Marně by se hledala druhá kniha, která by se vyrovnala aspoň
přibližně Starému zákonu ve vývoji svého vlivu, v růstu své závažnosti,
v šíři své vlády nad lidstvem. Z posvátných knih malého, nevýznamného
národa neveliké duchové potence tvůrčí a ne příliš vyvinuté civilisace
se staly svatým písmem skoro všeho evropského lidstva a zůstaly jím
téměř po dvě tisíciletí.
Okolnost, že první hlasatelé nového
náboženství byli Židé, zůstala rozhodující. Budovali na základním
pilíři knih židovských, — nevidouce či nedbajíce zprvu rozporu mezi
starou částí a novým evangeliem církev křesťanská i sekty křesťanské je
podržely. Theologie, církevní exegetika dělala pak divy provazolezectví
a krkolomné cviky na visuté hrazdě biblické konkordance, aby Jahva
uvedla v soulad s Kristem a proměnila v Boha Otce. Nikdy nebylo učiněno
větší násilí na duchu a smyslu, cílu a významu nějakého díla nežli v
tomto případu.
Sborník mythů, legend, dějinných knih, zákonův a
předpisů náboženských a rituelních, sociálních a hygienických, básní a
pořekadel mystických a nationálně propagačních děl prorockých, vzniklý
v době několika století, vzešlý v určitém národu a určený
výhradně
pro něj, pro jeho posilu a ochranu, stal se dílem všebožím, jím
diktovaným, změnil se v Zákoník celého křesťanského světa. Lokální bůh,
jenž také nebyl ani od počátku jeden a stále týž, vyrostl na
universálního boha, na jediného pravého boha. Ne z vůle a za souhlasu
národa israelského, ne z jeho ducha a úsilí, ale prostě byl
křesťanstvím zkonfiskován a usurpován.
A tak máme odvěké divadlo, že
týž
Starý zákon je dvojmo ctěn a dvojmo pojímán a vykládán:
židovsky, původně a správně, — a křesťansky, odvozeně a násilně. Je to
kniha krve a nenávisti, záští a běsnosti, bezmezné pýchy a nenasytné
panovačnosti, národní výlučnosti, jaké nikde není rovno, v které ty či
ony dobré rysy mizejí jako kapky rosy v písku, — a krev pro ni vždy
tekla a nenávist zuřila v jejím jménu: co jen český národ stála muk a
žalu a životů!
Úpadem náboženské víry a vývojem vědeckým dnes hledíme na
Bibli
jako na každou jinou knihu, soudíme ji jako každé jiné dílo lidské.
Jako se zkoumají vědecky jiné posvátné knihy, stejně se badá o ní
historiky, hledají se její prameny, filiace jejích myšlenek. Staré
překlady jsou ovšem církevnické a jsou na úrovni doby, kdy vznikly.
Často jenom z
Vulgaty, ne z originálu.
Nejznamenitější překlad
český, pokladnice jazyková, převod kralický, pořízený z hebrejského a
řeckého textu, po stránce vědecké je nutně daleko za dneškem a je také
církevní, stojí k
Starému zákonu jako k dílu, inspirovanému bohem. Pro laika, který by chtěl čísti „Svaté písmo“ jako čte
Vedy,
Koran, není takový překlad postačitelný, neboť nedává mu neskresleného obrazu původního znění. Tlumočí již
apriori
v duchu církve, pro jejíž údy je zamýšlen, užívá terminologie, která je
církevní, ale ne přesná podle originálu, používá určitých konvencí
výrazových.
Na příklad výrazu „bližní“ užívá ve smyslu křesťanském,
tedy bližní je každý člověk beze zřetelu k rase a náboženství, docela
mezinárodně, kdežto v
Starém zákonu bližní znamená vždy a jediné souvěrce a soukmenovce, tedy zase
jen a
výlučně
Žida. Tím ovšem se porušuje pravý význam židovských předpisův a názorů.
Ještě hůře, že jméno židovského boha, které se měnilo vývojem a dobou,
jak národ israelský vypracovával a přeměňoval svou ideji boha krále a
vyvoleného národa, budoucího vládce nad veškerými národy a nad celým
okrskem pozemským, jméno, které bylo nejprve mnohé pro mnohé bohy a na
konec jediné a nevýslovné pro jediného boha, od nejstarších dob, kdy po
stranách obětního kamene se tyčily
matsebah a
ašerah,
přes Elion, Šaddaj a Elohim po Jahve, za nějž pronášeli a snad dosud
čtou pravověrní Židé Adonaj, Pán, nesmějíce vysloviti pravého jména
svého boha, tlumočí se neutrálně a všeobecně Bůh, Hospodin, Pán.
Základní podmínkou vědeckého, nenáboženského překladu Bible je
ponechati všady původního jména božstva. Církve právě dávají Bůh,
Hospodin, a tím alterují samu podstatu věci: nikde nemluví
Starý zákon o Bohu nebo Hospodinu, tedy o něčem obecném a všeplatném pro širý svět ale všady jediné o Šaddaji nebo Jahvovi jako bohu
výhradně židovském,
jenom národu židovskému přejícím,
jediné
jeho chránícím a vedoucím k bohatství, slávě a moci pozemské. Čtu-li,
že Jahve učinil to či ono, vím zřetelně, že běží o boha mezi bohy, o
národního boha, o nic více, jako to vím, čtu-li o Kronovi nebo Diovi.
Jako za jména klassických božstev nebo za jména božstev hindských
neklademe nikdy obecného a neurčitého nebo zjediněčňujícího názvu Bůh,
Hospodin, jako toho nečiníme za Allaha, ba jako se rozlišuje přesně Bůh
Otec od Krista a Ducha Svatého, ač je to podle křesťanské mythologie
táž osoba, ale v různé funkci, a neklade se ani za Ducha, ani za Syna
prostě Hospodin, Bůh, nesmí se tak činiti ani v židovských literárních
památkách. Tam se mluví vždycky jenom o
židovském bohu,
národním a exclusivním,
o Jahvovi, — nikdy ne o světovém a jediném bohu všech národů, o bohu
internationálním.
Universální a jediný bůh není náboženským výtvorem
židovským, ten vznikl v arijském Imperiu a dostal své položidovské
podoby jen bludem či zchytralostí, nevědomostí či setrvačností církví
křesťanských. Neboť čtete-li nový
Syllabus z roku 1907, vidíte,
jaká nehybnost, zabedněnost a zarytost vládne podnes v Římě. Věrnému
katolíkovi nezbývá, nežli věřiti, že zajíc je přežvykavec, poněvadž
hebrejský spisovatel měl nedostatečné znalosti zoologické, — podle
papeže ovšem bůh nevěděl, co stvořil, nebo zajíc se opovážil změniti se
samovolně a bez jeho vědomí v hlodavce. Ale to je věc vedlejší. Rozumí
se, že sinajští nomádi a pozdější kanaanští usedlíci, polodivocí a
rudimentární vzdělanosti, nemohli uložiti do svých knih více, nežli
měli znalostí, nežli jich mohli míti na svém evolučním a civilisačním
stupni. Proto všecka bída a žalostnost středověké učené literatury, že
alfou i omegou všeho vědění byla tehdy neblahá
Bible, jež zplodila nekonečně více zlého nežli dobrého svou vědomostní omezeností a židovskou morálkou starozákonní.
A nyní, proč to všechno píši: mám před sebou
Knihu Jobovu,
již přeložil nově z hebrejštiny Dr. Jindřich Hrozný. Překlad se čte
velmi dobře a docela literárně, až na zásadní věc: jméno božství, jež v
básni vystupuje. V předmluvě praví překladatel. že „v kap. 3—41 jest
Bůh nazýván jmény ’el, ’élôah, šaddaj nebo ’elóhim a jenom jednou (12,
9) jménem Jahve, kterážto výjimka má pravděpodobně původ v pozdější
změně, ale v kapitole 1, 2 a 42 jest Bůh nazýván jménem Jahve“.
V
českém čtení však čteme všady Bůh nebo Hospodin. To je mi nepřijatelné,
neboť dělá zase z israelského kmenového boha jediného a universálního
boha, i náhražkovým slovem obecným, i způsobem psaní s majuskulí,
přetváří jej na křesťanského a výsadního „pravého“ boha. Tím je
specielní ráz i původ básně setřen, odnímá se národu, v němž vyrostla v
této své formě, činí se z ní věc jaksi internationální, čteme to opět
„Bibli svatou“ a nikoli básnický výtvor starých Hebreů. Udělal by to
někdo z mythologické básně řecké nebo babylonského mythu, — tlumočil by
jméno boha nebo jména bohů stereotypně Bůh, Hospodin? Zajisté, že
nikoli.
V básni o Jobovi je kolik jmen pro židovské božstvo, ne-li
božstva, a svědčí to jistě aspoň o tom, že pojem různými jmény
vyjadřovaný není zcela identický, že ukazuje nanejméně k vývoji,
obměně, k různým odstínům nebo úkonům: jakž tedy možno
ve vědeckém
překladě takhle originál porušovati, a z jakého důvodu vlastně: z
ulpělosti na tradici církevní, z náboženské víry? Nevím ovšem, ale věc
je tím velice poškozena.
Chceme znáti z dokonalého překladu knihy
Starého zákona,
ale bez veškeré přísady konservativních způsobů církevnických, čiře
vědeckého, beze všech ústupků konvenčnímu názoru a běžnému citu
náboženskému, — chceme je znáti, pokud v převodu možno, jako čirý
výplod, ať více či méně původní, židovského ingenia. Proto nesmí býti
ani trochu zabarven ničím, co do něho vnesly křesťanské překlady a
výklady. Jinak by v podstatě byla práce nového překladu zbytečná:
podrobnosti jsou podřadné, jejich opravy nemají veliké závažnosti, — oč
běží, je duch
Starého zákona, jeho plemenný a výlučný ráz který
nesmí býti křesťanskou polévou zastírán.
Jako se jiným národům nechává
neztenčeně, což jejich jest, ponechejme toho i Židům, — aspoň dnes, kdy
jejich posvátné knihy jsou nám jediné projevem lidského ducha v určité
rasse a v určitých okamžicích dějinných, a nikoli projevy absolutního a
jediného „Boha“. Vždyť už Spinoza děl, že „Písmo svaté je vykládati
jako každou jinou knihu“.
Arnošt Procházka (
15. listopadu 1869 Praha –
16. ledna 1925 Praha) byl český
literární a výtvarný kritik a
překladatel moderní evropské literatury. Patří k čelním představitelům české literární
dekadence.
V roce 1894 spolu s
Jiřím Karáskem ze Lvovic založil dekadentně zaměřený časopis
Moderní revue.