poslal Lolik
V roce 1990 a 1991 jsem navštívil spolu s několika dalšími lidmi mezinárodní seminář křesťanských umělců v Holandsku v DeBronu. Poprvé jsme ještě potřebovali víza a cestovali jsme přes Francii, Lucembursko, Belgii do Holandska.
V Belgii jsme se byli podívat v Bruselu ke známému Atomiu, které bylo symbolem výstavy Expo 58, byli jsme i u místa kde sídlí NATO. Pamatuji si, jak jsme přejížděli z Belgie do Holandska. To bylo v nějakém městečku. Přijeli jsme na křižovatku, to jsme ještě byli v Belgii a platilo se ve Francích, no a za křižovatkou to už bylo jinak, platilo se v Guldenech a byli jsme v Holandsku. Navštívili jsme Den Haag. Cestovali jsme starým žigulíkem, kterého nám v Haagu vykradli. Sice tam souděj mezinárodní lumpy, ale s místními zloději si asi neporadí. Naštěstí místní policie nám auto po vykradení pro jistotu uklidila do policejních garáží kdesi na druhé straně Haagu. Museli jsme cestovat tramvají a jedna jízdenka vyšla asi na 180 Kč. Tam nám policisté auto vrátili, zalepili rozbité boční okénko. Navštívili jsme také Naarden, kde zemřel v roce 1670 J.A. Komenský a kde má pomník a je muzeum. Pak jsme se vydali přes 32km dlouhé a 90m široké silniční přehrazení moře zvané Afsluitdijk do města Zwolle odkud už to byl kousek do Debronu, kde se konal seminář.
Byli jsme snad první lidi z Čech který se tam takhle vypravili. Strávili jsme tam pouze dva dny. Bez vstupenek jsme se tak mohli akorát vyspat na trávě. Prostě bez vstupenky ani rána. Stali tam borci, kteří nás vehementně vyhazovali. No a vstupenka stála 60 Guldenů což bylo asi 60DM. Takže ranec. Díky jednomu jednomu umělci který tam vyučoval a díky předsedovi semináře, jsme dostali jako dárek denní vstupenky. Od té doby si nás nikdo nevšiml.
Tehdy na semináři jsme navštívili jedinečný koncert Adriana Snella The Passions. Na realizaci se podílelo asi 200 umělců, muzikantů, zpěváků, herců, techniků. Po dvou hodinách jsme v němém úžasu vycházeli ze stanu pro asi 1000 osob, který byl postaven na louce a ve kterém se vše odehrávalo. Bylo to představení, které jsme do té doby (a nyní přemýšlím že možná i od té doby) nezažili. Opravdu jsme nebyli schopni cokoliv říci. Ti, kteří znají Snellovo Pašije jistě ví o co jde a když se k tomu přidá scéna, světla, mohutný pěvecký sbor, perfektní kapelu, tak z toho vznikla nevídaná show. Ale zvláštní show, kdy na konci příběhu Pašijí ukřižovali Krista. Velmi citlivě provedené. Herecký soubor v dobových kostýmech, kteří hráli pašijový příběh přímo mezi diváky, ostře zkreslený zvuk kytary a šlapající bicí. A velké horko. Nezapomenutelné. Horko bylo, protože to tak v srpnu bývá, také proto, že to bylo ve stanu pokrytém černou folií kvůli scénickému osvětlení, také proto, že tam topilo 200kW světel a také proto, že tam bylo mnoho lidí.
Další rok jsme již jeli do Debronu na celý týden. Zaplatili jsme si konferenční poplatky, které byly o něco nižší než normální. V srpnu se nás vypravila výprava deseti lidí do Holandska. Cestovali jsme opět automobilem, tedy spíše automobily. Abych byl přesný, dvě vozidla Škoda 105 a jedno vozidlo Trabant 601. Tráboš měl vykuchanej vnitřek, takže vypadal jako by měl jet do lakovny. Měl pouze přední sedadla. Zadní bylo pryč a prostor který pokračoval až do kufru byl využit coby servisní výpravy. Byl tam naložen velký stan, do kterého jsme se pohodlně naskládali. Byly tam také spacáky, potom také jídlo. Tráboš byl doplněn posádkou dvou lidí. Škodovky byly obsazeny zbytkem výpravy. Bylo nás osm kluků a dvě holky. Mezi holkama a klukama nebyl žádný partnerský vztah. My kluci jsme si mysleli, že jsme holkám dovolili jet s námi proto, aby se postaraly o naše žaludky. Vyrazili jsme a jeli jsme směr Holandsko. Namířili jsme si to do Frankfurtu am Main, že prej se podíváme na to letiště. Trabant jel první a udával tempo, protože dýchavičné škodovky měly co dělat. Zrovna jsem řídil. Valím si to po dálnici okolo letiště ve Frankfurtu asi 130km rychlostí a koukám do zrcátka, že jedu sám. Tak jsem zastavil, čekal jsem půl hodiny a nic. Ani jedna škodovka. Tak jsem nastartoval a na prvním exitu jsem vypadl a vrátil jsem se po státovce asi deset km zpátky, najel jsem znova na dálnici v místě kde jsem je zhruba viděl naposled. Jedu a po chvíli vidím jednu škodovku jak stojí u krajnice. Schválně, jestlipak víte co jí bylo? Správně, vařila. Zastavil jsem a ptám se: "Kde je zbytek"? "Jeli za tebou", dostala se mi odpověď. Po vychlazení škodovky jsme sjeli na odpočívku a čekali jestli se někde neobjeví. Neobjevili. Co víc. Z nějakého důvodu měli u sebe všechny pasy, snad kromě posádky Trabanta. Co teď? Po dvou hodinách marného čekání jsme se vydali směr Holandsko. Bez pasů. Cesta proběhla až na několik varů škodovky v pořádku. Potkali jsme se a ž v Holandsku v Debronu.
Při registraci na mezinárodním semináři jsme dostali každý tašku se všemi potřebnostmi pro úspěšné absolvování semináře. Šli jsme se ubytovat. V kempu jsme si vyhlídli šikovné místečko v takové mírné prohloubenině, jejíž dno bylo dostatečně rovné. Protože jsme se tvářili jako chudáci z východu a při pohledu na naše auta, nám odpustili poplatek za kemp a dostali jme vlaječku s číslem na stan. Najedli jsme se ze zásob. V dálce jsem slyšeli bublání nějaké vzdálené bouřky. Večer jsme zmoženi cestou ulehli a usnuli. Noc však byla neklidná. Vzdálená bouřka se stala místní. Tak jsme si lebedili ve stanu. Náš stan měl jednu velkou nevýhodu. Neměl dno. Byl velký ale bez dna. Najednou začalo velmi pršet. Já nevím jestli to byl liják, nebo něco většího. V každém případě jsem zaslechl divné zvuky od okraje stanu. Podíval jsem se s baterkou a v úleku vidím proud vody, hrnoucí se do stanu. Zařval jsem: "Vstávat, voda teče do stanu". Všichni vyletěli jak na pružině. Během následující minuty jsme všichni stáli v 15 cm vysoké vodě se spacáky přes rameno. Co dělat? Procházeli jsme okolí a narazili jsme na jeden stan připravený pro seminář. Byla tam vyvýšená dřevěná podlaha. Zalehli jsme. Ne však na dlouho. Místní ochranka nás vykázala. Ráno jsme využili českého důvtipu a začali budovat pomocí heveru od auta a pomocí plechovky od konzervy trativod. Byli jsme úspěšní a vody ve stanu jsme se zbavil. Okolní sousedé ve stanech renomovaných značek a s naleštěnými vozidly však také nedopadli nějak slavně. Dopadlo to tak že jsme jim půjčovali hever, aby po našem vzoru vybudovali trativody.
Konečně jsme se mohli začít věnovat tomu, proč jsme tam přijeli. Při seznamovací akci v místním amfiteátru jsme byli asi tak sympatičtí že jsme si vysloužili speciální přivítání s potleskem pro výpravu z Československa. Potom jsme se s vervou pustili do seminářů, každý podle svého zájmu. No a denní, večerní a noční open air koncerty.
V polovině týdne jsme byli někteří na pokraji sil. Náš ženský doprovod nás krmil samými zajímavostmi. Kulinářským vrcholem byl těžce připálený puding. Někteří jsme sedli do auta a odjeli do Ommenu, kde jsme navštívili místní obchod Aldi, nakoupili jsme si bramborový salát a nějáké uzeniny a chleba. V autě jsme se do toho pustili a najedli jsme se.
Zbytek semináře proběhl již bez zvláštností. Před odjezdem jsem já s ještě jedním členem výpravy uvařil jídlo na cestu. Všichni ho snědli, i když se u toho tvářili všelijak. Podařilo se nám uvařit jídlo, které nejen, že nám vydrželo celou cestu, ale mnozí ho cítili ještě doma. Tak bylo těžké. V Holandsku se na zpáteční cestě nejdříve porouchal motor u Tranbanta. Po bryskní výměně těsnění pod hlavou, která trvala asi 30 minut jsme pokračovali. Po cestě se ještě nechtělo motoru druhé škodovky, ale pak se umoudřil a všichni jsme se plni zážitků hudebních i dobrodružných vrátili domů.
Po příjezdu do Čech jsme se někteří vykoupali a uháněli jsme na vlak, abychom se mohli zúčastnit mezinárodního semináře, vlastně stejného, ale konaného v Ostřihomi v Maďarsku a určeného pro v východní blok. Ale o tom snad až někdy příště.
