poslal Jaela Setkání s Bohem
Objevil jsem, že
existuješ!
V roce
1943, během zdrcujícího ústupu ruských vojsk, vzal jeden ruský voják z
kapes
svého padlého velitele jeho osobní věci, aby je mohl předat pozůstalým.
Byl
mezi nimi kousek papíru, potřísněný krví, na kterém byly napsány jeho
poslední
myšlenky:
„Slyšíš
mě, Bože?
V průběhu celého mého života jsem nikdy s Tebou nemluvil. A
přece dnes, ano, právě dnes cítím potřebu Tě
pozdravit. Ty víš, že již od mého útlého dětství mi nepřestávali
opakovat, že
Ty neexistuješ. A já jsem byl tak naivní, že jsem tomu věřil. Dnes
v noci,
když jsem se ukrýval v jámě po explozi bomby, jsem zahlédl Tvé nebe a
uvědomil si krásu Tvého stvoření. Kdo by tomu věřil, že k tomu, abych Tě
uviděl, stačilo, abych se natáhl na záda! Teprve dnes si uvědomuji tu
krásu
tváří v tvář nekonečnu, které se nečekaně otevírá přede mnou a hvězdnému
nebi nade mnou plnému oslňujících zázraků. Jak jen jsem mohl být tak
krutě
obelhán?
Nevím, Pane, zdali mě uchopíš za ruku, věřím alespoň, že mě
pochopíš.
Je to zázrak, že na dně tohoto hrůzného pekla zazářilo světlo a já jsem
ho
zahlédl. Neříkám Ti nic jiného než jen to, že jsem velmi šťastný,
protože
vím, že existuješ. O půlnoci jsme obdrželi povel k útoku, ale nyní
již
nemám vůbec strach od okamžiku, kdy jsem objevil, že jsi blízko. Slyšíš,
už je
tu povel k útoku! Bohužel je třeba jít. A přece by bylo tak krásné
zůstat
zde blízko Tebe. Chci Ti říci jen toto: Ty to víš, boj bude krutý!
Možná, že
tuto noc zaklepu na Tvé dveře, ačkoliv jsme nikdy nebyl Tvým přítelem.
Dovolíš
mi vstoupit k Tobě? Pohleď, řeklo by se, že pláču. Ty víš, co mě potká!
Moje oči se otevřely. Odpusť mi, Bože! Musím jít a jistě se již
nevrátím. Ale
jaký je to zázrak! Již se nebojím smrti!“