některých osob z prostoru CB není tato úvaha pouze teoretická, v praxi došlo
zhruba asi před 20 lety k poměrně značnému tlaku na rodiče, aby dětem v
kojeneckém věku nebyl křest udělován.
[10] Vyznání a řád
Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §74
[11] Ústní vyjádření
předsedy Církve bratrské
[12] Katechismus
katolické církve. Zvon, Praha, 1995, §1298,
1286, 1308
[13] Neznalost
liturgických forem jiných prostorů si v CB vybrala daň v podobě prozatímního pracovního
názvu „suchý křest".
[14] CB nemá vlastní
katechismus.
[15] Bratrské
vyznání r. 1662, XII, §6, In: Čtyři vyznání. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta,
Praha, 1951, str.157
Darina Píchová
Zdroj: časopis Getsemany listopad 1997
www.getsemany.cz
|
Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Úterý, 31. květen 2011 @ 12:15:50 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Jako základní podmínku ekumeny vidím spíš víru v Ježíše Krista a lásku k Bohu a bližnímu. Ze které mohou vycházet případné dohody a kterou by neměly narušit jednotlivé precedensy. |
|
|
Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: oko v Úterý, 31. květen 2011 @ 13:03:22 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | ..."jiné definice pochopení
svátostí není uvažováno hledisko, že udělení křtu by mohlo mít pozitivní vliv
na život pokřtěného "...
S tímto pohledem nemohu souhlasit. Sám jsem měl v životě s tímto problémem osobní zkušenost a věci se mají jinak.
Podmíněně se křtí pouze v případě, když je pochybnost o platnosti křtu. Církev Československá Husitská má své "dějiny", kdy se křtilo mimo jiné i na jméno Československého státu. Takový křest je samozřejmě neplatný.
|
|
|
Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: demagog (quokam@seznam.cz, http://www.bohu-a.svetu.cz/) v Čtvrtek, 02. červen 2011 @ 00:40:49 CEST (O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/ | Malé doplnění:
Jestliže kazatel odmitne pokrtit novorozene - coz je v CB jeho pravo, pak je ovsem JEHO povinnosti zajistit kazatele, ktery novorozene pokrti. Neni to tedy tak, ze by toho kazatele hledali rodice ditete, ne, onoho kazatele by mel najit kazatel sboru, ktery krest kvuli svemi svedomi nemuze provest.
Konkretne o tom mluvi Rad CB v clanku 95 oddile 3...
|
|
|
Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: betma (dagmara123@zoznam.sk) v Čtvrtek, 02. červen 2011 @ 14:09:55 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Církev Československá Husitská má své "dějiny", kdy se křtilo mimo jiné i na jméno Československého státu. Takový křest je samozřejmě neplatný.
Ze moze este niekto oslavovat Jana Husa.Ja ho ako cloveka nechcem
napadat,ale keby bol svaty, uz by Boh urcite spravil nejaky zazrak, aby
ho ako svoje dieta oslavil. Pozrime sa na husitsku cirkev.Za 400 rokov
svojej existencie narastla do poctu iba okolo 2000clenov a nikdy
nehlasala Bozie slovo pohanom, cim uplne obisla prikaz Pana Jezisa
"Chodte do celeho sveta, ucte vsetky narody a krstite ich v mene Otca i
Syna i Ducha sVATEHO."
Myslim, ze ani ceskobratska cirkev nesiri a nikdy nesirila Bozie slovo
medzi pohanmi, alebo len minimalne.To sa neda vobec porovnat z katolickou cirkvou, ktora ma rehole, ktore su cele misionarske, kde sa mladi ludia zrieknu majetku i manzelstva, co, ako sa pise v Biblii nie kazdy pochopi a uplne sa odovzdaju Bohu a hlasaju Krista na celom svete. Su cirkvi, ktore nesiria Bozie slovo vobec zive? A oslavovany Jan Amos
Komensky vela prebral vo svojich publikaciach od jezuitov, co sa
samozrejme nikde nepise a nie som si ista, ci tieto skutocnosti spomina
aj samotny Komensky.
Ja tieto veci nehovorim, aby som ociernovala jednotlivych ludi, ale
pravdu treba povedat, aby clovek nasiel cestu k Jezisovi a nezivoril v
nejakych protestantskych cirkvach, ktore zalozili ludia so slabou
vierou, lebo sa od katolickej cirkvi odklonili kvoli nehodnym ludom, z
coho jasne vyplyva, ze verili ludom viac ako Bohu a nechali sa
znechutit. |
Re: Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Čtvrtek, 02. červen 2011 @ 15:18:06 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Betmo, to je úžasný příspěvek. Myslím, že by ho měli římští katolíci a evangelíci v rámci ekumenismu vytisknout, rozmnožit a dát na nástěnku v kostele hned vedle článku o evoluci či homosexualitě.
Ze moze este niekto oslavovat Jana Husa.Ja ho ako cloveka nechcem
napadat,ale keby bol svaty, uz by Boh urcite spravil nejaky zazrak, aby
ho ako svoje dieta oslavil.
No, Betmo.
To by se k Janu Husovi musel přeci někdo nejdřív modlit, ne? Přece se nemůže Jan Hus přimlouvat, když se k němu nikdo nemodlí. Musel by se někdo z ŘKC obětovat a zkusit to, jestli je teda ten Hus už o očistce v nebi. Protože evangelíci, Betmo, ti se k Janu Husovi nemodlí, neočekávají jeho přímluvu ani zázrak, čímž se ochuzují a zároveň je nám zabráněno dovědět se, jestli byl ten Hus reformátorem ŘKC jak tvrdil Jan Pavel II nebo heretikem, jak tvrdil nějaký koncil.
|
]
Re: Re: Re: Křest a překřtívání v prostoru Církve bratrské (Skóre: 1) Vložil: oko v Čtvrtek, 02. červen 2011 @ 20:42:43 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | ..." jestli byl ten Hus reformátorem ŘKC jak tvrdil Jan Pavel II"...
To je pro mě velmi zajímavé. Můžeš toto své tvrzení nějak doložit, nebo je to jen překroucené podle vzoru bulváru?
|
]
|
|
|
|