Grano Salis - Jak poznávat Boha.

poslal oko

„Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Bůh/Syn, jsoucí do/v náruče(-i) Otce, sám ho vypověděl/vyložil.“

Tento těžko přeložitelný, protože nad lidský rozum tajuplný výrok Janova evangelia obsahuje hned několik zásadních informací.

Nejprve slyšíme, že Boha nikdy nikdo neviděl.

Proč tomu tak je, by mělo být jasné. Jsoucího transcendentního Boha nemůžeme pojmout ani obsáhnout. Pozn.: Ani na tzv. blažené patření pouhé přirozené schopnosti člověka nestačí. Protože je transcendentní, přesahuje kapacity našeho zraku, ale též naší obraznosti a pozor, také našeho rozumu a chápání. Pravého Boha nemůžeme obsáhnout nebo pojmout ani rozumem. Nekonečně přesahuje jakoukoli myslitelnou i nemyslitelnou umělou inteligenci, přesahuje filosofické systémy dnešní fyziky, i té kvantové, přesahuje všechny zákonitosti světa viditelného i neviditelného.

Nejen naše obrazné představy, které snad ještě někdy při mluvení o Bohu nastoupí, ale ani to, co máme v samotném rozumu, bez obrazných představ, hovoříme-li o Bohu, není Bohem. V takového nevěříme.

Ani člověk s jakýmikoli důsledky jeho existence a činnosti, ani to, co by zbylo, kdyby byl vesmír úplně bez člověka, není jsoucím Bohem.

Dokonce ani lidská slova o něm používaná nebo to, co ta slova znamenají.

Proto pojmy, které o Bohu používáme, míníme analogicky s vědomím druhého a třetího kroku: Není Stvořitelem, není Otcem, Synem a Duchem Svatým tak, jak my to chápeme, a Boží podstata nespadá do množiny nebo kategorie podstat. Je Otcem, Synem a Duchem Svatým, je Stvořitelem, je Bytím nekonečně jinak, nekonečně více.

Tedy ještě jednou, pojmy a představy podvědomě přítomné a nastupující, když něco o Bohu říkáme, nejsou Bohem: Takový Bůh není, TOTO BŮH NENÍ.

Představa nebo pojem vytvořené v naší hlavě nejsou Nestvořeným.

Nestvořený jsoucí Bůh přece nemůže být závislý na lidské činnosti, ani té duchovní. Nemůže být závislý ani na lidské obraznosti a představivosti (to platí též pro ty, kteří praktikují ignaciánská cvičení, a proto se mohou častěji ocitnout před nebezpečím považovat svou představu Boha a jeho slov za Boha a jeho slova (co?)), ale ani na lidské rozumové činnosti (to platí zvláště pro pseudonovoscholastické teology).

Je-li nestvořený, nemůže být výplodem rozumu. Jak bylo řečeno, toto není Bůh (Bohem).

Ne náhodou do duchovního života patří vedle noci smyslů (včetně těch tzv. vnitřních) též něco obdobného týkající se rozumu... Od toho všeho musí být člověk očištěn, resp. osvobozen.

Říká se, že západní společnost prožívá krizi víry.

Při bližším zkoumání ale musíme uznat, že se spíše jedná o krizi chápání, krizi přístupu k víře a představ, o krizi rozumového uvažování o Bohu.

Prakticky odmítli předpokládat nepochopitelnost a transcendentnost, a místo Boha měli své chápání Boha. Analogii sice de jure připouštěli, ale de facto brali pouze onen první krok a své výpovědi o Bohu chápali doslova, tak, jak dané pojmy používají v běžné řeči.

Toto nemohlo dlouho vydržet. Musela přijít krize, muselo přijít očišťování. V základu se jedná o něco podobného, co snad každý prožil na přelomu dětství a rané puberty.

Tehdy jsme neodložili katolickou víru, ale své vlastní výklady katolické víry.

Nezavrhli jsme nezavržitelného Boha jsoucího, ale dětinské představy o něm, které s ním neměly nic společného.

Ne tak drasticky, avšak v podstatě totéž, se děje po celý život a západní společnost to prožívá jako celek. Nejedná se ani tak o krizi víry euroamerického člověka, jako spíše o krizi chápání, které muselo dříve či později padnout, protože lidské chápání Boha není jsoucím transcendentním Bohem.

Západní společnost se ocitla na cestě, kterou si už dávno prošili antičtí pohanští filozofové, a tak byli připraveni na přijetí pravého křesťanství. Dnešní křesťané, mající dost dosavadních kázání a způsobů katecheze, objevili „náročné“ otázky a pochybnosti, na něž odpověděli už starokřesťanští Otcové vyčerpávajícím způsobem.

Věta „Boha nikdy nikdo neviděl“ je dostatečným důvodem k tomu, aby se

1) ti, kterých se to týká, osvobodili nebo nechali osvobodit od všech obrazů dědečků s trojúhelníkem za hlavou; aby je ani nenapadlo myslet si, že obrazy Nejsvětější Trojice zobrazují Nejsvětější Trojici;

2) jiní aby se kriticky stavěli nejen k představám, ale též ke svému používání pojmů, ke všem svým čistě rozumovým úvahám a řečem o Bohu. Totiž aby rozlišili to, co pochází z člověka a jeho schopností (včetně duchovních) od Toho, kdo člověka přesahuje a předchází.

A nakonec, za třetí, aby ti, kterých se to týká, odlišili nadpřirozené Boží dary přesahující rozum i všechno přirozené od Boha (dar nerovná se dárce), a tak se jim Boží dary nestávaly překážkou na cestě k Němu.

Vánoce jsou k tomu jedinečnou příležitostí.

To se ovšem nesmí stát záminkou k rezignaci a ztrátě zájmu o pravdu o Bohu a následnému vytváření náboženství zvaného „humanismus“, kde pak dosavadní náboženství hraje roli jakési psychologické pomůcky, bez ohledu na objektivní pravdu. Neuchopitelnost Boží podstaty jako záminka k rezignovanému odvrácení se od Boha a přivrácení se k tématu člověka jako k novému bohu je tím, co provází každé pokušení už od začátku dějin. Dobře sem zapadá augustinovské popsání hříchu jako srdce zakřiveného do sebe.

Boží Zjevení plně obsažené v Ježíši Kristu přijímáme tak, že přijímáme Ježíše Krista jako člověka.

Kde je jako člověk, tam je díky tajuplnému sjednocení jeho lidství s Božstvím též jako Bůh. Člověku Ježíši Kristu se klaníme, protože díky tomuto sjednocení lidské přirozenosti s božstvím je Bohem. Nezaměňujeme ani nemícháme v Kristu lidství s Božstvím, ale zamýšlíme se nad důsledky toho, že jako člověk je Prostředníkem mezi Bohem a lidmi, lidmi a Bohem.

Nemůžeme-li pojmout Boha, nemůžeme-li ho pochopit, uchopit ani definovat; platí-li, že „Boha nikdo nikdy neviděl“, nezbývá nám, než přijmout a respektovat způsob, který on sám pro setkání nás s Ním určil: Tím je přijetí Prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista, jehož příchod na svět o Vánocích slavíme.

Přijetím uchopitelného a viditelného člověka Ježíše Krista přijímáme díky onomu tajuplnému sjednocení lidství s Božstvím v jediné osobě Božího Syna Boha samotného. Přijetím Ježíšova učení nepřímo přijímáme Ježíše Krista, v němž se nám daroval Bůh.

A tak i když „Boha nikdy nikdo neviděl“, i když ho neobsáhneme, i když naše představy a úvahy o něm nejsou On, můžeme ho přesto přijmout a zcela se mu odevzdat: Máme viditelného Prostředníka, Ježíše Krista narozeného jako člověka, který nám Boha „exegezil“.

Ne náhodou zpíváme ve vánoční prefaci: „Když vidíme tvého narozeného Syna (jako člověka), vidíme tebe, Bože neviditelný. Jsme uchváceni láskou k tobě.“

Člověk slyšící v kontextu mystéria Vánoc prolog Janova evangelia může jen beze slov žasnout...

(Z katolického prostředí).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace