Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

toto je několik let starý rozhovor s prof. Hellerem původně plánovaný pro časopis Křesťanských sborů Živé slovo.Nikdy v něm ale nevyšel a ležel jen tak "v šuplíku". Tak snad se bude hodit tady. Malá předmluva k následujícímu textu.   Během několika let, co jsem členem křesťanského sboru v Bohumíně, jsem měl možnost slyšet množství názorů týkajících se kralického a ekumenického překladu. Většina z nich  by se dala shrnout do následujících vět:

Kralický překlad je nejlepší, nejpřesnější a hlavně nejdoslovnější . Naopak ekumenický překlad je chybný, zavádějící, místy špatně přeložený (to se dokazovalo srovnáním s překladem kralickým), plný kompromisů s katolickými názory a, jak řekl jeden bratr, je to prostě škvár a ti ekumeničtí překladatelé pro to (překládání Bible) neměli cit. A kdo ví jestli byli vůbec věřící. Když pominu fakt opovážlivého posuzování, zda je či není někdo věřící, zarazilo mne, odkud ten bratr ví, že zrovna tento překlad je správný, a ten druhý ne. Velmi mne také překvapilo, když jsem zjistil, že lidé vznášející tyto soudy nemají ani minimální znalosti o hebrejštině, novozákonní řečtině a o metodice překladu, a že tedy nejsou dostatečně kompetentní něco takového prohlašovat. Na základě těchto a dalších názorů, které v našich sborech hojně panují, jsem se rozhodl požádat o rozhovor člověka, o jehož hluboké víře, erudici a kompetenci nemám nejmenších pochyb. Je to emeritní profesor Evangelické theologické fakulty Univerzity Karlovy , kterého bych stručně představil: Prof. ThDr. Jan Heller (nar. 1925) vystudoval theologii u Synodní rady, na Husově fakultě a v Basileji. V letech 1948-51 byl vikářem Českobratrské církve evangelické v Hořovicích. Od roku 1951 působí na Evangelické theologické fakultě (dříve Komenského ev. bohosl. fakulta) jako asistent, docent a profesor pro Starý zákon a religionistiku. Je autorem knih Starověká náboženství (1978), Zákon a proroci (1984), Nástin religionistiky (1988), Bůh sestupující (1994) a Tři svědkové (1995) a velkého množství článků. Byl rovněž členem starozákonní i novozákonní překladatelské komise pro ekumenický překlad Bible. Následující rozhovor byl natočen 29. 10. 1998 v Praze a toto je přepis autorizovný prof. Hellerem. Chtěl bych jej věnovat všem těm, kteří snad z neznalosti věci soudili více než jim přináleželo, s přáním, aby si uvědomili složitost této problematiky, a všem, kteří si kladou či kladli podobné otázky a nenalezli na ně odpověď. Pavel Šíma Kralický a ekumenický překlad Bible PŠ: Mohl byste nějak nastínit člověku, který není znalý starověkých jazyků, jak je obtížné překládat Bibli do současného jazyka? Prof. Heller: Je to obtížné, a to z několika důvodů. Jednak proto, že každý překlad vždycky znamená výklad. Má-li zůstat zachován obsah, nelze překládat slovo od slova. Doslovný překlad může myšlenku zatemnit, ale když je překlad příliš volný, tak se také obsah ztrácí. Podstatné je, aby byla myšlenka zachována. U překladů biblických je několik speciálních obtíží. Jedna z nich je ta, že Starý zákon je psán hebrejštinou, to je semitská řeč, která má jiné mluvnické kategorie. Například místo zpředmětňujícího substantiva má zpřítomňující nomen (nomen = lat. jméno), sloveso není postaveno na času, nýbrž na vidu a tak dál. Novozákonní řečtina je zase do značné míry ovlivněna hebrejštinou, poněvadž ti, kdo psali Nový zákon, sice psali a mluvili řecky - třeba apoštol Pavel řecky kázal - ale mysleli hebrejsky. A tak je třeba za jejich řečtinou objevit hebrejské myšlení. A největší problém při překladu Bible je v tom, jak tlumočit správným způsobem to, co dělá Bibli Biblí, to jest touhu, aby Bible sama nám byla živým oslovením, aby nebyla pouhým referátem o minulosti, ale aby nás z ní oslovovalo to, co jde napříč časem a napříč situací. Překládat Bibli znamená vždycky doufat v Boží pomoc ne jen tehdy, kdy překládám, nýbrž i tehdy, kdy se bude ten překlad číst. PŠ: Existuje nějaký nejlepší překlad Bible nebo nejdoslovnější překlad Bible? Prof. Heller: Ne, neexistuje jeden nejlepší překlad Bible. Když se někdo upne k jedinému biblickému překladu a na ty ostatní nedbá, pak mu řeknu rovnou do očí, že je lenoch a duchovní zaostalec, protože každý překlad je nějakým způsobem poznamenán dobou, kdy vznikal a účelem proč vznikal. Kralická je klasická, ale mladí lidé jí už málo rozumějí. Je relativně přesná, ale dnešní lidé si už leckdy pod těmi slovy, kterých kraličtí užívali, nedovedou nic představit. Třeba co to je mněhoděk, nebo dvamecítma. Některá slova úplně změnila význam: „nesměli se otázat“ neznamená, že to měli zakázáno, ale že se neosmělili otázat se. Kralická Bible, na svou dobu výborná, se nám vlivem vývoje jazyka vzdálila. Každý překlad je ovšem určitým způsobem výklad a to proto, že v každé řeči se ve slovíčku vybavují jiné souvislosti, odborně jiné konotace. Vezměme slůvko ruka. Pro nás ruka znamená, že se něco dělá, je to obraz pro činnost. V hebrejštině ovšem ruka (jád) může také znamenat vztyčený sloup až pomník. Kdežto řecké slůvko „cheir“ neznamená nikdy pomník, ale může znamenat rukopis. Čili slůvko má základní význam a vedle toho má vedlejší významy (konotace). Tyto konotace se nekryjí, i když se kryje základní význam. Kdybychom překládali úplně doslovně a neměli ohled na tyto konotace, vznikne překlad, který nám původní myšlenku nepřiblíží. A odpovědně se rozhodovat znamená vlastně zvažovat konotace slova. Proto není možno udělat překlad, který by nebyl ani trochu výkladem. To není chyba, když je překlad výkladem, jde o to, aby byl správným výkladem a ovšem, abychom si uvědomili, že ten výklad je vázán na dobu a místo, na to, komu je určen. Nemůžeme Bibli přeložit jednou provždy. Jednou provždy je tu jenom původní text (ne samozřejmě, že bychom měli originál biblického textu, máme dnes opisy opisů a z těch se překládá). Proto budeme musit znovu a znovu bibli překládat, až se dnešní jazyk zase stane minulostí. PŠ: Pojďme tedy k Bibli kralické přímo. Z čeho ji kraličtí překládali, jaké texty měli v rukou? Prof. Heller: To víme dost přesně. Byla to především Antverpská polyglota, tehdy nejlepší a nejdokonalejší vydání původních textů biblických. V ní byl vedle sebe text hebrejský, řecký a latinský. Dále měli v rukou skvělé kritické zpracování hebrejského textu od Tremelia a Iunia. Měli oba skvělé hebrejské vzdělání a vydali latinské znění Bible s bohatými poznámkami. Vyšlo to latinsky ve Frankfurtu nad Mohanem v létech 1575 - 1579. Takže to bylo tehdy docela čerstvé. A bylo to to nejlepší co tehdy existovalo. PŠ: S jakým cílem Bibli překládali? Komu byl překlad určen, měl to být překlad studijní nebo liturgický? Prof. Heller: Tenkrát ještě nebyl překlad studijní a liturgický tak rozlišen jako dnes. Byl to překlad, který jako by obepínal všechny potřeby Jednoty bratrské. A tak byl základem pro kázání i pro kázeň, pro liturgii i pro vlastní přemyšlování. To dokazují konečně i bohaté kralické poznámky, které byly v “Šestidílce“ původně součástí Písma. To, že roku 1613 byla vydána „Šestidílka“ bez těchto poznámek, bylo z nouze. „Šestidílka“ bez poznámek je svým způsobem torzo a je škoda, že ty poznámky nemáme. Vyšly jednou v minulém století, ale nejsou dneska k sehnání. Kralická „Šestidílka“ zase vyšla ve velmi nákladném a krásném faksimile v Německu, ale to také není normálně k sehnání. Chtěla je vydat Biblická společnost, ale ukázalo se, že by to bylo velmi nákladné vydání a velice malinká hrstečka lidí se příhlásila, že by si to koupili. To nás tenkrát zklamalo. PŠ. Jaký byl postoj kralických k deuterokanonickým knihám, které v “Šestidílce“ byly, byl to jeden díl z těch šesti? Prof. Heller: Kraličtí zaujímali postoj vpodstatě kompromisní. Tedy postoj, který byl řekněme měkčí než postoj striktně reformovaných, ale byl možná výraznější než postoj některých luteránů.Tridentský koncil v šestnáctém století prohlásil deuterokanonické knihy za nedílnou součást Bible, ale právě proto, že polemizoval proti protestantům, kteří od nich začali mít v celosvětovém měřítku odstup. To nebylo nic nového, už překladatel Vulgáty Hieronymus čili Sv. Jeroným, říkal, že Bible doopravdy jsou to, co jsou knihy kanonické, nikoliv deuterokanonické. Deuterokanonické byly psány řecky a byly v Septuagintě (překlad SZ do řečtiny z 3. stol.. př.n.l.), kdežto kanonické jsou ty, které byly psány hebrejsky a máme je v protestantských Biblích. Ten rozdíl ovšem ve středověku nebyl tak křiklavý, ale stal se křiklavým v době reformační, protože se očistec a modlitby za mrtvé a nepřímo potom i odpustky zdůvodňovaly především z deuterokanonických knih. A tohle reformace odmítla, a aby oslabila katolické argumenty, začala deuterokanonické knihy problematizovat. Luther byl mírný a řekl jenom, že jsou sice užitečné ke čtení, ale že se jimi nesmí dogmaticky argumentovat. Kdežto reformovaní byli striktní a vůbec je z Bible vyloučili. Podoba Bible, kterou máme dnes, byla ovlivněna reformovaným proudem. Kraličtí jsou kompromisní. Nechtějí je stavět na roveň knih kanonických. Vydali je sice, ale udělali z nich zvláštní díl, který vyšel jako poslední. PŠ: Do jaké míry je dnes kralický překlad použitelný? Nemůže dojít kvůli staré češtině ke zkreslení smyslu? Prof. Heller: Víte, já jsem sám v době svého mládí díky češtině na gymnáziu měl živý vztah ke staročeštině. My jsme ještě museli umět takové tvary jako aoristy, imperfekta a tak dále. Takže pro nás ta kralická čeština, stará čeština, nebyla zdaleka tak vzdálená. Ale mně je teď 73 let. Maturoval jsem v roce 1944, to je 54 let. Od té doby se čeština obrovsky změnila a dnes člověk bez většího lingvistického vzdělání už tento bezprostřední přístup ke staré češtině nemá. A právě to byl jeden z důvodů, proč jsme se pustili do nového ekumenického překladu. Samozřejmě tu byl ještě druhý důvod, možná dokonce ještě naléhavější. Tehdy, kolem roku 1960 ( začalo se překládat v 1961) se komunistické vládě velice líbilo, že Bible u nás je prakticky jenom v podobě kralické, že je to tedy starodávná věc, minulost, omšelost a křesťanství taky omšelost. To jsme nechtěli připustit, a tak ještě před profesorem Součkem profesor Bič říkal: „Bible je přece něco živého. My to budeme muset přeložit znova tak, aby to zase mluvilo živě“. A to byl důvod a pohnutka k novému překladu. PŠ: To již vlastně odpovídáte na otázku, kdo a kdy přišel s tou myšlenkou Bibli znovu přeložit. Prof. Heller: Ano bylo to kolem roku 1960 a v roce 1961 se začalo znova překládat. Víte ono to je tak, že když je někdy církev ve zkouškách, tak se probere a začne dělat něco podstatného, kdežto když se jí daří moc dobře, tak přestane na to podstatné dbát. Bylo to v roce 1961, když jsme začali. PŠ: S jakým cílem jste Bibli překládali? Komu byl překlad určen? Prof. Heller: Prostě novodobému člověku. Samozřejmě i církvi, ale hlavně každému člověku, který se chtěl znovu setkat s biblickým poselstvím. Když jsme začínali, tak jsme si ještě příliš neuvědomovali to, co pozdější bádání vypracovalo zřetelně: že je rozdíl mezi třemi typy překladů. To říká moderní nauka o překladech. Je překlad liturgický, který by měl navazovat na staré typy překladů. Pak je druhá možnost, překlad studijní. Ten do jisté míry splňuje podoba Starého zákona v ekumenickém překladu, zvláště pokud se čte s výkladem. A třetí typ překladu je překlad misijní. To je překlad, který nemá mít bohatý slovník, který má mluvit co možná nejvíc jazykem doby. To je takový překlad, který můžete dát někomu, kdo se ještě s křesťanstvím téměř nesetkal, do rukou a bude tomu rozumět. Takový překlad misijní, hodně srozumitelný, je Nový zákon. Mezi novozákonní a starozákonní částí ekumenického překladu Bible je, žel, poněkud rozestup, který spočívá také v přístupu k Písmu. Starozákonní skupina měla na mysli především písmáka, který se chce nějakým způsobem prokousat záhadami Starého zákona, a ty jsou tam vysvětlovány. Kdežto novozákonní skupina se soustředila na člověka, který se s křesťanstvím prvně setkal. PŠ: Které církve se na překladu podílely? Prof. Heller: Začali lidé z církve českobratrské evangelická, ale velice brzo se připojili další a to jak z dalších evangelických církví (pokud ovšem v nich byli lidé, kteří uměli natolik dobře biblické jazyky aby mohli spolupracovat), tak z církve katolické, která pak věc velmi podporovala. Například zesnulý kardinál Trochta se za překlad plně postavil a byl nás dokonce navštívit. I církev pravoslavná se podílela skrze nejkvalifikovanějšího člověka, kterého tenkrát měla. Byl to Dr. Radko Jakovlevič, který byl nedávnovysvěcen na biskupa. PŠ: Vyskytly se někdy spory o to, jak třeba nějaké slovo či větu přeložit? Jak jste to řešili? Prof. Heller: Ano, tyto spory se vyskytovaly, ale chtěl bych připomenout, že nebyly podmíněny konfesionálně. Byly podmíněny přístupem, to znamená, že někdo chtěl více zachovat původní obsah biblické výpovědi, kdežto někdo jiný chtěl tuto výpověď co nejvíc přiblížit dnešnímu člověku. Čili byli mezi námi lidé, kteří víc dbali na srozumitelnost a ozvučnost a druzí chtěli dbát především na věrnost. Já se vám přiznám, že jsem býval spíše na straně těch, kdo se snažili překládat přesněji a nechtěli nynějšímu čtenáři ušetřit všechnu práci. Bible chce, aby se nad ní rozvažovalo. Když v ní něčemu nerozumíme, máme přemýšlet, srovnávat, ptát se. A v tomto směru se právě ekumenický překlad Nového zákona zdá někde až příliš srozumitelný. V biblickém textu je za prvním plánem, který je v překladu NZ vystižen velice dobře, ještě plán druhý, třetí. A když je ten první plán tak hladký a zřetelný, tak na ten další si čtenář nevzpomene, protože se o nic nezarazí. Bible se asi nemá číst docela hladce. Jeden německý praktický theolog měl kdysi přednášku o tom, že text, který potřebuje kazatel jako svůj výchozí bod, nesmí být ani úplně nesrozumitelný, ani úplně srozumitelný. Když je úplně nesrozumitelný, tak si posluchač řekne: A co s tím? A když je úplně srozumitelný, tak si taky řekne: A co s tím? Kdežto když je mírně nesrozumitelný, tak aby lehce podráždil zvědavost, tak si posluchač řekne: To jsem zvědavý, co z toho bude. A to je ono. PŠ: Jak je to se slůvkem „svatý“ v ekumenickém překladu? Mnohokrát jsem narazil na oslovení „bratří“ tam, kde je v řeckém textu nebo i v Bibli kralické slovo „svatý“. Proč jste toto slovo přeložili tím „bratří“ ? Prof. Heller: Vedlo nás k tomu to, že v obsahu pojmu svatý došlo k posunu, který je nejen závažný, nýbrž přímo povážlivý. Hebrejské kádoš znamená zasvěcený Hospodinu, morální kvalitu označuje až druhotně. Ten, kdo je zasvěcený Hospodinu, je tím zavázán k určitým postojům, ale svatý není proto, že je takový nebo onaký, nýbrž proto, že si ho Bůh vybral a že mu patří. A podobný je samozřejmě v Novém zákoně obsah řeckého hagios. Jenomže úcta ke svatým je u nás, v zemi převážně katolické, přece jen v povědomí. Svatí jsou prý ti, kteří mají nadbytek zásluh. To je zcela mimo biblické uvažování. NZ docela evidentně užívá termínu „svatí“ k označení těch, kdo patří Bohu. Bez ohledu na jejich mravní kvality. Je jasné, že jsou tím k určitému úsilí povoláváni, ale není to předpoklad. Proto apoštol Pavel mohl nazvat „svatými“ bez ohledu na další věci ty, o nichž věřil, že patří Bohu, že patří mezi vyvolené. A tohle vyjádřit stručně je těžké. Buďto bychom museli to slůvko „svatí“ nejdřív vyložit, a pak ho v textu nechat. Jestliže ale neděláme zároveň překlad s výkladem, pak nám nezbývá, než jej nahradit něčím, co by tento jeho původní a základní obsah nějakým způsobem tlumočilo lépe, než to, co je překladem sice doslovným, ale zavádějícím jinam. PŠ: Není tedy pravda, že by to bylo nějak na nátlak katolické církve, která právě proto, že má své svaté, tam nechtěla uvést slovo „svatí“? Prof Heller: Právě naopak, katolíkům by se tam to slovo „svatí“, bylo bývalo líbilo, protože by měli na co navazovat, ale i když ti milí katoličtí bratři byli trochu na rozpacích, byli příliš vzdělaní, než aby nám odporovali. Když jsme jim to vysvětlili, a to ještě podrobněji a důkladněji, než jak jsem vám to tady stručně řekl, tak nám řekli: Máte pravdu, budeme to tak muset udělat. PŠ: Mohl byste se pokusit o nějaké krátké, stručné srovnání ekumenického a kralického překladu? Který z nich je lepší v jaké situaci? Kdy ho má věřící člověk brát a kdy ho má třeba odložit? Prof. Heller: Víte, když se mne někdo zeptá, zdali je lepší kralický nebo ekumenický překlad, tak už je mi to podezřelé. Protože srovnává věci vytržené z kontextu. Kralická je skvělá, ale je skvělá ve svém kontextu, ve své době a pro každého, kdo k této době ještě má vztah. Svým způsobem je doslovnější než ekumenický překlad. Ale v okamžiku, kdy jsme se této době vzdálili a kdy jsme museli víc vykládat, abychom zůstali věrni obsahu, nezbývalo nic jiného než Bibli znovu překládat. Ekumenická je volnější, a proto je někdy obsahově přesnější. Kralická je v průměru doslovnější, ale tato doslovnost může toho, kdo nevstoupil do jejich myšlenkových struktur a kdo si nepřivlastnil specifické obsahy jejích termínů mást. PŠ: Myslíte si, že se dá z překladu Bible udělat slušný výklad? Prof. Heller: Ano, v určitém smyslu ano. I bez hebrejštiny může upřímný čtenář Písma předložit to, co mu bylo darováno z Písma vyposlechnout. A jeho posluchače to může duchovně velmi užitečně vzdělávat. Problém je jinde. Když znám původní jazyky, tak nejen vím co říct, nýbrž také co neříct. U kazatele není důležité jen to co říká, ale také to, co neřekne, kam to nepustí. Když konfrontuji svoje představy a třeba i svoje duchovní zkušenosti s původním textem Bible, tak to máte jako zahradnické nůžky, které mně to moje vznášení velmi rychle ostříhají. Čili když někdo pracuje s původním textem, má jakoby pojistku, že je blíž původním představám, původním myšlenkám Písma. Ale není to pojistka automatická a Duch Svatý není v gramatice. Ten, kdo v upřímné víře vykládá jenom český text může přinést obohacení. Ale pak by bylo žádoucí, aby ve shromáždění byl někdo, kdo nemusí být kazatelem, ale původní text zná, má ho možná dokonce rozevřený na klíně, a potom řekne buďto amen, anebo řekne pozor, ono by se možná přece jen něco mělo vyložit jinak. PŠ: Takže, když se někdo orientuje pouze na jeden překlad Bible a jen z tohoto překladu vykládá a ostatní překlady Bible zavrhuje, tak se může dostat na scestí? Prof. Heller: Nejen to. Tak je lenoch. Tomu Slovo Boží nestojí za trochu práce, aby srovnával, aby přemýšlel? To to chce všechno dostat prefabrikované v konzervách? Víte, představte si někoho, kdo by nikdy nechtěl vařit a všecko by chtěl jenom dostávat v konzervách - to je člověk, který se upnul na jeden překlad. PŠ: Co si myslíte o tak zvaném fundamentalistickém přístupu k Bibli? Přesněji řečeno, když se říká, že Bible rovná se Slovo Boží, že tedy každé to písmenko, každá tečka je taková malá schránka, ve které je schováno Boží slovo a kterou my musíme jen dobře otevřít, abychom to Boží slovo mohli vyjmout. Prof. Heller: To je obtížná otázka a musíme si ji trošku roztřídit. Slovo Boží je jako víno v nádobě. Nemůžeme mít víno bez nádoby a nemůžeme mít Boží slovo bez lidských slov. A to Pán Bůh ví, a proto nám nejen dovolil, nýbrž přímo přikázal těch lidských slov užívat a nad těmi lidskými slovy musíme dbát na každou čárku a tečku. Ale tím se nestáváme vlastníky pravdy, protože slovo k nám promlouvá teprve tehdy, když nám dá Duch Svatý srozumění - když rozpoznáme, že to slovo je živým oslovením. Čili Bible je Božím slovem v dynamickém slova smyslu, nikoli ve statickém. To bych, když otevřu Bibli, už musel sám ihned slyšet Slovo Boží. Ale tak to není. Bible je slovo Boží dynamicky, nebo přesněji řečeno, Bible se nám Slovem Božím stává, když nás skrze slova Písma osloví Duch Svatý. Fundamentalismus je v mé představě něco jiného. Je to úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský zážitek za normu pro druhého. A to je zhoubné. Tomu je třeba čelit všude a pořád. Poněvadž to znamená, že takový člověk tím , co pozná a co mu třeba opravdu z milosti Boží bylo darováno, přikazuje těm druhým, po jaké cestě mají k Pánu Bohu jít. A zmocňuje se nad nimi vlády. To je panování. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo ji hlásá. Ne, když hlásáme pravdu, vždycky ji hlásáme nedokonale. Kristus nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme z části, nikdy nejsme pány Božího slova. Když svoje vlastní duchovní zkušenosti povýším na nástroj svého panování nad dušemi, bráním druhým v cestě do božího království. PŠ: Dalo by se říct, že záleží více na intenci Bible, na tom, kam nám slova Bible ukazují, kam směřují, než na každé tečce a čárce? Prof. Heller: Pozor, nesmíme to postavit do protikladu. Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce a čárce, tu hlídáme jenom proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Víte, já jsem si vůbec odvykl mluvit o Božím Slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi theology a mezi kazateli a mezi všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek anebo nástroj, kterým toho druhého můžu tlouct přes hlavu. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace. A proto když mluvím o oslovení, znamená to, že je tu někdo, kdo oslovuje, a někdo, kdo je osloven. To, co mám před sebou, není nic víc než právě to, co jde od oslovujícího ke mně oslovenému. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklít do hrobu třeba svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ho ven. Farizeové, zákoníci, Židé, a římská stráž u hrobu Ježíše - nemusím dále vykládat analogii. Každá čárka je tedy důležitá, ale ne sama o sobě, nýbrž jenom proto, aby nám z nádoby Písma nevytekl obsah, abychom potom nebyli v pokušení nalít tam místo vína vodu svých představ. PŠ: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Miliče Lochmana, který jednou v semináři církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. Prof. Heller: To je hezky řečeno, a já bych to ještě řekl ostřeji: u každého slova Bible je třeba čekat, že když dá Pán Bůh ze své milosti, aby Duch Svatý začal pracovat, může se nám stát živým oslovením. A možná kdybychom zkoušeli tam, kde říkáme bezmyšlenkovitě „Boží slovo“, říkat „Boží oslovení“, ukázal by nám tenhle posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravdu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem. A Bible přece je nástroj Boží komunikace s námi. PŠ : Znáte překlad knihy Žalmů od Jana Zemana z Křesťanských sborů? Prof. Heller: Ano, ten překlad Žalmů znám a je to pěkné dílo. Já jsem obdivoval už i jeho snahu se do té práce pustit. Rozhodně překládal s dobrou znalostí hebrejštiny z původního textu, takže to je cenný překlad. Obdivoval jsem jeho snahu do českých pojmů natlačit významy pojmů hebrejských. To je něco velmi kladného, ale velmi nesnadného.. Ponevadž je český jazyk v dost prudkém vývoji, tak je otázka zdali to, jak to dělal snad před více než padesáti lety stačí dnes. Nad jednotlivostmi v překladu by se dalo debatovat. Ale považuji za něco cenného a kladného, že to vůbec vydal, že jsme to měli v rukou a chtěl bych za to poděkovat. PŠ: Na závěr bych měl jeden trošku osobní dotaz: Co pro vás znamená, že se už skoro 50 let zabýváte hebrejským textem Starého zákona, co Vás k tomu motivuje? Nezdá se Vám, že ho tak dobře znáte, že Vás už ničím nemůže překvapit? Prof. Heller: Není zajímavější a dobrodružnější kniha nežli Starý zákon a znám ho velice málo. Čtu jej sice 50 let, ale to je tak krátká doba, že kdyby mně Pán Bůh jenom na čtení Bible, na nic jiného, věnoval 500 let, možná bych začal něco chápat, o čem po těch 50 letech jenom tuším, že je někde za obzorem. Bible je něco tak nesmírně zajímavého, tak dobrodružného a napínavého - vždyť kde máte nějakou knížku, kterou když čtete, tak si můžete být jisti, že v každém slovu a na každé stránce jde vlastně o vás samé? PŠ: Děkuji Vám za rozhovor.