poslal okrosek
Drahokamy
Měl jsem zvláštní sen. Ocitl jsem se v neznámu, patrně mimo Zemi, a pátral jsem po příčině takové zvláštní záře. Už to mám! Stojím nad hromadou, která jistě představuje velké jmění: drahokamy, perly, zlaté šperky. Ale proč ty klenoty tak svítí? To přece není jenom lesk odraženého světla.
“To jsou poklady, které si lidé ukládají v nebi!” zazněl nade mnou mocný a přitom tichý hlas. Teď chápu, že cenu těch skvostů nestanoví žádný zlatník světa. A rozumím i tomu zvláštnímu vyzařování. Začínám se chvět, protože jsem si uvědomil, že mne obklopuje přítomnost Pána všeho bytí.
Tu upoutal mou pozornost zvláště pěkný, modrý, vybroušený kamínek. Beru ho opatrně do prstů, prohlížím zblízka a na jeho lesklých ploškách se před mýma očima odehrává děj, jako na nepatrné obrazovce. Vidím automobil, který havaruje a hoří. Teď zastavuje jiný vůz, jeho řidič vyskakuje a přes veliké nebezpečí výbuchu přibíhá na pomoc. Děj končí. Vybírám si velikou, jemně zbarvenou perlu. Ta mně zase vypravuje o smutné staré paní, které se zdálo, že už ji nikdo nemá rád, nikdo o ni nestojí. Potom se u ní objevil člověk . Přicházel často, někdy jenom na kus řeči, jindy s písničkou, pak s kbelíky uhlí ze sklepa a s nákupem.
Opravdu zvláštní kamínky a šperky! Komu patří tenhle kámen, komu tento nádherný šperk? Uchváceně se probírám zvláštním pokladem. Nepřemáhá mě při tom hrabivost, mám jenom touhu, aby alespoň jeden malý kamínek byl ode mne . Čas rychle ubíhá a před mým zrakem se odvíjí pestrý film, kde jsou hrdiny lidé, kteří se něčeho odřekli a dali to z lásky jiným: s úsměvem nabídnuté místo v přeplněném vlaku – návštěva u nemocného – obětavost při práci, kdy je třeba udělat navíc to, nač druzí nemají ani chuť ani čas – trpělivý úsměv tam, kde ostatní nasadili tvrdý výraz tváře – vlídné slovo pro druhého, i když člověku samotnému nebylo zrovna do povídání – čas věnovaný člověku místo zábavy s přáteli, četby zajímavé knížky, zaslouženého odpočinku…
Poněkud stranou leželo několik nápadně velikých, čirých, umně vybroušených kamenů. “Ty nejkrásnější jsou modlitby jedněch za druhé!” napověděl mi opět tichý hlas. Vidím každodenní modlitebný boj matky o to, aby její syn přijal Ježíše Krista za svého Spasitele. Pak matka umírá a uplývá řada let, než se synovi vrací ona dávná, zdánlivě bezvýznamná slovíčka. Modlitby a slova lásky se stávají synovi nesmírně drahým diamantem s tisíci zářivých plošek.
Ani jsem netušil, Pane, že lze během krátkého lidského života nasbírat tolik krásných činů a bezpečně je uložit u tebe. Každý z těch záblesků představuje to, co má jediné v tvých očích věčnou cenu: kousek lásky. Ten skutečný nebeský poklad, nashromážděný za celé dějiny lidstva, bude asi vypadat jinak. Ale já si to zatím krásnější představit nedovedu . Nechci počítat své dobré skutky, Pane. A přece bych si přál, aby v té hromadě bylo pár kamínků také ode mne.
Jaroslav Kotouček