Grano Salis - Dovoluje Bůh člověku zhřešit?

poslal oko

Odpověď je zdánlivě jasná:

Bůh dal člověku přikázání lásky a hřích patří do oblasti mezi věci jasně zakázané.

Přesto je trvalou realitou tohoto světa, že lidé v různé míře hřeší.

Jak tedy dát tyto dvě naprosto protikladné věci rozumově do souladu? Jak to, že všemohoucí Bůh se svojí nekonečnou mocí si nechá dělat ve stvoření od lidí takovou neplechu a nepořádek?

Setkávám se tady s lidmi, kteří se o sobě domnívají, že jsou už lidmi spravedlivými - na rozdíl od nás ostatních - od těch "hříšníků". Už dlouho mám pocit, že toto je jen nedorozuměním, nepochopením skutečného stavu věcí.

Když je dítě malé, rodič s ním nediskutuje kdy má jíst či spát, co bude jíst, zda si obleče čepici a rukavice, když je venku zima. Rozhoduje za dítě a chrání ho. Nepustí ho k rozpáleným kamnům, nedá mu do ruky na hraní břitvu.

Ale s těmito příkazy a zákazy dlouho nevystačí!

Jakmile začne dítě rozumově zrát, začne si samo prosazovat svoji vůli - a rodič musí vysvětlovat; doba zákazů a příkazů spěje ke konci a nastává doba vedení, výchovy. Cílem je, aby člověk sám rozumově pochopil, co je pro něho dobré a co mu naopak škodí - a podle toho pak samostatně a správně jednal.

A právě tak to máme i my s Boží výchovou.

Člověk už nevystačí jen s příkazy a zákazy. Dar rozumu jej nutí k samostatnému jednání a Bůh mu v tomto dává prostor.

(Dt 30,19 ...)

Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo, a miluj Hospodina, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu.

Tohle neříká nesmlouvavý despota jako prostý zákaz či příkaz, o kterém se nediskutuje.

Tohle už je řečí vychovatele. Moudrého vychovatele, který vede člověka k samostatnosti, k dospělosti rozumu. K samostatnému rozhodování mezi dobrem a zlem s tím, aby si člověk ve své svobodě volby zvolil dobře.

A v životě kolem sebe také vidíme, že lidé si skutečně volí ... Jeden dobře, jiný špatně.

Ve svém daru svobodné volby může člověk padnout i hluboko pod svoji lidskou přirozenost. Protože tehdy se to stává už dílem ďáblovým.

Ve stejném daru svobodné volby se ale může člověk s pomocí Božích milostí také pozvednout až do nebeských výšin lásky, která kvůli druhým zapomíná na sebe!

Toto jsou dva opačné extrémy stavu člověka, mezi kterými se my všichni lidé bez výjimky nacházíme. Pán nás tímto vede k dospělosti rozumu, k samostatnému rozhodování se mezi dobrem a zlem, které je součástí Pánovy výchovy.

Pánova výchova k dospělosti v našem rozhodování.

My sami se rozhodujeme mezi dobrem a zlem s vědomím, že na nás pak dopadnou také následky našich rozhodnutí - neseme tedy odpovědnost za své činy a za své vnitřní postoje.

Boží láska zde umenšuje svoji moc do té míry, že umožňuje člověku prosazovat svoji vůli, i když je třeba evidentně špatnou volbou a výsledkem je pád do hříchu. Bůh dovolí člověku zhřešit. Snad v naději, že když člověk okusí ovoce zla hříchu, poučí se pro příště a ze svých hříchů učiní pokání..

Pokud bychom totiž člověka drželi pořád jenom v rovině moci zákazů a příkazů násilím, nedovolili bychom mu nikdy dospět.

Člověk by tak nemohl být svobodným a milovat Boha nejde jinak, než ve svobodě vlastního rozhodnutí. Násilím nikoho milovat nedonutíme.

Cílem Pánovy výchovy je, aby se lidé v lásce sdíleli s Bohem i navzájem mezi sebou. I za cenu ztrát, i za cenu toho, že některý člověk najde zalíbení v otroctví hříchu.

Není žádná jiná cesta ke svobodě člověka bez toho, aby se člověk sám stal odpovědným za své jednání a sám se pro to správné vnitřně rozhodl..

Proto všemohoucí Bůh dovoluje lidem i hřešit - trpí hřích ve stvoření...

Protože jenom tak může člověk naprosto svobodně realizovat svůj vztah lásky k Bohu i bližním.

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace