poslal Frantisek100 Když jsem nastoupil
do svého druhého zaměstnání po ročním působení v pohraničí, netušil jsem,
co všechno prožiji. Jde o speciální zařízení, snad proto nám krajský zřizovatel
zařídil poznávací zájezd po různých speciálních zařízeních. Psal se rok 1973.
Právě
přijíždíme do sociálního ústavu, který je určen pro slabomyslné chlapce,
vlastně muže, protože mnozí už překročili věk dospělosti. Pan ředitel nám
vysvětlil, že tady jsme na Moravě a
každý si rád vypije nějakou tu skleničku vína nebo i něco silnějšího. A
pokud žena otěhotní právě v době, kdy jsou oba v alkoholickém opojení, může se stát, že se narodí postižené
dítě. V zahradě starý pán sekal zrovna
kosou trávu.
"To je náš nejstarší chovanec" vysvětlil pan
ředitel.
Procházíme oddělením,
kde chlapci jsou sice postižení, ale dá se s nimi pracovat i komunikovat.
Vykonávají drobné ruční práce a smějí se na nás.
"Tak tenhle hoch je náš ministr zahraničí, protože zná
jménem všechny politiky", usmívá se
ředitel a ještě blaženěji se tváří
chlapec, na kterém však podle vzezření je poznat určitý defekt.
"A nyní vás zavedeme
na oddělení těžce postižených jedinců. Pokud je
některá z vás těhotná, doporučuji
s námi nechodit."
Naše vychovatelka má
však kuráž a neodmítne příležitost vidět to, co třeba už neuvidí. Přicházíme na
oddělení takzvaných ležáků. Na pokoji stojí jen šest postelí a na nich
bezvládná těla, která občas sebou mrskají. Proto jsou doslova přifačovaná k
posteli bílými obvazy. Cítíme i určitý
zápach, protože potřebu vykonávají na místě, kde leží. Strašný pohled. Pečuje o
ně jedna civilní zdravotní sestra. Do dalších pokojů už ani nenahlédneme.
" A ještě vám ukážu jedno oddělení, které má na
starosti řádová sestřička. Jsme rádi, že ji tady máme, protože zde je práce nejobtížnější".
Na ředitelovi vidím, že hovoří vážně.
Vcházíme do
místnosti, kde mne zaujme čisťounká podlaha. Dveřmi pak nahlížíme do ložnice
asi s dvaceti postýlkami. Připadají mně nějak malé a jako v pohádce o
Sněhurce a sedmi trpaslicích, jenže je jich
aspoň třikrát víc. Všude ustláno a čisto. Žádný zápach jako na minulém
oddělení. Mladá sestřička oblečená
do řadového obleku má krásný a milý obličej a zve nás dál. A tady už poznáváme osazenstvo. U
dlouhého stolu na malých židličkách s otvorem pro nočník sedí dvacítka malých bytostí. Nepřipomínají
vzhledem děti, protože jejich tváře jsou nepěkně zdeformované. Jsou jak
zvláštní trpaslíčci. Někteří vydávají divné skřeky. Houpají se na židličkách
a když se k ním přiblížíme, otírají se o
nás a možná chtějí jak malé děti
pochovat. Na stole před nimi leží krajíc s paštikou. Žasnu nad tím, jak tohle
může jedna drobná sestřička sama obstarat. A ke všemu v další místnosti
spatřuji asi čtyři klecová lůžka. Ptám se sestřičky, k čemu slouží.
"No, když některý dostane záchvat a mohl by sebe i ostatní poranit, tak ho tam
musím dát."
"Vy sama?
Sestřička pokrčí
rameny a s klidným úsměvem ještě doplní.
" Oni mně někdy někteří z nich i pomohou" a dívá
se milé na tato lidská stvoření.
Co je to za duchovní sílu, která umožňuje takové
obětování? Sněhurka s dvaceti
postiženými trpaslíčky? Kdepak. Anděl s trpícími lidmi, kteří možná díky péči
tohoto anděla si svoje utrpení ani neuvědomují.
Když odcházíme z
oddělení, tak pan ředitel opět si pochvaluje práci řeholních sestřiček.
"Nevím, kdo by tohle dělal, nebýt jich" dodává.
Poslední
překvapení nás čeká v místnosti, která připomíná bývalou kapli. Před nás v ústavních uniformách se znakem ústavu na
rukávu nastupuje asi šest chlapců či mužů. Věk totiž nepoznáme. Mají bicí
nástroje, vozembouch a jiné a podle pana ředitele nám zahraji a zazpívají
několik lidových písniček. Všichni se usmívají a je na nich vidět, že hrají a
zpívají s nadšením. Podle přízvuku je
sice znát, že barva hlasu není stejná jako u zdravých lidí, výslovnost jak u
cizinců, ale ta jejich obrovská radost
vše zamaskuje. Vždyť je to od srdce. Jeden z chovanců, který má asi větší
volnost, drží v ruce fotoaparát a fotí a fotí. Ptám se na něho
pana ředitele a divím se tomu.
"Ale on tam
stejně nemá film a dělá mu to radost" prohodí s úsměvem pan
ředitel.
Když se loučíme,
přitulí se k němu jeden z chovanců a do jeho pláště si snad utírá nos. Pan
ředitel ho neodhání a směje se.
" To víte, jsem jejich táta, táta sto tří dětí. Mně to
nevadí, od toho mám přece plášť"
Vstupujeme do
autobusu a venku před ústavem stojí pan ředitel a s ním hlouček chovanců.
Mávají na nás a usmívají se. Ten chovanec, který nemá ve fotoaparátu film, vše
s radostí fotí. Rozjíždíme se, také máváme
a jsme dojati až k slzám.
A já mám také radost. Asi jsem uviděl anděla. Ta sestřička
byla anděl.