Není mnoho věroučných pozic, které jsem za svůj život změnil. Mám oproti mnoha ostatním ovšem jednu velkou výhodu. Uvěřil jsem v letničním sboru, kde byl kladen velký důraz na Písmo, jeho četbu a vlastní zkoumání. Důrazy ze svého duchovního dětství si obvykle neseme celý život a za tuto devízu jsem sboru AC v Českých Budějovicích a zejména jeho zakladateli celoživotně zavázán. Právě tento důraz mi později pomohl odmítnout i pyramidální skupinkový sytém, který se v tomto sboru zrodil (resp. byl transplantován ze Švýcarska a potažmo ze Soulu), a který později poškodil církev „en bloc“. Má kritika ovšem – pokud jen mohu posoudit – nikterak nepoškodila vzájemný vztah k jeho zakladateli, který pro mě zůstal duchovním otcem a vzácným bratrem v Kristu, na jehož kázáních jsem vyrostl a dodnes je poslouchám.

Můj druhý sbor v Brně (kam jsem se přestěhoval za zaměstnáním) se stal charismatickým a jeho vedoucí se proti rozsuzování Písmem obvykle otevřeně stavěl, jelikož měl vizi, které bylo třeba se odevzdat a příliš neztrácet čas zkoumáním, aby bylo zachráněno co nejvíce lidí. Stačilo pouze důvěřovat, že vůdce je povolán Bohem. Jelikož jsem tento koncept nikde v Bibli nenacházel, stal jsem se prakticky permanentním disidentem. A právě charismatická orientace sboru mě vedla k tomu, že jsem všechny staronové vlny zkoumal a díky Bohu i duchovně přežil. Proto jsem nebyl formován učeními, která ostatní až nesnesitelně lehce vstřebávali. S rozvojem internetu jsem zjistil, že věřím tomu, co hlásají letniční v USA, a odvolávání se na jejich teologii, na kterou se formálně odvolávala i AC, mi umožnilo ještě nějakou dobu v AC setrvat, než se mě konečně podařilo vyloučit. Důraz na osobní odpovědnost za přijaté nauky u mě přetrval jako domácí stříbro, které jsem nikdy neprodal. Tento důraz je ovšem stále více v církvích opouštěn.

Přesto jsou dvě oblasti, ve kterých jsem se ze svých dřívějších pozic posunul. Bylo to pojetí autority, ke kterému jsem byl veden, a to poslouchat autoritu i v jejich omylech, navzdory svému svědomí. Tento posun, který se pak projevil i v řadě dílčích oblastí, jsem vyjádřil v jednom svém dřívějším článku. Druhou oblastí je eschatologie. Zde změna není tak markantní. Stále věřím tzv. „pesimistickému pohledu“ apostase poslední doby a příchodu Antikrista vládnoucímu skrze odpadlou církev. Věřím v obnovení etnického Izraele a jeho příklonu ke Kristu. Věřím i ve vytržení církve do oblak. Nicméně nevěřím, že poslednímu dějství „velkého soužení“ unikneme na sedm let do oblak a všechno si „odskáčou“ Židé. Boží soud totiž začíná od domu Božího a vidím, že nám jako církvi žádná domluva nepomáhá. Naopak, jdeme od špatného k horšímu. Tento svůj posun jsem vyjádřil v jednom svém nedávném článku. Na druhou stranu za tento pohled nepůjdu na barikády a jeho zastánce v žádném případě nevidím jako nebezpečné blouznivce. Ostatně, sám jsem tomu s určitými pochybnostmi řadu let věřil a většinu věcí, obsažených v tomto systému, stále zastávám.

Nadále věřím tomu, že v závěru lidských dějin (ale vlastně během celé historie) se plně projeví dvě oddělené církve. Nevěsta a Nevěstka. A již dnes vidím dvě skupiny církve, a aniž bych nyní explicitně uvedl, která je která, pokusím se uvést charakteristiky, jaké v těchto formujících se skupinách nalézám. Podtrhuji, že záměrně generalizuji a zcela jistě zde budou i přechodné stavy. Nicméně pozoruji, že tyto skupiny postupně polarizují své názory v prospěch níže popsaných charakteristik.

První skupina jsou progresivní a pokrokoví křesťané. Mají v úctě Písmo, které vykládají podle nejnovějších poznatků přírodních a humanitních disciplín. Věří v evoluci a snaží se učinit všechny lidi rovnými, což chápou jako jejich zaměnitelnost. Touží osvobodit ženu od nadvlády muže, děti z nadvlády rodičů, a nakonec i člověka z jeho biologických determinant, jako je pohlaví. Homosexualitu chápou jako přirozenou součást života a jsou přístupní k legitimizaci transgenderových lidí, zřejmě i v rámci církevních úřadů.

Existenci národních států vidí jako potenciální nacionalismus, a proto kritizují národní vlády a inklinují k vládám nadnárodním, resp. globálním. Jelikož ohraničenost obecně vidí jako potenciální hrozbu, kritizují i tradiční politické strany a fandí nevoleným hnutím a občanským iniciativám, obvykle formovaným vlivem globálních neziskových organizací. Nebezpečí svébytné národní kultury, uskutečňované v rámci geopolitické oblasti, je podle nich možné překonat ideou multikulturalismu, k jejímuž prosazení je vítaným prostředkem migrace.

Tito křesťané pak obecně preferují kolektivismus nad individualismem. Individuální zkoumání globálních vizí chápou jako ohrožení. Kritizují individualistické zájmy např. Maďarska a Ruska, zato oceňují globální zájmy Německa a Francie. Zdůrazňují i odpovědnost člověka za globální vývoj klimatu a v pohledu na současné rozšíření viru SARS-Cov2 důvěřují globálním institucím a jejich prezentaci dat. Apelují na druhé (i jejich děti), aby se (nikoliv pro ochranu vlastního zdraví), ale kvůli bezpečnosti svojí a svých blízkých nechali dobrovolně naočkovat, jinak jim budou hrozit sankce.

Budoucnost vidí chmurně, protože člověka čeká ekologická a pandemická katastrofa, kterou mohou lidé snadno odvrátit, avšak v cestě stojí nepoučení a krátkozrací individualisté, kteří hájí překonané lidské svobody a stahují všechny ostatní s sebou do záhuby. Přesto tito křesťané doufají ve světlé zítřky a zářnou budoucnost. Tu ovšem bude třeba nastolit jen skrze porážku jinak smýšlejících, kteří globální odpovědnost odmítají. K jejich poučení nebo případné neutralizaci bude třeba zvolit adekvátně silné prostředky. Někteří jsou přesvědčeni, že představují samotného Krista, který má právo své odpůrce soudit.

Na druhou stranu tito křesťané odmítají ostré a vyhraněné neměnné pravdy zastávané po staletí církvemi, a proto jsou vstřícní i v pohledu k ostatním náboženstvím, se kterými navazují dialog a později pořádají i společné bohoslužby. Jsou proto nadšeni například stavbou chrámů pro společné bohoslužby křesťanů, judaistů a muslimů.

Tito křesťané jsou obvykle mladšími a vzdělanými lidmi, kteří nezažili reálný socialismus a pocházejí ze střední a vyšší společenské třídy. Věří v nutnost svobody projevu, kdy akcentují důležitost zveřejňovat správné názory, zatímco ty nesprávné je třeba eliminovat a pro jejich nebezpečnost jim nedopřát sluchu.

Druhá skupina jsou konzervativní křesťané. Mají v úctě Písmo, které chápou jako dostatečné, tj. nadřazené poznatkům přírodních a humanitních disciplín. Odmítají evoluci a dávají důraz na rozdílnost a pluralitu, přičemž oceňují lidskou individualitu a nezaměnitelnost. Chápou odlišně úlohu ženy, muže a dětí, přičemž akcentují odpovědnost muže za rodinu a rodičů za děti. Rovnost nechápou jako zaměnitelnost. Věří, že člověk byl stvořen jako muž a žena, což jsou biologické determinanty, které jsou člověku dány a jejich záměna působí destrukci v řádu stvoření. Homosexualitu a transgenderismus proto chápou jako hřích a lidské selhání.

Existenci národů v konkrétních samosprávních celcích vidí jako Boží tvůrčí čin, a proto jsou poddáni národním vládám, a naopak nedůvěřiví vládám nadnárodním, resp. globálním. Ohraničenost vidí jako ochranu, preferují tradiční volené politické strany a jsou spíše skeptičtí k hnutím a občanským iniciativám, obvykle formovaným vlivem zahraničních neziskových organizací. Oceňují a rozvíjejí svébytnou národní kulturu, uskutečňovanou v rámci geopolitické oblasti, kterou je třeba chránit před vnějšími vlivy, jako je nelegální migrace.

Tito křesťané preferují individualismus nad kolektivismem a globalizaci podrobují biblické kritice. Mnozí otevřeně sympatizují s preferencí konzervativních a národních zájmů zastávaných Maďarskem a odmítají démonizaci současného Ruska. Zato s podezřením pohlíží na dominanci Německa a Francie v rámci EU. V Písmu nalézají, že člověka čeká ekologická a pandemická katastrofa, kterou chápou jako přicházející Boží soud, který bez pokání nelze odvrátit, a ostatní chápou jako objekt misie, které mají milovat. Současné prezentace rozšíření viru SARS-Cov2 srovnávají s jinými pandemiemi a prezentovaná čísla například přepočítávají na počet obyvatel dané země a rozlišují mezi infikovanými a nemocnými, což je chápáno jako zlehčování. Někteří využívají možnosti dobrovolného neočkování, které si představují bez sankcí.

Budoucnost vidí optimisticky, jelikož vyhlížejí Kristem obnovenou zemi. Přesto věří v těžké časy, ve kterých budou po krátký čas pronásledováni. Tento čas bude třeba přečkat v důvěře Bohu z moci Ducha svatého a nepřátele je třeba milovat. Zdůrazňují, že jsou pouhým stvořením, omilostněnými hříšníky, a proto přenechávají soud Bohu. Na druhou stranu neodmítají ostré a vyhraněné neměnné pravdy, a proto ostatní náboženství chápou jako falešné, jejichž následníky je třeba získat k uctívání pravého Boha.

Tito křesťané jsou obvykle již staršími lidmi, kteří zažili reálný socialismus, a pro svůj dřívější postoj nepodporující socialistický internacionalismus nemohli studovat. Pocházejí ze střední a nižší společenské třídy. Věří v nutnost svobody projevu, kterou chápou jako příležitost k vyjádření se každému v etických a zákonných mezích.

Po tomto extenzivním úvodu se dostávám k samotné knize. Přiznám se, že pokud bych knihu nečetl, zřejmě by mě odradil jeden z jejich autorů Michael Brown. Pamatuji si jej jako protagonistu Torontského požehnaní, který svojí teologií vyzbrojoval účastníky probuzení v Pensacole. Toto probuzení považuji za jednu z pohrom, která vedla k devastaci pentekostalismu nejen v USA, ale i v ČR. Doporučení od dalších čtenářů, jako je šéf Prorockého hnutí Mike Bickle nebo africký evangelista Daniela Kolenda, by na mě nepůsobilo důvěryhodně a zřejmě jen dokresluje Brownovu orientaci. Nedivil bych se, kdyby kvůli těmto protagonistům někteří křesťané knihu odmítli.

Kniha ovšem nepopisuje žádné extáze, vize konečného probuzení, vlády církví nad národy, ale střízlivě a podle mě velice korektně vykresluje církev procházející dobou soužení a vlády Antikrista a snaží se vyvrátit přesvědčení, že křesťané této době na sedm let uniknou do nebe. Pokud se tak nestane, pak všichni pretribulacionisté budou vystaveni pronásledování, na které nebudou nepřipraveni a ani s ním nebudou vlastně počítat. Autoři podle mého názoru přesvědčivě a citlivě ukazují, že idea pretribulacionismu nebyla církvi do roku 1830 známa a stojí pouze na několika teologických konstrukcích. Kniha zároveň nikterak neodsuzuje pretribulacionisty. Ostatně oba autoři tento systém do jistě míry dříve sdíleli a s nimi i řada teologů, kazatelů a evangelistů.

Kniha mi přijde logická a přesvědčivá, i když ne se vším je nutné souhlasit. Například s tím, že Afrika je z poloviny křesťanská, nebo, že ti, kteří budou vzati (což bývá interpretováno jako obraz vytržení) půjdou na soud. Autoři si to uvědomují a dávají čtenáři i vnitřní svobodu jejich teze odmítnout. Tam, kde si nejsou jisti, pouze předkládají možnosti a uvědomují si protiargumenty. Kniha proto v ničem nepřipomíná charismatické apokryfy, nabízející osobní svědectví ve formě doktrín a varující každého, kdo by si je dovolil zpochybnit nebo o nich jen pochybovat.

Nemám sice naději, že by kniha zviklala skalního pretribulacionistu, nicméně každému doporučuji, aby svůj teologický systém vystavil konfrontaci odlišným názorům. Křesťané často kritizují pouze svoji představu toho, čemu věří ti, se kterými nesouhlasí. Teprve tehdy, když detailně pochopíme a popíšeme věroučný systém tak, že to ocení i odpůrci, kteří jej zastávají, můžeme pak efektněji argumentovat. A to autoři zvládli brilantně.

Svoji recenzi zakončím tím, že jako konzervativnímu křesťanovi by se mi velmi líbilo odletět na sedm let do nebe a vyhnout se řádění Antikrista. Pokud se tak stane, budu mile překvapen. Pokud však pretribulacionisté neodletí (u miháľistů je téměř jistota, že zde v roce 2024 ještě setrvají), pak budou překvapeni nemile. A co horšího, vůbec nemusejí rozpoznat Antikrista, jelikož to nebude zapadat do jejich vidění světa. Doufejme jen, že v něm neuvidí nového reformátora. Za vyloženě sektářské pak považuji ideu, že ti, kteří pretribulacionismus odmítají, budou zanecháni. Zde je třeba zopakovat, že spaseni (a vytrženi) jsme pouhou milostí skrze víru a žádné eschatologické jízdní řády (ať falešné či pravděpodobné) s tím nic nesvedou.

Knihu je možné objednat na stránkách www.danielknihy.cz