Grano Salis - Vzpomínka na květen 1945

poslal Frantisek100

Když vidím, jak vzpomínáme na konec druhé světové války, vybaví se mi vzpomínky naší babičky a také těch, co mi vzpomínky vyprávěli při návštěvách v domově. A vzpomínali na konec války s radostí. Nesetkal jsem se s tím, že by něco vyčítali vojákům Rudé armády

Jedna babička v domově vzpomínala.

Její rodiče, když viděli před domem u nich na venkově skupinu sovětských vojáků, pozvali je domů na oběd. Maminka uvařila šest litrů bramborové polévky a vojáci s chutí jedli a děkovali. „Chcete ještě přidat ? “ a oni se ohlíželi na ostatní, aby zbylo i na děti. „Ale je toho dost. Jen jezte!“. Ještě dvakrát je rodiče takhle pohostili. Když odjížděli a loučili se, sundal důstojník holínky a dal je mamince. Já ty holínky nosila ještě pak čtyři roky. A my holky jsme se vůbec nebály. Zdobily jsme jim koně březovými větvičkami, sedaly si k nim na koně a oni nás vozili. Ani mne nenapadlo, že by se nám šestnáctiletým holkám mohlo něco stát. Babičce se lesknou oči při vzpomínce na mládí. Už je to přes sedmdesát let a vzpomínka je živá.

Naše babička měla také hezké vzpomínky.

Bydlela ve větším městě v rodinném domku. Ona a její setra, svobodné ženy kolem 28 roků a maminka vdova.. Najednou u nich ráno zazvonili vojáci a žádali o ubytování pro velitele. Jednalo se o dva důstojníky a jejich mladého pobočníka. Seběhlo se to tak rychle, že děvčata si nestačila z obývacího pokoje, kam je ubytovali, uklidit svoje hodinky. Vojáci byli ubytovaní asi pět dní. Jejich mladý pobočník byl asi stejného věku jako tehdy babička. Babička uměla dobře rusky, protože pře válkou tři roky pracovala v Užhorodě, neboť v Čechách byla těžké sehnat práci. Dobře si spolu rozuměli a mladý Rus jí učil básničky a povídali si. Sedávali na lavičce na konci zahrady a Maša, jak babičce říkal, se mu asi moc líbila. Ostatně bývala velice hezká a vypadala mladší. Po pěti dnech nastal čas loučení. Babičce ho bylo líto. Ostatně v té době už měla vážnou známost a její snoubenec pracoval v odboji. To přece nemohla zamilovanému chlapci sdělit. Nerad se loučil. „Mašo, až válka skončí, přijedu za tebou“ říkal v slzách a daroval ji na památku svoji tužku. Válka skončila. Tužka zůstala u babičky na památku až do její smrti, když zemřela ve věku skoro 101 let.

Dnes ji máme schovanou a při pohledu na ni, vidíme naši babičku jak ještě po tolika letech si pamatovala onu ruskou básničku a vzpomínala na milého chlapce. Válka je krutá. Kdo ví, jak skončil život tohoto vojáka.

Když vojáci odjeli, vstoupily obě sestry a maminka do pokoje. Bylo uklizeno a na stolku ležely dvoje náramkové dámské hodinky tak, je tam před pěti dny nechaly.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace