poslal eman Tento článek vyšel v časopise Sword and Trowel anglického kazatele
19. století C. H. Spurgeona. Spurgeon se v něm snaží popsat, co je to
oživení, nebo po našemu probuzení. Originál je k nalezení na adrese
http://www.spurgeon.org/…/wir1866.htm.
Slovo „oživení“ už v našich ústech zdomácnělo. Stále
hovoříme o modlitbách za „oživení“, nebylo by tedy pěkné
vědět, co tím míníme? Pán řekl o Samařanech: „Vy uctíváte to,
co neznáte,“ kéž neřekne o nás, „vy vůbec nevíte, za co
prosíte“. Slovo oživit (anglicky „revive“) je z latiny, a jeho
význam je zhruba takový – znovu žít, znovu obdržet život, který již
skoro vyprchal, roznítit v plameni jiskřičku, která již téměř
uhasla.
Když zachránci vytáhnou z vody člověka, který se již skoro
utopil, okolostojící se bojí, že už je mrtvý, a tak horlivě zjišťují,
jestli v něm ještě zůstává život. Snaží se použít ty správné
prostředky, aby obnovili život, třou tělo, zkouší různé podněty, a
pokud díky Boží prozřetelnosti život stále zůstává v té ubohé
tělesné schránce, otevře zachráněný muž oči, posadí se, a začne
mluvit, a lidé kolem něho se radují, že ožil. Mladé děvče omdlí, ale
po chvíli se zase probouzí k vědomí, a my říkáme, že „ožila“.
Třepotající se plamínek života v umírajícím muži náhle zahoří
na nějaký čas s neobvyklou jasností, a ti, kteří pozorují jeho
postel, řeknou o pacientovi, že „ožil“.
V těchto dnech, kdy mrtví zázračně nevstávají, neočekáváme
oživení osoby, která již je úplně mrtvá, a také nemůžeme hovořit
o oživení věci, která nikdy předtím nežila. Co je zřejmé je, že
výraz „oživení“ může být použit jen na živou duši, nebo na to, co
dříve žilo. Být oživen je požehnání, ze kterého se mohou těšit jen
ti, kdo mají alespoň malou míru života. Ti, kteří nemají žádný
duchovní život nejsou, a nemohou být, v přesném smyslu tohoto slova,
předmětem oživení. K neobráceným lidem může přijít mnoho
požehnání jako důsledek oživení mezi křesťany, ale oživení samotné
má co do činění jen s těmi, kdo už vlastní duchovní život.
V člověku totiž musí být aspoň nějaká životní síla před tím,
než dojde k jejímu obnovení, nebo jinými slovy, k oživení.
Po skutečném oživení se tedy musíme dívat do Boží církve. Perly
oživení se dají nalézt jen v řece okouzlujícího života. Řekl
jsem, že oživení musí začít s Božím lidem, a to je jistě pravda.
Ale není to celá pravda, protože oživení zde musí jak začít, tak
skončit. Výsledky oživení se mohou rozšířit do okolního světa, ale
oživení samo musí být uvnitř kruhu života, a mají se z něj tedy
těšit vlastníci živé zbožnosti, jen oni. Není to poněkud rozdílný
pohled od toho, který je ve společnosti obvyklý, ale zřejmě není
správný?
Je to politováníhodná skutečnost, že mnozí, kdo jsou duchovně naživu,
potřebují oživení. Je to politováníhodné, protože je to důkaz
o existenci velké míry duchovního zla. Muž s pevným zdravím,
s každou částí svého těla ve statné kondici rozhodně nepotřebuje
oživení. Potřebuje denní výživu, ale oživování zde není rozhodně na
místě. Pokud ještě není dospělý, je třeba, aby rostl, ale mladý muž
plný síly nepotřebuje oživování, bylo by to jen plýtvání zkoušet ho
na něm. Kdo přemýšlí o tom, jak oživit polední slunce, oceán za
přílivu, nebo rok na jeho vrcholu? Strom zasazený u řeky života
obsypaný ovocem rozhodně nevzbuzuje naši úzkost kvůli svému oživení,
protože jeho plodnost a krása každému učaruje.
Takový má být stálý stav synů a dcer Božích. Dobře krmeni,
odpočívající na zelených pastvinách, a vedeni k tichým vodám by
neměli stále volat, „má chudoba, má chudoba, běda mě.“ Udržovaní
laskavými sliby, a obohaceni celou tou plností, kterou Bůh schraňuje ve
svém Synu, jejich duše by měla prospívat, být zdravá, a jejich zbožnost
by neměla potřebovat oživení. Měli by usilovat o lepší
požehnání, bohatší milost, než pouhé oživení. Již mají své spodní
prameny, měli by začít vyvěrat na povrch. Měli by žádat o růst
v milosti, o přibývání síly, o větší úspěch, měli by
opustit ten čas, kdy potřebovali stále volat, „Prosím, neoživíš nás
znovu?“ Pokud církev neustále potřebuje oživení, je to známka, že je
v ní mnoho hříchu, protože kdyby stála dobře před Pánem, zůstala
by ve stavu, do kterého oživení pozdvihlo její členy. Církev má být
tábor vojáků, ne nemocnice plná invalidů. Ale často bývá veliký
rozdíl mezi tím, co by mělo být, a co je, a následkem toho jsou mnozí
Boží lidé v takovém stavu, že ta nejlepší modlitba pro ně je za
oživení. Někteří křesťané jsou duchovně jen sotva naživu.
Když muže potopíte do sudu, nebo dáte do studny plné špatného vzduchu,
není žádný div, že když ho vytáhnete, je polomrtvý, a nutně potřebuje
oživit. Někteří křesťané – a toto říkám k jejich hanbě! –
klesli do tak světské společnosti, a stali se tak tělesnými, že když
byli Boží milostí vytaženi ze svého odpadlého stavu, potřebují oživit,
a potřebují, aby jim Duch Boží znovu vdechl život do nosních dírek.
Když člověk hladoví, a takto pokračuje dlouhý čas bez jídla, když je
den za dnem bez sousta chleba v ústech, nebudeme se divit, že když ho
v takovém stavu najde lékař, řekne, „Tento člověk oslabil svůj
systém, je příliš zesláblý, a potřebuje oživit.“ Samozřejmě, že
potřebuje, protože se pro svou špatnou výživu dostal až do stavu
obrovské zesláblosti. Nejsou také stovky křesťanů – a je hanba, že to
tak je! – kdo žijí den za dnem bez toho, aby se krmili pravdou Božího
Slova, a můžeme přidat i bez skutečného duchovního společenství
s Bohem? Nenavštěvují shromáždění přes týden, a v neděli
jsou jen lhostejnými posluchači. Není zřejmé, že potřebují oživení?
A není ta samotná skutečnost, že tak nutně potřebují oživení,
hanbou pro ně samotné, a zármutkem pro jejich skutečně duchovní
sourozence?
Je zde ale i stav mysli, který je ještě smutnější, než ty dva
popsané výše. Je to naprostý, postupný, ale jistý pokles vší duchovní
síly. Podívej se na souchotináře, jehož plíce se rozkládají, a jeho
životní energie klesá, je to bolestivé vidět jeho slabost, která ho
přepadá po jakékoli námaze, a celková otupělost, která se zmocní jeho
oslabeného těla. Ještě mnohem smutnější pro oko víry je pohled na
duchovní souchotináře, které v některých místech potkáte snad
všude. Pohled víry je matný a zastřený, a jen občas zazáří nebeskou
radostí, duchovní vzezření je falešné, klesající do pochybností a
strachu, jazyk chvály je napůl ochromen. Takový člověk má jen málo co
říci o Ježíši, duchovní stav je strnulý, a pohyby jsou všechno jen
ne rázné. Takový člověk už neusiluje dělat cokoli pro Ježíše, hrozná
otupělost, strašlivá necitlivost ho přemohla, v duši je jako lenoch,
který považuje ležení v posteli a odhánění much od svého obličeje
za těžkou práci. Pokud tito duchovní souchotináři nenávidí hřích,
dělají to tak slabě, že jeden by se mohl bát, že ho pořád ještě
milují. Pokud milují Ježíše, je to tak chladně, že je otázkou, zda ho
vůbec milují. Pokud zpívají chválu Bohu, je to k pláči, jako by
jásavé haleluja byl pohřební zpěv. Pokud se rmoutí kvůli hříchu,
jejich srdce je zlomené jen napůl, a jejich žal je mělký a nepraktický.
Když slyší Boží Slovo, nejsou jím nikdy pohnuti, nadšení je neznámý
luxus. Pokud naleznou nádhernou pravdu, nevšimnou si v ní ničeho
zvláštního, o nic víc, než kohout z bajky v klenotu, který
našel na dvoře. Posadí se na pohodlný divan lenosti, a zatímco se
přikrývají hadry, sní o bohatství a růstu majetku. Je to smutná,
smutná věc, když křesťan upadne do takového stavu, vskutku potřebují
oživení, a musí ho mít, protože „hlava je nemocná, a srdce
zemdlívá.“ Každý milovník duší by se měl přimlouvat za klesající
vyznavače, aby je obnovilo Boží navštívení, a vzešlo nad nimi slunce
spravedlnosti se zdravím na paprscích.
Když přijde oživení pro takové lidi, kteří jsou v popsaném
stavu, jednoduše je přinese do stavu, ve kterém měli vždy být, oživí
je, dá jim nový život, rozdmýchá uhlíky dohasínajícího ohně, a
vdechne nebeský dech do zemdlených plící.
Nemocná duše, která předtím byla necitlivá, slabá, a zarmoucená, se
stává opravdovou, stálou a šťastnou v Pánu. Toto je bezprostřední
ovoce oživení, a sluší se, aby každý věřící hledal toto požehnání
pro odpadlé, a pro nás samotné, když upadáme v milosti.
Pokud je oživení omezeno na živé lidi, můžeme si dále všimnout, že
musí být výsledkem vyhlášení a přijetí živé pravdy. Hovoříme
o „živé zbožnosti“, a živá zbožnost se musí krmit živou
pravdou. Živá zbožnost není v křesťanech obnovena jen pouhým
nadšením, davovými setkáními, dupáním nohou, bušením do kazatelny, ani
šíleným křikem ve slepé horlivosti. Toto je zboží v obchodě
s oživením mrtvých duší, ale pro oživení živých svatých jsou
třeba jiné prostředky. Intenzivní vzrušení může vyprodukovat oživení
zvířete, ale jak může zabrat při duchovním oživení, vždyť duch
potřebuje úplně jiné jídlo, než to, které je v nádobách
obyčejného tělesného vzrušení.
Boží Duch musí přijít do žijícího srdce skrze živou pravdu, a tak
přinést potravu a podněty chřadnoucímu duchu, protože jen tak může být
oživen. To nás vede k závěru, že pokud chceme obdržet oživení,
musíme pro něj jít přímo k Duchu Svatému, a neuchylovat se
k službám profesionálního tvůrce oživení. Skutečná živá jiskra
nebeského ohně přichází od Ducha Svatého, a Pánovi kněží si musí
dát pozor na cizí oheň. V ničem není duchovní život, pokud Duch
Svatý není vše ve všem v této práci, a i kdyby naše životní
síla klesla až na nulu, můžeme ji obnovit jen skrze toho, kdo ji
v nás první roznítil. Musíme jít ke kříži, a dívat se na
umírajícího Spasitele, očekávat, že Duch Svatý obnoví naši víru.
Musíme se znovu vírou krmit tělem a krví Pána Ježíše, a tak Duch Svatý
posílí naši sílu, a dá nám oživení. Když v Indii v pláních
lidé onemocní, šplhají na kopce, a dýchají svěžejší vzduch výše
položených oblastí. My se potřebujeme dostat blíže k Bohu, koupat se
v nebi, a obnovená zbožnost pak bude jistým důsledkem.
Když služebník obdrží toto oživení, káže úplně jinak, než
dříve. Je to tvrdá práce kázat, když vás bolí hlava, a tělo je slabé,
ale je mnohem těžší úkol kázat, když je duše necitlivá a bez života.
Je to smutná, truchlivá práce – bolestivě, ponuře, strašlivě smutná,
ale nejsmutnější ze všeho je, když necítíme, že je to smutné. Když
můžeme jít kázat, a zůstat neteční k pravdě, kterou kážeme,
lhostejní k tomu, jestli jsou lidé zachraňováni, nebo ne! Kéž Bůh
vysvobodí každého služebníka ze setrvávání v takovém stavu!
Může být ještě více ztroskotaný člověk, než muž, který káže
v Božím jménu pravdy, které necítí, a je si vědomý, že nikdy
nezapůsobily na jeho srdce? Být jen ukazatelem ukazujícím cestu, po které
se nikdy nevydá, je úděl před kterým se musí každé pokorné srdce
třást.
Kdyby bylo toto oživení uděleno diakonům a starším, jak jiné muže by
z nich učinilo! Vlažní církevní představitelé bez života nemají
pro církev větší hodnotu, než by měla posádka lodníků pro loď, když
by všichni omdlévali, a zůstali by ve své kabině, i když by bylo
třeba vytáhnout plachtu, nebo spustit člun. Církevní představitelé,
kteří potřebují oživení musí být strašlivou mrtvou vahou na
křesťanském společenství. Na všech křesťanech spočívá zodpovědnost,
aby byli úplně vzhůru kvůli zájmům Sijónu, ale na vedoucích ještě
mnohem více. Měly by se konat zvláštní prosby za milované bratry
v úřadu, aby byli plni Ducha Svatého.
Jak mnoho se změní služebníci v nedělní škole, roznašeči
letáčků, a ostatní pracovníci pro Krista, když do nich vnikne život!
Služebníci, kteří mají málo milosti jsou jako nemocné rostliny ve
sklepě, zbledlé a odumírající, jako vrby u vodních toků, ale jako
mohutné rákosí v dobře zavlažovaném údolí jsou ti služebníci
Boží, kteří přebývají v jeho přítomnosti. Není divu, že náš
Pán řekl, „Protože nejsi ani studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých
úst,“ protože když je křesťanovo srdce plné ohně, je pro něj
odpuzující hovořit s vlažnými lidmi. Copak se lidé s vroucí
láskou pro Ježíše, když jsou zastrašováni pochybujícími a lenivými
lidmi, kteří vidí lva na cestě, necítí jako kdyby už měli překypět?
Každý upřímný služebník zná chvíle, kdy se mu studená srdce zdají
tak nesnesitelná jako trubci v úlu pracovitých včelek. Lhostejní
vyznavači se hodí mezi skutečné křesťany asi tak jako sníh při žních.
Jsou jako ocet zubům a kouř očím. Být ve spojení s lhostejným
křesťanem je stejné jako být přivázaný k mrtvole, jsou jen
břemenem, morem a ohavností. Otočíš se k jednomu z těchto
chladných sourozenců po laskavě upřímném modlitebním setkání, a
řekneš mu se svatou radostí, „Jak nádherné setkání to bylo!“
„Ano,“ odpoví lhostejně a s rozmyslem, jako by to byla námaha tolik
říct, „bylo zde docela dost lidí.“ Jak jeho chladná slova zaskřípou
v uších! Musíš se ptát sám sebe, „Kde ten člověk byl? Není si
vědomý, že s námi byl Duch Boží?“
Neříká náš Pán o těchto lidech, že je vyvrhne ze svých úst,
protože on sám je zcela upřímný, a v důsledku pak platí, že pokud
potká vlažné lidi, nemůže je vystát? Říká, „Kdybys byl studený nebo
horký,“ raději úplně odmítavý k dobrému, nebo mající upřímný
zájem. Je jasné, co tím myslel. Když slyšíš bezbožného člověka, jak
se rouhá po upřímném setkání, nebudeš nad tím bědovat, ale budeš
cítit, že od takového muže to není věc, která by tě mrzet, hovořil jen
tak, jak je zvyklý, ale když potkáš Boží dítě, které je vlažné, jak
to můžeš vystát? Je to hnusné, a tvému vnitřnímu člověku se dělá
špatně od žaludku.
I když skutečné oživení v podstatě náleží Božímu lidu,
vždy s sebou přináší požehnání i pro ostatní ovce, které
ještě nepatří do stáda. Když pustíte kámen do jezera, kruhy se stále
rozšiřují, dokud není cítit jeho vliv i v tom nejvzdálenějším
koutu jezera. Když Pán oživí věřícího, velmi brzy jeho rodina, jeho
přátelé, i jeho sousedé obdrží část výhod, protože když je
křesťan oživený, modlí se mnohem ohnivěji za hříšníky. Toužící,
milující modlitba za hříšné je jedním ze známek oživení
v obnoveném srdci. Protože požehnání je požadováno pro
hříšníky, přichází od toho, který slyší modlitby svého lidu, a tak
svět získává oživením. Brzy hovoří oživený křesťan o Ježíši
a jeho evangeliu, zasévá dobré semeno, a Boží símě se nikdy neztratí,
protože řekl, „nevrátí se ke mně bez užitku.“ Dobré semínko je
zaseté do brázd, a v srdcích některých hříšníků Bůh připraví
půdu, takže vypučí ve slavnou úrodu. Pro lidi se také otevírají nové
dveře milosti skrze zanícené rozhovory mezi věřícími.
Když jsou křesťané oživeni, žijí mnohem důsledněji, činí své domy
svatějšími a šťastnějšími, a to vede bezbožné, aby jim záviděli, a
dotazovali se na jejich tajemství. Hříšníci z Boží milosti touží
být také takovými radostnými šťastnými svatými, chtějí se spolu
s nimi krmit na skryté maně, a to je další požehnání, neboť to
vede lidi k hledání Spasitele. Pokud bezbožný člověk vstoupí do
shromáždění, kde jsou všichni svatí oživení, nebude u kázání
spát. Služebník ho nenechá, protože posluchač zpozoruje, že kazatel
cítí to, co káže, a má právo být vyslyšen. To je čistý zisk, neboť
nyní takový člověk naslouchá s hlubokými pocity, a nade vše, moc
Ducha Svatého, kterou kazatel dostal jako odpověď na modlitbu, přijde na
jeho mysl, je usvědčen z hříchu, spravedlnosti, a soudu, který má
přijít, a křesťané, kteří jsou u něho na stráži, mu pospíchají
říct o Spasiteli, ukazují mu k vykupující krvi, takže oživení,
přesně řečeno, je s Božím lidem, ale jeho výsledky nemůže žádný
člověk přesně vymezit.
Bratři, hledejme oživení v tomto měsíci, aby rok byl zakončen
sprškou požehnání, a nový rok začal v hojnosti. Zavažme se
k tomu, že vytvoříme modlitební jednotku, posvěcenou skupinu
prosebníků, a kéž nám Bůh učiní podle naší víry.
Otče, o tvé požehnání
prosíme zde před tvým trůnem,
sladké časy obnovení,
které jsou jen v Tobě samém.
Sladké je to, cos nám už dal,
však jen v tom nechceme zůstat,
skryté dary hledáme dál,
vylej je, a sám nám dej stát.
Probuď děti své, ty spící,
na žeň ať jdou, třeba jich,
učiň z nich své požehnání,
do šlépějí vlož jim smích.
Žádnou vísku nezapomeň,
ať Tvůj déšť nás všechny skrápí,
k nebesům nechť stoupá píseň,
tisíců v ní hlasy zazní.
Převztato z http://www.studnice.org